2 VSPH 277/2011-A-19
MSPH 95 INS 2486/2011 2 VSPH 277/2011-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Brixen Group, s.r.o., sídlem Pobřežní 95/74, Praha 8, zahájené na návrh SETRA, s.r.o., sídlem Zvonařka 16, Brno, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 2486/2011-A-9 ze dne 17. února 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 2486/2011-A-9 ze dne 17.února 2011 se mění jen tak, že se navrhovatelce ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil SETRA, s.r.o. (dále jen navrhovatelka), jež se insolvenčním návrhem ze dne 14.2.2011 domáhala zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek Brixen Group, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatila na účet nebo do pokladny soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení odkázal na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle něhož může soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Vysvětlil, že záloha je nutná k tomu, aby insolvenční správce měl bezprostředně po ustanovení do funkce k dispozici finanční prostředky nezbytné pro vedení řízení. Konstatoval, že z obsahu spisu není zřejmé, jaké jsou majetkové poměry dlužnice, a proto ji vyzval k předložení seznamu jejího majetku, závazků a zaměstnanců. Za těchto okolností měl soud zato, že uložení povinnosti zaplatit zálohu ve výši 50.000,-Kč je nezbytné.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání kritizovala soud prvního stupně za to, že blíže nezdůvodnil, jaké skutečnosti ho vedly k tomu, že zálohu stanovil v maximální výši. Podle jejího názoru měl soud nejprve zjistit majetkové poměry dlužnice a k uložení povinnosti uhradit zálohu přistoupit teprve v situaci, kdy by bylo zřejmé, že dlužnice nedisponuje majetkem, z něhož by mohly být uspokojeny náklady insolvenčního řízení. Napadené usnesení proto označila za schematické, formalistické, a tudíž i nezákonné. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že se navrhovatelka insolvenčním návrhem ze dne 16.2.2011 domáhala, aby soud rozhodl o zjištění úpadku dlužnice a prohlášení konkursu na její majetek. Tvrdila, že má vůči ní splatné pohledávky ve výši 844.003,85 Kč z titulu neuhrazených faktur za dodávky stavební suti a drceného kameniva a že dlužnice má závazky rovněž vůči COLAS CZ, a.s. (dále též jen další věřitelka). O majetkových poměrech dlužnice neuvedla nic.

Poté, co téhož dne byla vydána vyhláška o zahájení insolvenčního řízení, insolvenční soud dne 17.2.2011 dlužnici uložil, aby se do sedmi dnů od doručení usnesení k insolvenčnímu návrhu vyjádřila a aby v téže lhůtě předložila seznamy uvedené v ust. § 104 IZ, další, navrhovatelkou označenou věřitelku vyzval, aby sdělila, zda má za dlužnicí splatné a neuhrazené pohledávky a co je jí známo o majetku dlužnice, a navrhovatelce současně uložil, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odvolací soud je stejně jako navrhovatelka toho názoru, že soud prvního stupně pochybil, pokud jí napadeným usnesením uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, aniž vyčkal, jaké stanovisko k insolvenčnímu návrhu zaujme dlužnice, jak se vysloví ke svým majetkovým poměrům a jaké informace vyplynou ze seznamu jejího majetku a závazků, jež jí soud uložil předložit, či jaké poznatky v tom směru vzejdou z vlastních šetření (výzvy další věřitelce), jež se soud rozhodl nezávisle na údajích požadovaných po dlužnici vzápětí učinit. Vydání napadeného usnesení bylo tedy zjevně předčasné, neboť soud prvního stupně uložil navrhovatelce povinnost k zaplacení zálohy dříve, než měl k takovému rozhodnutí (k úvaze o důvodu a přiměřené výši zálohy) potřebný skutkový podklad.

Důvody pro vyhovění odvolání však přesto nejsou dány. Především proto ne, že v době rozhodování odvolacího soudu (srovnej ust. § 154 odst. 1 a § 211 OSŘ) doznala skutková situace změn potud, že dlužnice na výzvu soudu nereagovala a požadované seznamy mu nepředložila, ačkoli jí usnesení bylo doručeno dne 27.2.2011, a další věřitelka v podání ze dne 25.2.2011 uvedla, že jí není znám žádný movitý ani nemovitý majetek dlužnice.

Jelikož o majetku dlužnice navrhovatelka ani další věřitelka nic neuvedly a soudu o něm z vlastní činnosti není nic známo, nelze než konstatovat, že předpoklady pro uložení povinnosti navrhovatelce zaplatit zálohu jsou již splněny. Se zřetelem k tomu, že mezi náklady insolvenčního řízení patří mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce a že z ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. plyne, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs (jak navrhuje navrhovatelka), činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč (bez 20 % DPH), považuje odvolací soud insolvenčním soudem určenou výši zálohy za přiměřenou.

S přihlédnutím k odvolací argumentaci postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 OSŘ a napadené usnesení změnil jen tak, že navrhovatelce stanovil delší lhůtu k zaplacení zálohy. Tento postup jí poskytne dostatečný časový prostor k tomu, aby si prostředky nutné k úhradě zálohy obstarala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 27. května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová