2 VSPH 2433/2015-B-19
KSUL 69 INS 21624/2014 2 VSPH 2433/2015-B-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Františka Nytla, bytem Zahradní 245, Malé Žernoseky, adresa pro doručování: 411 33 Prackovice nad Labem 109, o odvolání Marcely Nytlové, bytem Osvoboditelů 1191, Lovosice, zast. advokátkou Mgr. Michaelou Kodedovou, sídlem Mrázova 845/9, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 21624/2014-B-13 ze dne 20. listopadu 2015

takto:

Odvolání se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 69 INS 21624/2014-B-13 ze dne 20.11.2015 zamítl návrh Marcely Nytlové (dále jen odvolatelka) na zrušení schváleného oddlužení Františka Nytla (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 23.3.2015 (č.d. A-14) rozhodl na návrh dlužníka ze dne 7.8.2014 o jeho úpadku a povolení oddlužení a ustanovil insolvenčním správcem Insolvency Project, v.o.s. a usnesením ze dne 2.1.2015 (č.d. B-7) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 19.1.2015 se odvolatelka domáhala zrušení schváleného oddlužení s odůvodněním, že ji dlužník zásadně poškodil na jejích právech, když ji neinformoval o tom, že podal insolvenční návrh, ale naopak ji utvrzoval v tom, že shání finanční prostředky na vyrovnání závazku vůči ní, jenž uznal formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Až v exekuci, již iniciovala, se o této skutečnosti dozvěděla v době, kdy svou pohledávku již do insolvenčního řízení přihlásit nemohla. V tomto jednání dlužníka spatřovala nepoctivý záměr.

Na jednání před soudem konaném dne 26.8.2015 dlužník uvedl, že odvolatelka je jeho bývalá manželka a znala jeho majetkovou situaci. Tvrdil, že jí sdělil, že uvažuje o podání návrhu na povolení oddlužení, a že se pokoušel získat potřebné finanční prostředky, ale s ohledem na jeho další závazky mu je žádná banka neposkytla. Odvolatelka zopakovala tvrzení obsažená v návrhu, doplnila, že dlužník byl i v prodlení s placením výživného, které bylo uhrazeno až v průběhu insolvenčního řízení, a poukazovala na to, že se její pohledávka stala splatnou téhož dne, kdy dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.

Cituje ust. § 418 odst. 2 insolvenčního zákona poukázal soud na to, že odvolatelka znala majetkové poměry dlužníka lépe než jiní věřitelé, bylo jí známo, že je cca 14 měsíců v prodlení s úhradou výživného a pohledávku tvrzenou shora mohla vymáhat dříve. Protože odvolatelka pohledávku vůči dlužníkovi do insolvenčního řízení nepřihlásila, uzavřel na tom, že není účastníkem insolvenčního řízení, a nebyla proto oprávněna k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení. Z těchto důvodů její návrh zamítl.

V písemném vyhotovení usnesení uvedl soud prvního stupně, že odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se odvolatelka odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby je změnil, schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. V odvolání soudu prvního stupně vytkla, že napadené rozhodnutí vydal jiný soudce (Mgr. a Ing. Alexandra Skálová) než ten, jenž se zúčastnil jednání (Mgr. Jáchym Oswald), a při rozhodování proto vycházel pouze ze skutečností zachycených v protokole o jednání, a nikoli ze zjištění získaných bezprostředně na jednání. Zdůraznila, že se se jí dlužník formou notářského zápisu dne 13.2.2014 zavázal zaplatit 354.200,-Kč do 7.8.2014 a když se blížilo datum splatnosti, požádal ji o jeho doložení cca o 2 měsíce s tím, že se snaží zajistit potřebné finanční prostředky, z nichž její pohledávku uhradí. V dobré víře, že tak učiní, jeho požadavku vyhověla. Návrh na exekuci podala dne 11.11.2014 a až dne 22.12.2014 se od exekutora dozvěděla o zahájení insolvenčního řízení a nemožnosti provést exekuci. Exekutor jí doporučil, aby svou pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení, ale prostřednictvím své zástupkyně zjistila, že lhůta pro přihlášení pohledávek uplynula dne 13.11.2014. O zahájení insolvenčního řízení ji dlužník neinformoval, přestože například vyzvedával dceru, již dle dohody společně vychovávají, a odvolatelka nepochybovala o jeho snaze uhradit její pohledávku. Odvolatelka poukazovala též na to, že v přílohách insolvenčního návrhu dlužník nepravdivě uvedl, že závazek vůči ní je déle než 30 dní po splatnosti, přestože seznam závazků vyhotovil dne 4.8.2014 a jako datum splatnosti její pohledávky v něm správně uvedl 7.8.2014, a do soupisu majetku zahrnul i majetek náležející do společného jmění manželů. Dle názoru odvolatelky je nepoctivost záměru dlužníka zjevná.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je proti napadenému usnesení odvolání přípustné, popř. zda bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. § 418 odst. 1 insolvenčního zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (písm. a), nebo se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit (písm. b), nebo v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (písm. c), anebo to navrhne dlužník (písm. d). Podle ust. § 418 odst. 3 téhož zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Podle ust. § 418 odst. 4 téhož zákona může insolvenční soud vydat rozhodnutí podle odstavce 1 a 3, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 a písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu. Podle ust. § 418 odst. 5 téhož zákona mohou proti tomuto rozhodnutí podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 4.

Jak je ze shora citovaných ustanovení zřejmé, přiznává insolvenční zákon oprávnění podat návrh na zrušení schváleného oddlužení pouze dlužníkovi (viz ust. § 418 odst. 1 písm. d) a věřitelům (viz ust. § 418 odst. 4). Podání, jímž osoba, jež není věřitelem ve smyslu ust. § 14 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. věřitelem, který uplatňuje své právo vůči dlužníku, a není tudíž účastníkem insolvenčního řízení podle tohoto ustanovení, požadovala zrušení schváleného oddlužení nelze v kontextu této úpravy považovat než za podnět, o němž nebylo zapotřebí rozhodovat. Jestliže však soud prvního stupně vyjevil své negativní stanovisko k němu formou usnesení, jedná se o rozhodnutí vydané při výkonu dohlédací činnosti dle ust. § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, proti němuž není dle ust. § 91 téhož zákona odvolání přípustné. Na tom nic nemění nesprávné poučení soudu prvního stupně o přípustnosti odvolání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odmítl odvolací soud odvolání odvolatelky podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 22. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná