2 VSPH 255/2013-A-15
KSHK 42 INS 28946/2012 2 VSPH 255/2013-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Ludmily Brožové, bytem Hostovského 160, Hronov, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 28946/2012-A-10/celk.3 ze dne 21. ledna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 28946/2012-A-10/celk.3 ze dne 21. ledna 2013 se v bodech II. a III. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Ludmily Brožové (dále jen dlužnice) a insolvenční správkyní ustanovuje JUDr. Šárka Vesková (body I. a IV. výroku), zamítl návrh dlužnice na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs, jenž bude projednáván jako konkurs nepatrný (body II., III. a VI. výroku) s tím, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají dne 21.1.2013 v 7 hod. 12 min. (bod V. výroku). V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 25.3.2013 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že mu byl dne 21.11.2012 doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužnice uvedla, že není schopna splácet své závazky ve výši 275.800,-Kč, nicméně s ohledem na její měsíční příjem, jenž činí 10.550,-Kč, bude v rámci oddlužení schopna uspokojit pohledávky svých věřitelů alespoň v rozsahu 30 %. Podáním ze dne 23.11.2012 jeden z věřitelů dlužnice RILEX TRADERS, a.s. (dále jen Věřitel) namítl, že dlužnice nesplňuje podmínky pro schválení (povolení) oddlužení, neboť lze předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. Rozvedl, že ho dlužnice při jednání o uzavření smlouvy o půjčce úmyslně uvedla v omyl, když v čestném prohlášení ze dne 1.8.2012 (dále jen Čestné prohlášení) sdělila nepravdivé údaje o tom, že nemá žádné věřitele, nesplňuje podmínky pro podání insolvenčního návrhu a nebude činit žádné úkony, které by mohly vést k naplnění těchto podmínek. Dlužnice však po uzavření smlouvy namísto vrácení půjčky podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž podle názoru Věřitele použila ke krytí výdajů s tím spojených právě jím poskytnuté finanční prostředky. Z těchto důvodů podal vůči ní trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu či jiného úmyslného trestného činu majetkové povahy.

Insolvenční soud proto předvolal dlužnici k informativnímu výslechu, při němž dlužnice namítala, že finanční prostředky od Věřitele nepoužila na úhradu nákladů insolvenčního řízení, nýbrž na úhradu nákladů spojených se stěhováním. K obsahu jí podepsaného Čestného prohlášení však žádné uspokojivé vysvětlení nepodala. Cituje ust. § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ) soud konstatoval, že ve shora popsaném jednání dlužnice spatřuje nepoctivý záměr, její návrh na povolení oddlužení proto zamítl a současně podle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku konkursem, jenž bude dle ust. § 314 odst. 1 písm. a) téhož zákona projednáván jako nepatrný.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu, se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že oddlužení povolí. Nesouhlasila s názorem insolvenčního soudu, jenž její jednání označil jako nepoctivý záměr. Uvedla, že se dostala do tíživé životní situace, kdy ze svého důchodu ve výši 10.550,-Kč nebyla schopna uhradit náklady na běžné živobytí, zejména náklady spojené s užíváním bytu (ve výši 6.641,-Kč), v němž zůstala sama. Tuto situaci řešila půjčkami a tím, že se přestěhovala do malého bytu s měsíčními náklady ve výši 4.000,-Kč. Při stěhování jí byla účtována dvojitá záloha na elektřinu a výše inkasa činila 9.500,-Kč, proto se rozhodla pro půjčku od Věřitele, kterou sice chtěla splácet, ale neučinila tak, jelikož splácela závazky i vůči ostatním věřitelům. Poté se rozhodla podat návrh na povolení oddlužení. Zdůraznila, že finanční prostředky nečerpala rozmařile, ale pouze na splácení půjček a běžné živobytí. Uznala, že podpis Čestného prohlášení, které si v daný okamžik neprostudovala, byl chybným krokem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Ust. § 395 odst. 1 IZ určuje, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle odst. 2 téhož ustanovení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle ust. § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy; to neplatí, lze-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.

Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil již v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009, v němž zdůraznil, že posuzování této podmínky nutné pro povolení oddlužení, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v ust. § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.

Zákon přitom vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že návrhem na povolení oddlužení sleduje dlužník poctivý záměr.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud výše, shledal insolvenční soud nepoctivý záměr dlužnice v okolnostech vzniku jejího závazku vůči Věřiteli. Dlužnice totiž při sjednání půjčky ve výši 15.000,-Kč cca 4 měsíce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení v Čestném prohlášení neuvedla (zatajila) své závazky a prohlásila, že u ní nejsou dány podmínky pro podání insolvenčního návrhu, čímž Věřitele podle jeho tvrzení uvedla v omyl, a on se proto domnívá, že účelem půjčky bylo získat finanční prostředky na úhradu nákladů spojených s podáním insolvenčního návrhu.

Odvolací soud ze seznamu závazků připojenému k insolvenčnímu návrhu zjistil, že v něm dlužnice uvedla, že včetně Věřitele má 9 věřitelů, jimž dluží cca 290.000,-Kč a vlastní běžné vybavení domácnosti pořízené v období let 1972 až 1999. Dlužnice ani v odvolání nezpochybňovala, že při sjednání půjčky od Věřitele podepsala Čestné prohlášení, v němž nezmínila žádného ze svých věřitelů, naopak připustila, že šlo o chybný krok, jenž odůvodnila tím, že si Čestné prohlášení neprostudovala. Brojila však proti závěru, že by půjčku od Věřitele účelově vylákala a neměla v úmyslu ji vrátit. Podle názoru odvolacího soudu je obtížné spekulovat o tom, zda by Věřitel vskutku neposkytl dlužnici půjčku v případě, že by mu její stávající závazky (a jejich splatnost) byly známy. V praxi se lze běžně setkat s tím, že nebankovní instituce půjčují i fyzickým osobám, o nichž je jim známo, že jejich majetkové poměry nedávají předpoklad řádně splácet své závazky. Nelze přitom přehlédnout, že Věřiteli, jehož předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, nic nebránilo v tom, aby si majetkové poměry dlužnice sám prověřil a aby z dostupných databází ověřil i údaje o jejích závazcích. Naopak, je věcí základní obezřetnosti podnikatele, aby tak učinil, což se ale v daném případě zjevně nestalo. Věřiteli přitom nic nebránilo ani v tom, aby při sjednání půjčky požadoval její přiměřené zajištění.

Při posouzení věci vycházel odvolací soud z toho, že v řízení nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti svědčící o nepoctivém záměru dlužnice než ty, které se týkají okolností vzniku jejího závazku vůči jednomu z věřitelů z relativně nízké půjčky. Ani soud prvního stupně nepřičítal dlužnici nepoctivost záměru, jenž má její vstup do oddlužení vylučovat, z jiných důvodů. Jakkoli jde pouze k tíži dlužnice, že Čestné prohlášení podepsala, aniž ho předtím řádně prostudovala, odvolací soud při důkladném zvážení všech okolností věci dospěl k závěru, že se tu zákonná domněnka nepoctivého záměru neuplatní, a že v tomto směru (zatím) není dostatečných důvodů, pro něž by oddlužení dlužnice nebylo přípustné.

Nelze přitom přehlédnout, že majetek dlužnice tvoří jen věci malé hodnoty, a nelze tedy očekávat, že by se věřitelům dlužnice v rámci nepatrného konkursu dostalo vyššího uspokojení, než jaké lze očekávat v rámci oddlužení splátkovým kalendářem, které je s ohledem na příjem dlužnice ze starobního důchodu možno považovat i při zohlednění přednostních nároků insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů za reálně uskutečnitelné. Lze dokonce předpokládat, že by příjmy dosažené v rámci nepatrného konkursu nepostačovaly ani k úplnému zapravení nároků insolvenčního správce a dalších nákladů konkursu, takže k uspokojení věřitelů by patrně vůbec nedošlo.

Odvolací soud je za popsaného stavu věci přesvědčen o tom, že řešení úpadku dlužnice konkursem (nepatrným konkursem) nevyhovuje zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (viz ust. § 5 písm. a) IZ).

Ke shora uvedenému je přitom nutno dodat, že závěr o absenci nepoctivého záměru dlužnice vyslovený odvolacím soudem je činěn v mezích dané fáze insolvenčního řízení, a není proto vyloučeno, aby na základě nových rozhodných poznatků doznal v dalším řízení změny. Zkoumáním všech podmínek přípustnosti oddlužení stanovených v ust. § 395 IZ se totiž soud zabývá i ve fázi po povolení oddlužení, a to v rámci posuzování, zda povolené oddlužení lze schválit či nikoli. Vyjdou-li tedy po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dodatečně najevo (nové) skutečnosti, pro něž je v předcházející fázi insolvenčního řízení třeba návrh na povolení oddlužení dle ust. § 395 IZ zamítnout, soud dle ust. § 405 odst. 1 IZ rozhodne o neschválení povoleného oddlužení. S takovým rozhodnutím (stejně jako se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení) je dle ust. § 396 odst. 1 IZ spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem.

Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že předpoklady pro řešení úpadku dlužnice oddlužením jsou v této fázi řízení dány a řešení jejího úpadku konkursem není namístě. Proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 25.února 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva