2 VSPH 285/2013-A-112
MSPH 96 INS 12967/2010 2 VSPH 285/2013-A-112

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka AUGUSTUS, s.r.o., sídlem Na Zájezdu 1935/5, Praha 10, zast. advokátem JUDr. Raem Uppaluri, sídlem Hybernská 20, Praha 1, zahájené na návrh Telefónica O2 Czech Republic, a.s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zast. advokátem JUDr. Antonínem Mokrým, sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-92 ze dne 20. listopadu 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-92 ze dne 20. listopadu 2012 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-92 ze dne 20.11.2012 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek AUGUSTUS, s.r.o. (dále jen dlužník) a na jeho majetek se prohlašuje konkurs (body I. a II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Beneš-insolvenční správce, v.o.s. (bod III. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají dne 20.11.2012 (bod IV. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužníkem a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body V. a VII. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VI. výroku), na den 14.2.2013 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VIII. a IX. výroku), dlužníkovi uložil, aby do 15 dnů sestavil a insolvenčnímu správci odevzdal seznamy svého majetku a závazků (bod X. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil seznam přihlášených pohledávek a zprávu o majetkové situaci dlužníka (body XI. a XIII. výroku), a rozhodl, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (dále jen navrhovatel) insolvenčním návrhem ze dne 2.11.2010 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 139.851.659,-Kč, jež vznikla z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka. Ohledně ní uvedl, že mu Městský soud v Praze rozsudkem sp.zn. 9 Cm 138/1996 uložil, aby dlužníkovi zaplatil 165.732.000,-Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení přiznal dlužníkovi rozsudkem č.j. 12 Cmo 110/2006-390 toliko 83.219.837,46 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl, a navrhovatel proto dlužníkovi uhradil 139.851.659,-Kč (jistinu ve výši 83.219.837,46 Kč s příslušenstvím). K dovolání navrhovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 23 Odo 1787/2006-470 ze dne 30.6.2009 tyto rozsudky zrušil. Protože navrhovatel poskytl dlužníkovi plnění bez právního titulu, je přesvědčen o tom, že má nárok na vrácení částky 139.850.659,-Kč, kterou dlužníkovi zaplatil podle následně zrušených rozhodnutí. Spor vedený u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 Cm 158/2009 o zaplacení cca 147 milionů Kč s příslušenstvím, jenž byl pokračováním původního sporu o náhradu škody po rozhodnutí o dovolání, byl rozhodnut ve prospěch navrhovatele a odvolací soud rozsudkem sp.zn. 3 Cmo 314/2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Navrhovateli tak vznikla pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.461.628,-Kč. Navrhovatel rovněž podal proti dlužníkovi žalobu (řízení je vedeno pod sp.zn. 26 Cm 217/2009), jíž dlužníka žaluje o vrácení bezdůvodného obohacení.

Dále navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 12.788.319,30 Kč přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 54 Cm 448/1995-70 ze dne 9.11.1998 (žalobou se domáhal zaplacení 42.243.485,30 Kč), na niž mu dlužník dosud nic neuhradil. Exekuční řízení vedené soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským pod sp.zn. 131 EX 1690/2009 k jejímu vymožení bylo zastaveno, proti rozhodnutí byl podán opravný prostředek. K započtení této pohledávky, jak tvrdí dlužník, nemohlo dle navrhovatele dojít, neboť splatnou pohledávku má pouze on a kompenzace provedená Vrchním soudem v Praze byla zrušena dovolacím soudem současně se zrušením dotčeného rozhodnutí.

Navrhovatel též uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze č.j. 51 Cm 179/2006-17 ze dne 10.8.2006 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 365/2006-29 o předběžném opatření vydaným na jeho návrh spočívající v zablokování účtu dlužníka bylo dlužníkovi uloženo, aby se zdržel nakládání s majetkem v rozsahu přesahujícím 50.000,-Kč jednotlivě a v součtu 200.000,-Kč měsíčně. Posléze bylo změněno usnesením č.j. 14 Cmo 81/2008-352 tak, že dlužník mohl nakládat s prostředky na účtu u ČSOB, a.s., zůstatek však nesměl klesnout pod 45.000.000,-Kč. Dlužník vybral více než 94 milionů Kč a na účtu mu zbylo 45 milionů Kč. Poslední předběžné opatření nařízené usnesením Městského soudu v Praze č.j. 26 Cm 217/2009-167 dlužníkovi uložilo, aby na účtu u ČSOB, a.s. uchoval částku 90.000.000,-Kč; v tom okamžiku však již na účtu zbývalo toliko 45 milionů Kč. Navrhovatelem poskytnuté plnění bylo přitom zasláno právě na účet dlužníka postižený předběžným opatřením.

Další pohledávka navrhovatele vznikla dle jeho tvrzení na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615 ze dne 2.8.2011, jímž byl potvrzen rozsudek č.j. 37 Cm 158/2009-555 ze dne 9.4.2010 (viz shora), a navrhovateli byla zároveň přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2.927.976,-Kč a náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 533.652,-Kč.

Navrhovatel v návrhu popíral tvrzení dlužníka o existenci jeho pohledávek spočívajících v nárocích na náhradu škody způsobené jednak odstoupením od komisionářské smlouvy, jednak v souvislosti s nařízením předběžného opatření.

Dlužník označil návrh za nedůvodný, šikanózní a ryze účelový a tvrdil, že jeho závazky nejsou hrazeny z důvodu zablokování běžného účtu předběžným opatřením. Ohledně nároku ve výši 139.851.659,-Kč namítl, že není splatný. K tomu uvedl, že s právním předchůdcem navrhovatele uzavřel komisionářskou smlouvu o prodeji telefonních karet, kterou navrhovatel vypověděl a tvrdil, že dlužník zpronevěřil 42 milionů Kč. Ve sporu o zaplacení této částky vedeném pod sp.zn. 54 Cm 448/1995 byl dlužník odsouzen k zaplacení cca 12 milionů Kč, pohledávka však zanikla započtením (viz rozsudek sp.zn. 12 Cmo 110/2006 a rozsudek č.j. 23 Odo 1787/2006-470). V řízeních vedených pod sp.zn. 9 Cm 138/1996 a 12 Cmo 110/2006 bylo soudem rozhodnuto o neplatnosti výpovědi komisionářské smlouvy a dlužníkovi bylo přiznáno 83.219.837,46 Kč s příslušenstvím v řízení vedeném pod sp.zn. 9 Cm 138/1996. Navrhovatel sice poukázal na účet dlužníka přisouzených cca 140 milionů Kč, ale souběžně podal žalobu na zrušení své účasti ve společnosti dlužníka podle ust. § 148 obchodního zákoníku (řízení bylo vedeno pod sp.zn. 51 Cm 179/2006). Předběžné opatření bylo nařízeno v souvislosti s uplatněním nároku navrhovatele na vypořádací podíl a veškeré prostředky dlužníka byly zablokovány. Žaloba na zrušení účasti ve společnosti byla vzata zpět, avšak předběžné opatření stále trvá. V červenci 2005 byla na základě znaleckého posudku věc částečně vyčleněna k samostatnému řízení, jež bylo vedeno pod sp.zn. 36 Cm 139/2005. Řízení bylo pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, který dlužník v důsledku nařízení předběžného opatření zaplatit nemohl. I když jsou skutková tvrzení navrhovatele ohledně této pohledávky pravdivá, jsou jeho právní závěry dle názoru dlužníka liché. Skutečnost, že Nejvyšší soud zrušil pravomocný rozsudek, podle něj neznamená, že právní titul zanikl. Navrhovatel uplatnil pohledávku z bezdůvodného obohacení, avšak kvůli předběžnému opatření se částka, o níž se měl dlužník obohatit, do jeho dispozice nedostala.

K nároku ve výši 12.788. 319,30 Kč dlužník uvedl, že se jedná o nárok zaniklý započtením, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze pod sp.zn. 12 Cmo 110/2006 v té části, která zůstala nedotčena dovoláním navrhovatele, a Nejvyšší soud ČR ponechal rozsudkem sp.zn. 23 Odo 1787/2006 zamítavou část obsahující započtení nedotčenu. Vrchní soud v Praze provedl moderaci a zohlednil kompenzační námitku navrhovatele co do částky 12.788.319,30 Kč, v exekučním řízení probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 57 Nc 13885/2009 podal dlužník návrh na zastavení řízení.

Dále dlužník uplatnil kompenzační námitku z titulu škod a jiné újmy podle ust. § 77a o.s.ř., uvedl, že proti navrhovateli podal žalobu o zaplacení 744 milionů Kč z titulu náhrady škody (řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 28 Cm 220/2010) a u pohledávky exekutora Mgr. Polanského uplatnil kompenzační námitku proti pohledávce na nárok na náhradu škody.

K pohledávce Finančního úřadu jako dalšího věřitele uvedl, že úřad nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho účtu, na němž je 45.000.000,-Kč, neboť je blokován na základě předběžného opatření. Dlužník je přitom vedle uvedených prostředků na bankovním účtu též vlastníkem pohledávky ve výši 744.000.000,-Kč. Stav platební neschopnosti vyvolal podle dlužníka navrhovatel podáním návrhu na vydání předběžného opatření a úmyslně tím zmařil uspokojení pohledávek. Dlužník má zato, že pohledávky některých věřitelů se v důsledku zániku předběžného opatření staly vzhledem k ust. § 77a o.s.ř. pohledávkami proti insolvenčnímu navrhovateli .

Usnesením č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-55 ze dne 26.10.2011 zamítl insolvenční soud insolvenční návrh pro neosvědčení aktivní legitimace navrhovatele. Odvolací soud je k odvolání navrhovatele usnesením č.j. MSPH 96 INS 12967/2010, 1 VSPH 1467/2011-A-63 ze dne 17.1.2012 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom názor, že navrhovatel osvědčil, že je dlužníkovým věřitelem, a to minimálně s pohledávkou spočívající v dlužníkově povinnosti nahradit mu náklady řízení dle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 37 Cm 158/2009-555 ze dne 9.4.2010 ve výši 2.927.976,-Kč a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615 ze dne 2.8.2011 ve výši 533.652,-Kč, neboť dlužník netvrdil ani neprokázal, že by tuto splatnou pohledávku uhradil, a proto lze mít v této fázi řízení důvodně zato, že věřitel vůči dlužníkovi splatnou pohledávku má, a dále s pohledávkou plynoucí z nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 139.851.659,-Kč, které představuje plnění poskytnuté dlužníku na základě rozsudku

Městského soudu v Praze č.j. 9 Cm 138/96-287 ze dne 8.8.2005 potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jež byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č.j. 23 Odo 1787/2006-470 ze dne 30.6.2009, přičemž přijetí této částky dlužník nezpochybnil. Dle názoru odvolacího soudu sama skutečnost, že dlužník podal k Městskému soudu v Praze žalobu na náhradu škody ve výši 744.000.000,-Kč (sp.zn. 28 Cmo 220/2010), stejně jako to, že vznesl kompenzační námitku, nepostačuje ke kvalifikovanému zpochybnění pohledávek navrhovatele stojících na pravomocných soudních rozhodnutích.

V dalším řízení soud prvního stupně usnesením č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-A-70 ze dne 30.3.2012 rozhodl o dlužníkově úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek vycházeje ze závěru vysloveného odvolacím soudem, že aktivní legitimace navrhovatele je osvědčena, a z vlastního zjištění, že dalším věřitelem dlužníka je Finanční úřad pro Prahu 10 s pohledávkou z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty splatné nejpozději v březnu 2011; splatnost pohledávky navrhovatele soud dovodil ke dni 2.12.2009, tedy ke dni podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 12967/2010, 2 VSPH 668/2012-A-84 ze dne 25.6.2012 usnesení o úpadku a prohlášení konkursu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl přitom, že insolvenční soud po zrušení usnesení ze dne 26.10.2011, jímž zamítl insolvenční návrh, a vrácení věci k dalšímu řízení nenařídil jednání k projednání insolvenčního návrhu a bez dalšího vydal dne 30.3.2012 napadené usnesení, jímž rozhodl o úpadku dlužníka. Dle názoru odvolacího soudu přitom pochybil, neboť ani v předchozí fázi řízení neprovedl jako důkaz sdělení Finančního úřadu pro Prahu 10 ohledně pohledávek evidovaných vůči dlužníkovi, dlužníkovi neumožnil, aby se k němu vyjádřil, a neprovedl ani žádné jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, a tímto postupem poškodil dlužníka na jeho procesních právech.

V návaznosti na závěr vyslovený shora nařídil insolvenční soud na den 11.10.2012 jednání, jehož se však dlužník nezúčastnil (nedostavil se bez omluvy, přičemž doručení předvolání mu bylo vykázáno); navrhovatel na něm uvedl, že stav, o nějž opírá své nároky, zůstal nezměněn a dlužník mu nic neuhradil. Při tomto jednání označil navrhovatel další pohledávky, které za dlužníkem uplatňuje (náhrada nákladů řízení v řízeních vedených pod sp.zn. 12 C 1/2008, 2 Cmo 235/2010, 26 Cm 217/2009, 26 Cm 217/2009), a doplnil, že za dlužníkem mají pohledávku další věřitelé, např. Ing. Pavel Lintymer, JUDr. Rao Uppaluri, JUDr. Vacek, soudní exekutor Mgr. Petr Polanský a REMARK, s.r.o.

Po skutkové stránce pak insolvenční soud po provedeném dokazování uzavřel, že: -rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 9 Cm 138/96-287 byla dlužníku ve sporu s navrhovatelem o náhradu škody přiznána částka 165.732.000,-Kč s příslušenstvím, k odvolání navrhovatele odvolací soud rozhodnutí změnil tak, že dlužníku přiznal pouze částku 83.219. 873,94 Kč s příslušenstvím, přičemž zohlednil zápočet pohledávky navrhovatele z řízení před soudem prvního stupně (pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu č.j. 54 Cm 448/95-70 ze dne 9.11.1998 ve výši 12.788.319,30 Kč) a skutečnost, že v rámci exekučního řízení byla dlužníkem uhrazena částka 57.488,34 Kč, -navrhovatel uhradil dlužníkovi 139.851.659,-Kč (jistinu ve výši 83.219.873,94 Kč a příslušenství), -Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 23 Odo 1787/2006-470 ze dne 30.6.2009 rozsudky Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze zrušil v bodech, v nichž byla navrhovateli uložena povinnost dlužníku plnit, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 37 Cm 158/2009-555 ze dne 9.4.2010 žalobu o zaplacení částky 147.867.287,54 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodu, že komisionářská smlouva mezi účastníky byla uzavřena na dobu neurčitou, a byla proto vypovězena v souladu se zákonem; při právním hodnocení zohlednil závěr Nejvyššího soudu ČR vyslovený v usnesení č.j. 23 Odo 1787/2006-470. Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 3 Cmo 314/2010-615 ze dne 2.8.2011 uvedené rozhodnutí potvrdil a dlužníka zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.927.976,-Kč a odvolacího řízení ve výši 533.652,-Kč, -navrhovatel podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení a rozsudkem č.j. 26 Cm 217/2009-100 ze dne 26.9.2011 bylo dlužníkovi nepravomocně uloženo, aby mu zaplatil 139.851.659,-Kč s úrokem z prodlení; odvolací řízení bylo nepravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením č.j. 26 Cm 217/2009-346, -žaloba dlužníka proti navrhovateli o náhradu škody ve výši 147.867.287,54 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 37 Cm 158/2009-555 potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615, jímž bylo dlužníkovi dále uloženo, aby navrhovateli uhradil náhradu nákladů řízení ve výši 2.927.976,-Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 533.652,-Kč, -rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č.j. 54 Cm 448/95-70 bylo dlužníkovi uloženo zaplatit navrhovateli 12.788.319,30 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.020.415,20 Kč; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 57 Nc 1385/2009-8 byla k vymožení dlužné částky nařízena exekuce, provedením exekuce byl pověřen Mgr. Petr Polanský, jenž vydal exekuční příkaz č.j. 131 EX 1690/73, jímž přikázal provedení exekuce prodejem nemovitosti. Nepravomocným usnesením č.j. 57 Nc 1385/2009-79 bylo Obvodním soudem pro Prahu 10 rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, -dlužník podal dne 23.12.2010 proti navrhovateli žalobu o náhradu škody ve výši 786.762. 861,-Kč dle ust. § 77a o.s.ř. spočívající v újmě způsobené vydáním předběžného opatření k návrhu navrhovatele v souvislosti s podáním žaloby na ukončení jeho účasti coby společníka ve společnosti (dlužníka), ve škodě spočívající ve vyplacení odměny zástupci dlužníka apod.; v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. 28 Cm 220/2010 byla nepravomocně zamítnuta žádost dlužníka o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek, ve věci dosud nebylo rozhodnuto, -usnesením Městského soudu v Praze sp.zn. 51 Cm 179/2006 ze dne 10.8.2006 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 14 Cmo 365/2006 bylo na návrh navrhovatele nařízeno předběžné opatření, jímž bylo dlužníkovi uloženo, aby se zdržel nakládání s majetkem na účtu v rozsahu přesahujícím 50.000,-Kč jednotlivě a v součtu 200.000,-Kč měsíčně, a posléze bylo změněno tak (sp.zn. 14 Cmo 81/2008), že dlužníkovi umožnilo nakládat s prostředky na účtu u ČSOB, a.s., avšak zůstatek nesměl klesnout pod 45.000.000,-Kč. Dlužník však z účtu vybral více než 94 milionů Kč a na účtu zbylo pouze 45 milionů Kč. Posledním předběžným opatřením nařízeným pod sp.zn. 26 Cm 217/2009 bylo dlužníkovi uloženo, aby na účtu u ČSOB, a.s. uchoval částku 90.000.000,-Kč; v době jeho nařízení však na účtu zbývalo toliko 45 milionů Kč. Navrhovatelem poskytnuté plnění bylo přitom zasláno právě na účet dlužníka dotčený předběžným opatřením, -dlužník eviduje v seznamu závazků závazky vůči JUDr. Rau Uppaluri ve výši 4.785.793,-Kč s příslušenstvím, vůči REMARK, s.r.o. ve výši 191.127,-Kč s příslušenstvím, vůči Ing. Pavlu Lintymerovi, CSc. a další, -Finanční úřad pro Prahu 10 jako správce daně eviduje splatné pohledávky za dlužníkem z titulu DPH ve výši cca 6,6 milionů Kč, -do insolvenčního řízení přihlásilo pohledávky za dlužníkem 9 věřitelů.

Při posuzování oprávnění navrhovatele k podání insolvenčního návrhu soud prvního stupně uvedl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž byl vysloven v usnesení č.j. 1 VSPH 1467/2011-A-63, a že se po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně skutkový základ věci co do osvědčení oprávněnosti první a třetí navrhovatelem tvrzené pohledávky nezměnil. Navrhovatel tak, jak dříve uvedl i odvolací soud, osvědčil, že je dlužníkovým věřitelem minimálně s pohledávkou spočívající v dlužníkově povinnosti nahradit mu náklady řízení ve výši 2.927.976,-Kč a 533.652,-Kč plynoucí z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 37 Cm 158/2009-555 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615 a s pohledávkou plynoucí z nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 139.851.659,-Kč, přičemž skutečnost, že dlužník podal k Městskému soudu v Praze žalobu na náhradu škody ve výši 744.000.000,-Kč, stejně jako to, že vznesl kompenzační námitku, nepostačuje ke kvalifikovanému zpochybnění pohledávek navrhovatele stojících na pravomocných soudních rozhodnutích ve smyslu výše uvedeného. Dlužník přitom pohledávky navrhovatele neuhradil ani nedoložil, že by zanikly jinak. Dalšími pohledávkami, jejichž existenci navrhovatel tvrdil při jednání (další přiznané náklady řízení) a k nimž se nepřítomný dlužník nevyjádřil, se insolvenční soud nezabýval, neboť měl za osvědčenou aktivní legitimaci navrhovatele na základě výše uvedených nároků.

Na základě provedeného dokazování-včetně důkazu sdělením Finančního úřadu pro Prahu 10 ohledně pohledávek evidovaných za dlužníkem, k jehož provedení byl zavázán odvolacím soudem-dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužníkovy závazky jsou po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, neboť splatnost pohledávek navrhovatele nastala dnem, kdy dlužníka požádal o vrácení poskytnutého plnění, tedy nejpozději dnem 2.12.2009, kdy byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení v řízení vedeném pod sp.zn. 26 Cm 217/2009, pohledávka správce daně je splatná nejpozději v březnu 2011, pohledávka soudního exekutora dle příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 131 EX 1690/09-105 je splatná od roku 2009 a pohledávka Městského soudu v Praze z titulu pravomocně uložené povinnosti zaplatit soudní poplatek je splatná již od roku 1999; dlužník navíc své závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Při hodnocení dlužníkovy obrany spočívající ve tvrzení o pouhé momentální platební neschopnosti způsobené blokací finančních prostředků a existenci pohledávky za navrhovatelem, jež by pokryla dlužníkovy závazky, odkázal soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 257/2002 a 29 NSČR 10/2009 a konstatoval, že dlužník není dlouhodobě schopen uspokojit své věřitele, neboť jeho majetek tvoří pouze věci movité (dva osobní automobily) a drobný majetek (počítače, kopírka, fax apod.), přičemž k pohledávkám za navrhovatelem z titulu náhrady škody a za bankou (finanční majetek na obstaveném účtu u ČSOB, a.s.) nelze v souladu s označenou judikaturou přihlížet, neboť není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek.

Důvod pro postup dle ust. § 143 odst. 3 insolvenčního zákona, jenž navrhoval dlužník, insolvenční soud neshledal, neboť jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu může být závěr, že platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, použit jen tehdy, osvědčí-li dlužník, že (takto vzniklou) platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 NSČR 21/2010). Dlužníkovy závazky jsou však splatné déle než 6 měsíců, a je proto zřejmé, že v zákonem požadované době jeho platební neschopnost odvrácena být nemůže.

Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti a seznamy majetku a závazků, jež předložil k výzvě soudu, neobsahují zákonem požadované náležitosti. O prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodl proto, že v jeho případě je oddlužení vyloučeno a reorganizace nebyla zvažována, neboť je v likvidaci. Osoba insolvenčního správce byla určena opatřením předsedy Městského soudu v Praze ze dne 19.11.2012.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze, a to v rozsahu bodů I. a II. výroku, se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání tvrdil, že k vydání napadeného usnesení nebyl žádný důvod, přičemž byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, neboť neměl možnost vyvrátit tvrzení navrhovatele o tom, že je v úpadku. Namítal, že insolvenční soud přehlédl jeho řádnou omluvu z jednání, neprovedl všechny jím navržené důkazy a závěr o hodnocení zápočtů vzájemných pohledávek s navrhovatelem nijak věcně neodůvodnil. Poukázal přitom na skutečnost, že částka 744 milionů Kč uplatněná dlužníkem v řízení 28 Cm 220/2010 sestává z řady samostatně vzniklých nároků, z nichž částka 200 milionů Kč je žalována z titulu náhrady újmy vzniklé dle ust. § 77a o.s.ř. zakládajícího objektivní odpovědnost navrhovatele k dlužníkovi. Akcentoval, že zablokování finančních prostředků ve výši 140 milionů Kč na dobu několika let účelovým a neúspěšným předběžným opatřením musí reálně způsobit škodu, a tvrdil, že se navrhovatel od roku 1997 snažil vyvolat jeho druhotnou platební neschopnost. Rozhodnutí soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a předčasné pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť soud některé navržené důkazy neprovedl a provedené důkazy nesprávně hodnotil.

Při jednání před odvolacím soudem doplnil, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tím, že dlužník má na svém účtu 45.000.000,-Kč, s nimiž však nemůže disponovat v důsledku předběžného opatření. Tyto prostředky by přitom postačovaly k úhradě řady pohledávek věřitelů, např. Městského soudu v Praze, Mgr. Polanského a dalších. Dále upozornil na to, že dosud není pravomocně rozhodnut spor o vydání bezdůvodného obohacení ve věci vedené pod sp.zn. 26 Cm 217/2009, a vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz celým spisem zn. 28 Cm 220/2010 a že mu v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu neumožnil vyjádřit se k důkazům prováděným při jednání dne 11.10.2012. Dále uvedl, že již ve svém podání ze dne 14.11.2010 požádal o to, aby jemu určené písemnosti nebyly doručovány prostřednictvím datové schránky. Podotkl, že v minulosti před vstupem navrhovatele jako společníka dosahoval svou činností zisku v řádu desítek milionů korun a nadále je účastníkem řady obchodních vztahů. Za účelem doplnění dokazování navrhl, aby byl proveden důkaz úplnými spisy zn. 28 Cm 220/2010, 26 Cm 217/2009 a 51 Cm 179/2006 a aby byl vyslechnut jeho jednatel Ing. Pavel Lintymer k prokázání skutečnosti, že dlužník provedl zápočet vzájemné pohledávky vůči pohledávce Finančního úřadu pro Prahu 10.

Navrhovatel navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadené usnesení jako věcně správné. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že podmínky úpadku dlužníka byly splněny; jeho pohledávka ve výši 173.596.932,80 Kč byla na přezkumném jednání zjištěna stejně jako pohledávky věřitelů Mgr. Polanského, Městského soudu v Praze a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, a do řízení se přihlásili s pohledávkami i další věřitelé, je tedy zřejmá pluralita věřitelské obce stejně jako to, že dlužník závazky neplní dlouhodobě a není schopen je plnit. K námitce zkrácení práva dlužníka na spravedlivý proces uvedl, že se dlužník na jednání o úpadku nedostavil bez omluvy, ač mu bylo předvolání řádně doručeno. Dle jeho názoru insolvenční soud rozhodnutí řádně odůvodnil, provedl potřebné důkazy a podrobně se zabýval jak jimi, tak námitkami dlužníka. Pohledávky dlužníka vůči sobě označil za smyšlené a dodal, že se dlužník snaží zamlžit, kam ukryl 94 milionů Kč v průběhu třinácti měsíců, když z částky, již mu poukázal, je předběžným opatřením blokován pouze zůstatek ve výši 45 milionů Kč. Dlužník přitom odmítá poskytnout správci součinnost při objasnění této skutečnosti.

K obsahu doplnění odvolání dlužníkem namítl, že úhrada toliko některých pohledávek věřitelů není podle tuzemského právního řádu přípustná a nepochybně by vedla k trestnímu postihu osob, které za takové jednání odpovídají. Pokud jde o řízení o vydání bezdůvodného obohacení, potvrdil, že v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, leč akcentoval skutečnost, že dlužníkovi plnil na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo následně dovolacím soudem zrušeno. Je tedy zřejmé, že vůči dlužníkovi má právo na vrácení bezdůvodného obohacení. K výtkám na adresu soudu prvního stupně a k návrhům na doplnění dokazování uvedl, že dlužník měl v průběhu řízení opakovaně možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem zjištěným či zjišťovaným v rámci řízení a že jeho jednateli nic nebránilo v tom, aby se dostavil k jednání insolvenčního soudu. K námitkám dlužníka a jeho návrhům na doplnění dokazování např. čtením celých spisů podotkl, že je považuje za obstrukční, a poukázal na zjištění insolvenčního správce, z nichž plyne, že dlužník nevykonává žádnou podnikatelskou činnost.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení insolvenčního soudu v části napadené odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

O předlužení jde pak podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 141 insolvenčního zákona není proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odst. 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odst. 2).

Ust. § 143 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění zamítne insolvenční soud insolvenční návrh. Podle jeho odstavce 2 takto rozhodne o insolvenčním návrhu podaném věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

V dané věci odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že přihláškou pohledávky doručenou insolvenčnímu soudu dne 12.4.2012 přihlásil Městský soud v Praze pohledávky za dlužníkem v celkové výši 1.443.812,-Kč z titulu pravomocně vyměřených soudních poplatků, jejichž splatnost nastala dne 11.1., 21.3. a 8.8.1999, přihláškou pohledávky doručenou insolvenčnímu soudu dne 5.11.2010 a jejím doplněním doručeným dne 17.1.2012 přihlásil věřitel Mgr. Petr Polanský, pohledávky za dlužníkem ve výši 19.842,-Kč a 7.800,-Kč z titulu neuhrazených nákladů exekucí nařízených usneseními Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 57 Nc 1385/2009-8 ze dne 13.1.2010 a č.j. 49 EXE 5514/2011-14 ze dne 16.12.2011, jež jsou na základě příkazů k úhradě nákladů exekuce vykonatelné. Pohledávky těchto věřitelů byly na přezkumném jednání konaném dne 14.2.2013, jehož se dlužník nezúčastnil-a žádnou z nich tedy nepopřel-zjištěny.

Do řízení se-jak plyne z přihlášek pohledávek-dále přihlásili věřitelé: -Ing. Pavel Lintymer, CSc. s pohledávkami ve výši 4.828.831,-Kč, 12.586.704,-Kč, 236.028.858,-Kč a 3.090.000,-Kč a jejich nevyčísleným příslušenstvím z titulu odměny za činnost vykonanou pro dlužníka , podílu společníka dlužníka na náhradě škody uplatněné vůči navrhovateli a mzdy jednatele dlužníka spolu s výdaji zaplacenými za dlužníka (poštovné, PHM, opravy), přičemž splatnost pohledávek neuvedl; -JUDr. Rao Uppaluri s pohledávkou ve výši 7.000.000,-Kč z titulu nezaplacené odměny advokáta a příslušenství splatnou v části jistiny ve výši 4.785.793,-Kč dne 1.9.2006; -Ing. Richard Lintymer s pohledávkami ve výši 2.087.248,-Kč a 236.028.858,-Kč a jejich nevyčísleným příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor a garáží dlužníkem a podílu společníka dlužníka na náhradě škody uplatněné vůči navrhovateli, přičemž splatnost pohledávek neuvedl; -REMARK, s.r.o. s pohledávkou ve výši 326.349,-Kč z titulu půjčky dlužníkovi, přičemž ani u této pohledávky není uvedena její splatnost. Pohledávky těchto věřitelů dosud nebyly přezkoumány, zástupce dlužníka k nim uvedl, že byly přihlášeny pouze z opatrnosti a byla v nich uplatněna mentální výhrada spočívající v tom, že povinnou osobou je primárně navrhovatel .

Z listiny označené jako Provedení zápočtu opatřené datem 16.11.2012 se podává, že Ing. Pavel Lintymer coby jednatel dlužníka požádal Finanční úřad pro Prahu 10 o provedení zápočtu pohledávky Finančního úřadu za dlužníkem z titulu DPH ve výši 6.646.051,-Kč proti pohledávce dlužníka z titulu nároku na vrácení daně ze zisku právnických osob ve výši 21.137.342,02 Kč.

Po skutkové a právní stránce zhodnotil odvolací soud věc následovně:

Insolvenční soud nepochybil, když o insolvenčním návrhu rozhodl po jednání uskutečněném dne 11.10.2012 v nepřítomnosti dlužníka; předvolání k jednání bylo totiž doručeno v souladu s ust. § 25 odst. 1 o.s.ř. i ustálenou judikaturou jeho zástupci, jímž je advokát JUDr. Rao Uppaluri, do jeho datové schránky dne 20.8.2012. Protože se dlužník ani jeho zástupce na jednání bez omluvy, popř. žádosti o odročení jednání, nedostavili (omluvu z jednání, jíž argumentoval v odvolání dlužník, odvolací soud ve spisu nenalezl), postupoval insolvenční soud správně, když v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal v jeho nepřítomnosti. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani námitka dlužníka, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k důkazům prováděným při jednání konaném dne 11.10.2012, neboť svého práva účasti na jednání nevyužil. S ohledem na to, že soud nedoručoval v řízení písemnosti dlužníkovi, ale jeho zástupci, neobstojí ani námitka, že dlužník žádal (viz č.d. A-11/2 spisu), aby mu bylo doručováno prostřednictvím pošty, a nikoli do datové schránky.

Ohledně pohledávek navrhovatele a jeho oprávnění k podání návrhu setrval odvolací soud na dříve vysloveném závěru, k jehož změně neshledal důvod, totiž že navrhovatel osvědčil, že je dlužníkovým věřitelem, a to minimálně s pohledávkou spočívající v dlužníkově povinnosti nahradit mu náklady řízení dle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 37 Cm 158/2009-555 ze dne 9.4.2010 ve výši 2.927.976,-Kč a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615 ze dne 2.8.2011 ve výši 533.652,-Kč, neboť dlužník netvrdil ani neprokázal, že by tuto splatnou a soudně přiznanou pohledávku uhradil. Proto lze mít důvodně zato, že vůči dlužníkovi splatnou pohledávku má. Jeho další pohledávka plyne z nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 139.851.659,-Kč, jež představuje plnění poskytnuté dlužníkovi na základě rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 9 Cm 138/96-287 potvrzeného Vrchním soudem v Praze, jež byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 23 Odo 1787/2006-470 ze dne 30.6.2009, přičemž přijetí této částky dlužník potvrdil; dle ust. § 563 občanského zákoníku se pohledávka stala splatnou den poté, kdy byl dlužník požádán o plnění, tedy nejpozději den poté, kdy byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (2.12.2009).

Vedle těchto pohledávek má navrhovatel za dlužníkem též pohledávku ve výši 12.788.319,30 Kč přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 54 Cm 448/1995-70 ze dne 9.11.1998, jenž nabyl právní moci 20.5.2000, na niž dlužník rovněž dosud nic neuhradil. K zániku této pohledávky započtením nemohlo dojít, neboť proti splatné a pravomocně přiznané pohledávce navrhovatele (viz řízení sp.zn. 37 Cm 158/2009 a 3 Cmo 314/2010 popsaná shora) byl postaven nárok dlužníka z titulu náhrady škody, s nímž dlužník v soudním řízení neuspěl (žaloba byla pravomocně zamítnuta) z důvodu, že mu žádná škoda nevznikla; nebylo ji tedy možné ani započíst.

Dle dříve vysloveného názoru odvolacího soudu nepostačuje sama skutečnost, že dlužník podal k Městskému soudu v Praze žalobu na náhradu škody ve výši 744.000.000,-Kč (sp.zn. 28 Cmo 220/2010), stejně jako to, že vznesl kompenzační námitku, ke kvalifikovanému zpochybnění pohledávek navrhovatele stojících na pravomocných soudních rozhodnutích. K tomuto závěru je třeba dodat, že pro insolvenční řízení platí, že v případě, kdy insolvenční navrhovatel doloží, že mu vůči dlužníkovi vznikla splatná pohledávka, lze insolvenční návrh zamítnout (jen) z důvodu nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele pouze tehdy, když dlužník prokáže opodstatněnost své obrany založené na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele zanikla započtením. Insolvenční navrhovatel tedy není povinen kvalifikovaně zvrátit takto uplatněnou obranu dlužníka, ale je naopak na dlužníkovi, aby doložil, že vůbec má (měl) za insolvenčním navrhovatelem pohledávku způsobilou k započtení. Nepodaří-li se mu to, tj. neprokáže-li, že řádně doložená pohledávka insolvenčního navrhovatele zanikla započtením, nelze insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 NSČR 42/2011-A-174 ze dne 26.6.2012). Jinými slovy, jestliže dlužník založil procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený).

Závěr o nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele je v dané věci vyloučen už proto, že zápočet pohledávek ze dne 13.12.2011, jehož se dlužník dovolává, je neurčitý. Z úkonu započtení totiž musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení, a proti které pohledávce věřitele směřuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 1212/2007 ze dne 15.1.2009). V písemném úkonu dlužníka označeném jako zápočet pohledávek ze dne 13.12.2011 však není ani jedna z pohledávek navrhovatele, proti nimž hodlal dlužník započíst svoji pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 744 milionů Kč, specifikována svou výší (u jedné z pohledávek je dokonce uvedeno, že dosud specifikována nebyla). Je sice přípustné, aby nezaměnitelná identifikace pohledávky započítávaná dle ust. § 580 a násl. občanského zákoníku byla provedena odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 573/2005 ze dne 19.10.2006), avšak úkon dlužníka nedostál ani tomuto požadavku, neboť označení listiny srpnový rozsudek Vrchního soudu v Praze bez uvedení přesného data rozhodnutí a čísla jednacího k nezaměnitelné identifikaci listiny a potažmo pohledávky nepostačuje. Zápočet pohledávek je tak dle ust. § 580 a násl. občanského zákoníku pro neurčitost obsahu neplatný.

Dlužník přitom ve světle shora podaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR nemohl uspět ani s kompenzační námitkou uplatněnou v průběhu řízení, neboť existenci nároku ve výši 744 milionů Kč, a tím i opodstatněnost své obrany, v řízení nedoložil. Tento závěr potvrzuje i skutečnost, že s nárokem na náhradu škody vůči navrhovateli z titulu nedůvodného předběžného opatření, jímž byl dlužníkovi blokován účet, neuspěl ani věřitel REMARK, s.r.o. ani Ing. Richard Lintymer, když obě žaloby byly-jak vyplynulo ze shodných tvrzení účastníků při jednání-pravomocně zamítnuty; žaloba JUDr. Raa Uppaluriho byla zamítnuta dosud nepravomocně. Spisy jiných soudů, jichž se dlužník v důkazních návrzích dovolával, přitom nelze jako důkaz označit ani provést, neboť účastník musí každý důkaz (jednotlivou listinu apod.), jehož provedení navrhuje, konkrétně označit a uvést, k prokázání jaké jím tvrzené skutečnosti má sloužit; to však dlužník přes poučení neučinil.

Pokud jde o nařízené předběžné opatření znemožňující dlužníkovi nakládat se zůstatkem na účtu ve výši 45 milionů Kč, považuje odvolací soud za podstatné, že tato částka je zbytkem plnění poskytnutého dlužníkovi navrhovatelem na základě rozsudku zrušeného Nejvyšším soudem ČR, přičemž pouze to, co má navrhovateli vydat jako bezdůvodné obohacení (cca 140 milionů Kč), ji výrazně převyšuje. Dlužník přitom ve svém vyjádření potvrdil jak skutkové okolnosti vkladu částky na účet, tak její výši, a v průběhu řízení netvrdil ani nedokládal, že mimo částku cca 140 milionů Kč složenou navrhovatelem jsou či byly na tomto účtu nějaké jiné (jeho) finanční prostředky, s nimiž v důsledku předběžného opatření nemohl nakládat a použít je k úhradě svých splatných závazků. Dovozovat vznik škody ze skutečnosti, že v důsledku dispozičního omezení předběžným opatřením nemohl nakládat s částí sumy, již získal bezdůvodným obohacením a byl povinen ji vydat, považuje odvolací soud za účelové.

K námitce započtení vzájemných pohledávek dlužníka a Finančního úřadu pro Prahu 10 jako dalšího věřitele je třeba především uvést, že dlužník sám v listině označené Provedení zápočtu ze dne 16.11.2012 přiznal existenci daňového nedoplatku z titulu DPH ve výši 6.646.051,-Kč a doložil pouze to, že o zápočet pohledávek požádal; skutečnost, že by k zápočtu ze strany správce daně, a tím k zániku závazku dlužníka, skutečně došlo, netvrdil a k jejímu prokázání ani nenavrhl důkazy. Pohledávka Finančního úřadu pro hlavní město Prahu z titulu DPH splatná v převážné části od 29.3.2012 byla ostatně na přezkumném jednání zjištěna ve výši 8.355.192,98 Kč. Charakter této pohledávky jakožto pohledávky daňové navíc započtení ze strany dlužníka vylučuje. Mezi státem jako věřitelem a poplatníkem jako dlužníkem je sice podobný poměr jako mezi věřitelem a dlužníkem práva soukromého, ale pohledávka daňová se podstatně liší od pohledávky soukromoprávní důvodem právním, neboť pouze zákon stanoví skutečnosti, na jejichž základě vzniká v konkrétním případě právní vztah. Tento obligační vztah je veřejnoprávního charakteru s charakteristickou nadřazeností orgánu veřejné moci. Daňová povinnost je pouze platební povinnost daňového subjektu, kterou stát stanoví zákonem, aniž by přitom poskytoval ekvivalentní protiplnění. Zánik daňového závazku ve finančním právu chybí a použití analogie občanského práva je nepřípustná. Otázka, zda žalobce má či nemá právo na vrácení přeplatku, může být posuzována jen podle norem veřejnoprávních. V případě, kdy daňovému subjektu vznikne vratitelný přeplatek, vzniká mu ze zákona nárok veřejnoprávního charakteru, tj. nárok, jenž je nárokem daňového subjektu z veřejnoprávního daňového řízení, jenž není předmětem občanskoprávních vztahů, a nelze jej tedy postoupit, zřídit k němu zástavní právo, nemůže být předmětem exekuce podle ust. § 312 a násl. o.s.ř. a nelze proti němu započíst jinou pohledávku. V souvislosti s tím považoval soud za nadbytečný navrhovaný výslech jednatele dlužníka, jenž měl vést k prokázání zápočtu daňové pohledávky.

Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že bylo prokázáno, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence. V řízení bylo totiž zjištěno, že po dobu delší 30 dnů neplní své splatné závazky vůči více věřitelům, jimiž jsou vedle navrhovatele též Česká republika-Finanční úřad pro hlavní město Prahu, jenž má za dlužníkem splatné a vykonatelné pohledávky ve výši přesahující 8 milionů Kč (nejstarší nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 6.603.911,98 Kč se stal splatným ke dni 29.3.2012), Městský soud v Praze, jenž má pohledávky za dlužníkem v celkové výši 1.443.812,-Kč splatné od 11.1. do 8.8.1999, a Mgr. Petr Polanský s pohledávkami ve výši 19.842,-Kč a 7.800,-Kč z titulu neuhrazených nákladů exekucí splatnými v roce 2009. Vedle těchto věřitelů přihlásili do řízení pohledávky i čtyři další věřitelé, kteří tímto úkonem (přes mentální výhradu) své pohledávky za dlužníkem zákonným způsobem uplatnili; pohledávka zástupce dlužníka

JUDr. Uppaluriho ve výši 7.000.000,-Kč je splatná v části jistiny ve výši 4.785.793,-Kč již od 1.9.2006. Existenci svých závazků přitom dlužník nijak relevantně nezpochybnil, nevyvrátil ani domněnku, že je nebyl schopen plnit založenou na ust. § 3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona, tj. na tom, že je neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, a na tom, že řádně nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud (předložené seznamy nemají zákonem stanovené náležitosti).

Co se týče rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, jeho správnost dlužník ničím nezpochybňoval a požadavek na jeho odklizení zjevně dovozoval z toho, že se jedná o výrok závislý na bodu I. výroku. Protože odvolací soud z obsahu spisu ověřil, že dlužník ani žádný z věřitelů nepodal návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací, dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a usnesení insolvenčního soudu v části napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 18. dubna 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová