2 VSPH 270/2015-A-9
KSHK 40 INS 33397/2014 2 VSPH 270/2015-A-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Ivany Mlejnkové a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka ARBOREX, s.r.o. v likv., sídlem Česká 1121, Třebechovice pod Orebem, zast. advokátkou JUDr. Alenou Brychtovou, sídlem Veverkova 1343, Hradec Králové, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 33397/2014-A-4 ze dne 6. ledna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 33397/2014-A-4 ze dne 6. ledna 2015 se mění tak, že se dlužníkovi ARBOREX, s.r.o. v likv. povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 40 INS 33397/2014-A-4 ze dne 6.1.2015 uložil ARBOREX, s.r.o. v likv. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o úpadku, aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že k insolvenčnímu návrhu dlužníka bylo dne 10.12.2014 zahájeno insolvenčního řízení, citoval ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a vysvětlil, že účelem zálohy je zajištění finančních prostředků k výkonu funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a k zajištění záruky, že budou uspokojeny jeho nároky v případě, že je nebude možné uhradit z majetkové podstaty. Protože dlužník v insolvenčním návrhu prohlásil, že nemá žádný majetek, dovodil z toho, že je nutné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to ve výši 50.000,-Kč s přihlédnutím k tomu, že dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí odměna insolvenčního správce v konkursu nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání namítal, že insolvenční návrh podal za dlužníka likvidátor, jemuž to ukládá ust. § 98 insolvenčního zákona, že již v roce 2008 byla pro nedostatek jeho majetku zastavena exekuce a že dlužník

činil kroky k tomu, aby mohl být vymazán z obchodního rejstříku. Vzhledem k těmto skutečnostem likvidátor již v insolvenčním návrhu požadoval, aby dlužníkovi nebyla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Soud prvního stupně nejen, že tak učinil, ale uložil mu zaplatit zálohu v maximální, zákonem přípustné výši. Přitom by dle ustálené judikatury (dlužník v této souvislosti poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 192/2008 ze dne 3.10.2008) měl soud přihlédnout k tomu, že úpadek dlužníka bude zjevně řešen nepatrným konkursem, jenž si nevyžádá vynaložení nijak vysokých nákladů. Zdůrazňoval, že svou činnost ukončil v roce 2005 a má pouze drobný dluh ve výši 14.126,-Kč vůči jedinému věřiteli.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do výše 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli pouze tehdy, je-li tu důvodný předpoklad, že budoucí náklady řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty a že prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou. Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že dne 10.12.2014 podal dlužník insolvenční návrh, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a současně požadoval, aby mu nebyla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť nemá žádný majetek. V návrhu tvrdil, že má splatné závazky v celkové výši 17.789,-Kč vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a nemá žádný majetek, a z toho, že v roce 2007 byla pro nedostatek majetku zastavena exekuce zahájená na návrh Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Stanislav Molák, dovozoval, že naplňuje znaky úpadku podle § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, protože není možné dosáhnout uspokojení splatné pohledávky vůči dlužníku exekucí .

Dle názoru odvolacího soudu je pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí a pro rozhodnutí o odvolání podstatné, že v insolvenčním návrhu dlužník netvrdil rozhodné skutečnosti osvědčující jeho úpadek, jak to vyžaduje ust. § 103 odst. 1 insolvenčního zákona: dle ust. § 3 odst. 1 písm. a) je totiž základním znakem úpadku skutečnost, že dlužník má více věřitelů. To však dlužník v návrhu netvrdil (jako jediného věřitele v návrhu a opakovaně i v dovolání označil Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR), navíc k návrhu nepřipojil seznam závazků, v němž by věřitele označil a uvedl údaje o jejich pohledávkách. Ust. § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, z něhož dlužník dovozoval, že je v úpadku, přitom nevymezuje znaky úpadku, ale v návaznosti na ust. § 3 odst. 1 téhož zákona vymezuje jednu z vyvratitelných právních domněnek, z nichž lze dovodit neschopnost dlužníka plnit peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti vůči více věřitelům. Za této situace měl insolvenční soud bez dalšího odmítnout insolvenční návrh dlužníka podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť za situace, kdy o jeho úpadku rozhodnout nelze, není žádný důvod k tomu, aby ho podle ust. § 108 téhož zákona vyzýval k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, a napadené usnesení proto podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil a rozhodl o tom, že dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné upozornit dlužníka na to, že s účinností od 1.1.2014 bylo novelizováno nejen ust. § 108 insolvenčního zákona, ale i ust. § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., jež stanoví odměnu insolvenčního správce v konkursu, a jeho poukaz na usnesení zdejšího soudu opírající se o úpravu účinnou do 31.12.2013 byl proto zcela nepřiléhavý.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. srpna 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková