2 VSPH 256/2013-A-22
KSHK 40 INS 12812/2012 2 VSPH 256/2013-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Františka Provazníka, bytem Vilémov 1, adresa pro doručování: Adolfovice 139, Jeseník, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 12812/2012-A-17/celk. 3 ze dne 20.listopadu 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 12812/2012-A-17/celk. 3 ze dne 20.listopadu 2012 se v bodech II., IV. a V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka Františka Provazníka (dále jen dlužník), a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Janu Luštíkovou (body I. a III. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body II. a V. výroku), a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají dne 20.11.2012 v 8 hod. 29 min. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 11.1.2013 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 28.5.2012 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení formou splátkového kalendáře s tím, že z připojeného seznamu závazků a majetku vyplývá, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit.

Dále konstatoval, že ze sdělení České republiky-České správy sociálního zabezpečení ze dne 31.5.2012 (č.d. A-5) vyplývá, že dlužník nesplnil povinnost v sociálním zabezpečení a dle ust. § 15 zákona o pojistném na sociální zabezpečení dosud nepředložil přehled o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2011. Insolvenční soud proto postupoval podle ust. § 148 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojil rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek. Vzhledem k tomu, že dlužník je podnikatelem, jehož celkový obrat za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesáhl 2.000.000,-Kč, a nemá více než 50 věřitelů, jsou podle soudu splněny podmínky ust. § 314 odst. 1 IZ pro vedení nepatrného konkursu.

Proti bodu II. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se dlužník podáním, jež soudu osobně doručil dne 11.1.2013 (č.d. A-18), odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že ho insolvenční soud v napadeném usnesení nesprávně poučil o tom, že proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku není odvolání přípustné. Proto podal odvolání až poté, co se o této skutečnosti dozvěděl. Současně poukazoval na to, že závazky z podnikání, pro které bylo rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku konkursem, představují pouze zanedbatelnou část jeho závazků a vznikly v době, kdy pracoval na živnostenský list pro svého současného zaměstnavatele. Dodal, že tyto závazky na sociálním a zdravotním pojištění již z větší části uhradil.

Jelikož z údajů uvedených v předkládací zprávě (č.d. A-19) vyplývá, že soud prvního stupně považoval odvolání dlužníka za opožděné, zabýval se odvolací soud v prvé řadě tím, zda je odvolání proti napadenému usnesení vskutku opožděné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Odvolací soud je s dlužníkem zajedno v tom, že ačkoli to IZ výslovně nezmiňuje, je dlužník legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 16.3.2011 uveřejněným pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 96/2011) totiž dovozuje, že povahou tohoto rozhodnutí je dáno, že osobou oprávněnou k podání odvolání proti němu je každý účastník této fáze insolvenčního řízení, který má zato, že insolvenční soud rozhodl o tomto způsobu řešení dlužníkova úpadku nesprávně (v rozporu se zákonnými kritérii předepsanými pro tento způsob řešení dlužníkova úpadku), tedy jak dlužník, tak každý z přihlášených věřitelů.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 169 odst. 1 OSŘ platí, že není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle ust. § 204 OSŘ se odvolání podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení (odst. 1). Odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.

Odvolací soud zjistil, že v napadeném usnesení je uvedeno toto poučení o opravném prostředku: Proti výroku ad III. je odvolání přípustné a lze je podat do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové; v odvolání lze však namítnout pouze to, že stanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení, nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Proti ostatním výrokům usnesení není odvolání přípustné .

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení obsahovalo chybné poučení o tom, že kromě bodu III. výroku o ustanovení Mgr. Jany Luštíkové do funkce insolvenční správkyně není proti němu odvolání přípustné, z čehož je nutno dovodit, že odvolací lhůta proti bodu II. výroku trvala 3 měsíce. Závěr soudu o opožděnosti odvolání je tak nedůvodný již s ohledem na to, že napadené usnesení bylo vydáno dne 20.11.2012 a odvolání bylo podáno u soudu dne 11.1.2013.

Vrchní soud v Praze proto přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 148 odst. 3 IZ vyplývá, že pokud dlužník podá společně s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení (jako tomu bylo v tomto případě), insolvenční soud spojí (je povinen spojit) s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. V úvahu tak zásadně přichází buď rozhodnutí o povolení oddlužení dle ust. § 397 IZ (jde-li o dlužníka, u něhož je oddlužení přípustné a jsou-li splněny i ostatní zákonné podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí), nebo rozhodnutí o prohlášení konkursu dle ust. § 396 IZ, s nímž je (musí být) spojeno rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení anebo rozhodnutí, jímž insolvenční soud vezme na vědomí zpětvzetí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení.

Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že se s návrhem dlužníka na povolení oddlužení nevypořádal, resp. o něm nerozhodl některým ze shora popsaných typů rozhodnutí.

Dále považoval odvolací soud za nutné uvést, že ve smyslu ust. § 7 odst. 1 IZ musí i usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních OSŘ s tím, že rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o prohlášení konkursu, jež je rozhodnutím ve věci samé (k tomu viz např. právě R 96/2011), musí být vždy odůvodněno (tj. použití ust. § 169 odst. 2 OSŘ zde nepřichází v úvahu), a dle ust. § 167 odst. 2 OSŘ se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, co bylo obsahem návrhu na povolení oddlužení, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil, na jakém podkladě a jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení nedostál, když rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku odůvodnil toliko konstatováním, že dlužník je podnikatelem, že jako osoba samostatně výdělečně činná nesplnil povinnost předložit České správě sociálního zabezpečení přehled o svých příjmech a výdajích za rok 2011 a že podle (nesprávně aplikovaného) ust. § 148 odst. 1 IZ spojil s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu. Soud přitom ignoroval tvrzení dlužníka obsažené v kolonkách 6 až 11 formuláře návrhu na povolení oddlužení o tom, že jeho podnikatelské závazky vůči Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky a České správě sociálního zabezpečení ve výši cca 33.433,-Kč jsou nepatrné ve vztahu k ostatním závazkům a že byl podnikatelem (jen) do 21.3.2011 a od 1.3.2011 je zaměstnán u MOUNT SH, s.r.o., kde pobírá mzdu ve výši 9.286,-Kč měsíčně.

Ust. § 389 odst. 1 IZ vymezující subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení vskutku určuje, že dlužníkem, který se může oddlužení úspěšně domáhat, je jen taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněným pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009) je přitom již ustálena v tom, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Insolvenční soud však svůj (nesprávný) úsudek o tom, že dlužník je podnikatelem, s těmito závěry nekonfrontoval a žádné z tohoto hlediska podstatné skutečnosti, zejména údaj o rozsahu podnikatelských dluhů v porovnání s ostatními závazky, dlužníka neuvedl.

Za těchto okolností odvolacímu soudu nezbylo než podle ust. § 219a odst. 1 písm. a), b) a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ usnesení soudu prvního stupně v napadeném bodě II. výroku a na něm závislých bodech IV. a V. výroku zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž v intencích závěrů vyjádřených v R 79/2009 opětovně a tentokrát přezkoumatelným a procesně korektním způsobem rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku (návrhu dlužníka na povolení oddlužení).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 4.března 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová