2 VSPH 2386/2014-B-117
KSUL 77 INS 1794/2009 2 VSPH 2386/2014-B-117

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Heleny Benešové, bytem Bukovice 45, pošta Bžany, o odvolání insolvenčního správce JUDr. Jana Svobody, sídlem Kollárova 18, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 1794/2009-B-106 ze dne 16. července 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 1794/2009-B-106 ze dne 16. července 2014 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 77 INS 1794/2009-B-106 ze dne 16.7.2014 v insolvenčním řízení vedeném na majetek Heleny Benešové (dále jen dlužnice) uložil insolvenčnímu správci JUDr. Janu Svobodovi (dále jen správce) pořádkovou pokutu ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 26.6.2009 (č.d. B-11) prohlásil na majetek dlužnice konkurs, potvrdil volbu BOHEMIA LINEN, s.r.o. zástupcem věřitelů a České republiky-České správy sociálního zabezpečení náhradníkem zástupce věřitelů a uložil správci, aby soudu a věřitelskému orgánu podával pravidelně každé tři měsíce písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení. Z konečné zprávy (na č.d. B-85) soud zjistil, že mu správce nepodával řádné zprávy o stavu insolvenčního řízení, neboť dlužnice po dobu trvání konkursu (od 1.1.2011) podnikala s novým předmětem podnikání Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (což soud zjistil až z výpisu z živnostenského rejstříku), přičemž k podnikání potřebovala souhlas správce. O tom, že dlužnice podniká a s jakými výsledky, ani o tom, že došlo k rozšíření živnostenských oprávnění dlužnice, však správce soud neinformoval. Soud měl pouze informaci ze zprávy ze dne 18.6.2009 (č.d. B-4), v níž správce uvedl, že dlužnice ukončila podnikání, a totéž potvrdil spolu s dlužnicí i na schůzi věřitelů, jež se konala dne 26.6.2009. V průběžných zprávách nepodal soudu žádnou informaci o provozu podniku dlužnice ani nesdělil žádné skutečnosti, z nichž by mohlo vyplývat, že je její podnik provozován. Až na výzvu soudu (č.d. B-86) doplnil správce konečnou zprávu a uvedl v ní, že dlužnice vykonává činnost na základě živnostenského oprávnění, přičemž tvrdil, že pohledávky za podstatou České správy sociálního zabezpečení budou uhrazeny přímo dlužnicí, neboť se jedná o zálohové platby na pojistné plynoucí z její činnosti vykonávané na základě živnostenského oprávnění. Další skutečnosti týkající se podnikání dlužnice sdělil správce soudu až na základě výzev soudu (č.d. B-88 a B-92) v doplněních konečné zprávy založených na č.d. B-91 a B-93. Soud proto pojal podezření, že správce neplnil povinnost podávat řádné písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení, již mu ukládá insolvenční zákon a již opakovaně usnesením č.d. B-11 uložil soud. Tím, že včas nesdělil údaje o provozu podniku dlužnice, znemožnil správce dle názoru soudu řádný výkon dohlédací činnosti. Vzhledem k tomu, že z předložených listin nemohl mít soud za ověřené tvrzení správce, že se v případě podnikání dlužnice jednalo o pouhé sociální zabezpečení její rodiny a že z jeho výnosu nebylo možné odečíst zabavitelnou částku, nařídil soud jednání ke slyšení správce.

Na tomto jednání uvedla BOHEMIA LINEN, s.r.o., že ji v době, kdy vykonávala funkci zástupce věřitelů, správce o podnikání dlužnice neinformoval, a i současný zástupce věřitelů Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení uvedl, že o tom, že dlužnice začala podnikat, nebyl informován správcem, ale dlužnicí, jelikož se dne 1.3.2011 přihlásila do evidence Okresní správy sociálního zabezpečení. Dále uvedl, že po celou dobu byly potíže s hrazením záloh na pojistné dlužnicí, proto z tohoto titulu požadoval na správci úhradu pohledávek za majetkovou podstatou. Na jednání předložil správce soudu písemné vyjádření, v němž uvedl, že dlužnice podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná s jeho souhlasem v oblasti vedení účetnictví a vedení daňové evidence s tím, že oprávnění k podnikání jí vzniklo ke dni 1.1.2011, a z těchto důvodů nemohl v letech 2009 a 2010 podávat zprávu o podnikání dlužnice. Po 1.1.2011 tak nečinil proto, že předpokládal, že soudu, s jehož souhlasem umožnil dlužnici vykonávat tuto podnikatelskou činnost, je tato skutečnost známa. Zdůraznil, že v případě dlužnice nešlo o provozování podniku, ale o živnostenské podnikání, že dlužnice je matkou dvou dětí, které musela živit, přičemž další vyživovanou osobou byl její manžel, a že tím věřitelé nebyli nikterak zkráceni na svých nárocích. K dotazu soudu, proč v případě podnikání dlužnice uplatňoval výdaje paušálem a proč nevedl daňovou evidenci a evidenci výdajů, správce uvedl, že tento způsob je podle zákona možný a považoval jej za způsob výhodnější pro věřitele než uplatňování skutečných výdajů, neboť věřitele nepoškozuje a není v něm nic protizákonného. Porovnání skutečných výdajů dlužnice s výdaji uplatňovanými paušálem provedl v prvních dvou čtvrtletích, kdy mu dlužnice doložila své výdaje, přičemž dospěl k závěru, že výdaje uplatňované paušálem skutečným odpovídají, a proto dokládání výdajů dlužnicí za další období nepožadoval, protože je to zbytečně administrativně zatěžující. Při sestavování účetní závěrky ke dni sestavení konečné zprávy vycházel z paušálních výdajů, jelikož jiné doklady o výdajích neměl k dispozici. Co se týče plateb daně z příjmu a záloh České správě sociálního zabezpečení, jež se v konečné zprávě neobjevují, správce uvedl, že se jedná o jeho pochybení, jelikož mu přišlo vhodnější, aby zálohy hradila přímo dlužnice, což-byť se zpožděním-činila. Dlužnice na jednání k dotazu soudu uvedla, že její výdaje na podnikání činí 1.000,-Kč za cesty autem a nejvýše 200,-Kč na telefon měsíčně.

Soud dále uvedl, že tvrzení správce o tom, že ústně informoval soud o podnikání dlužnice a že mu soud dal stejným způsobem souhlas s podnikáním dlužnice, nebyla ničím doložena a z insolvenčního spisu nevyplývá, že by k nim došlo. Poukazuje na ust. § 36 odst. 1 insolvenčního zákona dovodil, že správce zjevně nesplnil povinnost uvést ve zprávách o stavu insolvenčního řízení všechny významné skutečnosti, mezi něž náleží i skutečnosti týkající se podnikání dlužnice. Nesvědomitému výkonu funkce nasvědčuje podle něj také to, že v písemném vyjádření založeném na č.d. B-101 správce uvedl, že dlužnici vzniklo oprávnění k podnikání v účetních službách ke dni 1.1.2011, zatímco z živnostenského rejstříku vyplývá, že živnostenské oprávnění s předmětem podnikání Vedení účetnictví, vedení daňové evidence vzniklo již dne 21.2.1996, avšak ke dni 1.1.2011 získala dlužnice živnostenské oprávnění k předmětu podnikání Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru . Soud proto nemohl vykonávat dohled nad postupem správce ve vztahu k podnikání dlužnice a nemohl kontrolovat plnění povinnosti správce vyvinout veškeré úsilí, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, nemohl dát ani pokyn k vedení daňové evidence, když správce ji sám vést nezačal a tím soudu zabránil ve zpětné kontrole výdajů dlužnice, které byly prokazatelně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Z tohoto důvodu hodnotil soud počínání správce jako porušení jeho povinnosti postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí. Vzhledem k tomu, že dlužnice doklady o svých výdajích nearchivovala, byla v důsledku postupu správce provždy znemožněna kontrola toho, zda zvolený způsob uplatňování výdajů dlužnicí nebyl pro jeho věřitele nevýhodný. Při jednání sama dlužnice uvedla výdaje nižší, než jaké byly uplatňovány paušálem (viz údaje o příjmech a výdajích uplatňované v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za roky 2011, 2012 a 2013 založených na č.d. B-95 a B-96). Z toho vyplývá, že by při uplatňování skutečných výdajů prokazatelně vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmu mohla zbýt určitá část příjmů postižitelných správcem ve prospěch věřitelů.

Z těchto důvodů hodnotil soud pochybení správce jako významné porušení jeho povinností. S ohledem na stav řízení, zájem věřitelů na uspokojení svých pohledávek a výsledky jednání o slyšení správce, kde bylo zjištěno, že dlužnice již nedisponuje podklady, které by umožňovaly provést zpětnou kontrolu jejích podnikatelských výdajů, jakož i k tomu, že zpeněžování majetku bylo ukončeno a byla podána konečná zpráva, dospěl však soud k závěru, že není na místě zprostit správce funkce, a nezbývá mu než ho podle ust. § 81 odst. 2 insolvenčního zákona postihnout pořádkovou pokutou ve výši 20.000,-Kč. Při stanovení výše pokuty přitom přihlédl k tomu, že se jedná o první pořádkovou pokutu, jež je mu ukládána, a také k tomu, že se jedná o toliko dílčí pochybení v jinak obtížném konkursním řízení, v němž správce složitě zpeněžoval specifické a hůře zpeněžitelné věci.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se správce včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, nebo pokud dojde k závěru, že je mu třeba uložit sankci, aby přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. V odvolání uvedl, že své pochybení spatřuje především v tom, že nezabezpečil, aby názor soudu na možnost podnikání dlužnice a faktický souhlas s podnikáním dlužnice v účetních službách vyjádřený v jeho dotazu, nebyl písemně zaznamenán. Tvrdil, že při jednání přednesl žádost dlužnice o souhlas s podnikáním v oboru účetních služeb a že mu soudce sdělil, že pokud jde o jiný druh činnosti a budou-li příjmy řádně dokumentovány, jejímu podnikání nic nebrání. Proto správce udělil dlužnici souhlas s tímto podnikáním a předpokládal, že soud vzal podnikání dlužnice na vědomí. Poukazoval přitom na to, že o podnikání dlužnice byl informován zástupce věřitelů, jenž s ní komunikoval v rámci výkonu své činnosti. K výtce soudu, že dlužnici povolil uplatňovat použití výdajového paušálu, namítl, že neporušil žádnou povinnost, neboť zákon tento postup umožňuje. Připustil, že pochybil tím, že v konečné zprávě neuvedl údaje o částkách, které dlužnice platila na úhradu záloh přímo České správě sociálního zabezpečení, leč vysvětlil, že byl přesvědčen o tom, že se tím administrativní činnost v této oblasti zjednodušila. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednáním nevznikla žádnému z věřitelů ani nikomu jinému žádná škoda a že se jím nikdo neobohatil. Zdůraznil, že dlužnice jako matka dvou nezletilých dětí neměla jiné prostředky na zabezpečení rodiny, a zopakoval, že zástupce věřitelů měl o příjmech dlužnice přehled. Ohradil se proti tomu, aby jeho činnost jakožto insolvenčního správce byla hodnocena tak, že závažným způsobem porušil své povinnosti, a opětovně označil za své pochybení to, že důvěřoval ústnímu projevu soudu a netrval na písemném zaznamenání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 81 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud uložit insolvenčnímu správci, který nesplnil povinnost uloženou mu soudem nebo řádně neplní jiné své povinnosti, pořádkovou pokutu, a to i opakovaně, nejvýše však do úhrnné částky 200.000,-Kč. Obecně vzato spočívá smysl uložení pořádkové pokuty ve výchovném působení na toho, komu je ukládána s cílem, aby se činnost, jednání nebo opomenutí, která jí byla sankcionována, v budoucnu neopakovala. Ve vztahu k insolvenčnímu správci je pořádková pokuta procesním nástrojem insolvenčního soudu sloužícím k vynucení řádného výkonu funkce insolvenčního správce ve smyslu ust. § 36 a § 37 insolvenčního zákona, tj. především ke splnění jeho povinností vyplývajících ze zákona anebo uložených insolvenčním soudem při výkonu dohlédací činnosti dle ust. § 11 insolvenčního zákona. Uložení pořádkové pokuty tak přichází v úvahu obvykle v případě, kdy pochybení insolvenčního správce mohou ve svém důsledku ztížit další postup insolvenčního řízení či dosažení jeho účelu a k nápravě nevedla ani výzva soudu s pohrůžkou pořádkové pokuty nebo kdy zjištěná závada v postupu insolvenčního správce již takový nežádoucí důsledek nastolila, a přitom nejde o pochybení natolik závažné či opakované, aby odůvodňovalo zproštění funkce podle ust. § 32 insolvenčního zákona. Výše uložené pokuty přitom musí odpovídat rozsahu a závažnosti porušení povinností správce.

Ze spisu odvolací soud ověřil, že skutečnosti uvedené v odůvodnění napadeného usnesení odpovídají obsahu spisu včetně zjištění, že v pravidelných zprávách o stavu insolvenčního řízení, jež je povinen předkládat věřitelskému orgánu a insolvenčnímu soudu, správce insolvenční soud o výkonu podnikatelské činnosti dlužnice a z toho plynoucích příjmech a závazcích neinformoval. Jak ostatně sám správce připustil, že spis neobsahuje ani žádný záznam o tom, že by mu soud v souvislosti s podnikáním dlužnice poskytl návod či udělil pokyny, z nichž by vyplývalo, že informace o těchto skutečnostech nemusí poskytovat. Pokud jde o zjištění soudu prvního stupně, že dlužnice vykonávala v průběhu konkursu podnikatelskou činnost, považoval odvolací soud za nutné zmínit, že dne 14.2.2014 předložil správce soudu konečnou zprávu. Usnesením ze dne 25.2.2014 ho soud vyzval mimo jiné k tomu, aby mu sdělil, jakým způsobem se vypořádal s pohledávkami uplatněnými Českou správou sociálního zabezpečení za majetkovou podstatou z titulu neuhrazených záloh na pojistném ve výši 17.650,-Kč a 5.508,-Kč, jelikož takové informace v konečné zprávě uvedeny nejsou. Na tuto výzvu reagoval správce podáním ze dne 10.3.2014, v němž uvedl, že se jedná o zálohové platby na pojistném plynoucí z činnosti, kterou dlužnice vykonává na základě živnostenského oprávnění, přičemž pohledávku ve výši 17.650,-Kč uhradila dlužnice dne 17.4.2013 přímo České správě sociálního zabezpečení a pohledávku ve výši 5.508,-Kč stejným způsobem uhradí. Kromě toho zmínil, že dne 4.3.2014 u něj Česká správa sociálního zabezpečení uplatnila další pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 16.956,-Kč, již dlužnice rovněž sama uhradí. Usnesením ze dne 17.3.2014 vyzval soud správce, aby se vyjádřil k průběhu provozování podniku dlužnice za trvání konkursu, neboť z doplnění konečné zprávy vyplývá, že podnik dlužnice je stále provozován, a k tomu, jakých hospodářských výsledků bylo dosud při provozování podniku dlužnice dosahováno, z jakého důvodu neuvedl v konečné zprávě žádné příjmy z provozu podniku dlužnice, z jakého důvodu je podnik dlužnice provozován, negeneruje-li příjmy majetkové podstaty, a z jakého důvodu plní povinnosti vůči České správě sociálního zabezpečení přímo dlužnice, když prohlášením konkursu přešlo dle § ust. 246 odst. 1 insolvenčního zákona na správce zajišťování provozu podniku dlužnice, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. K tomu správce v podání ze dne 31.3.2014 sdělil, že dlužnice vykonává podnikatelskou činnost na základě živnostenského oprávnění se souhlasem, jenž jí udělil, na základě souhlasného vyjádření soudu na jednom z přezkumných jednání. Jedná se o provozování činnosti pro Českomoravskou stavební spořitelnu, a.s. na pozici pojišťovacího zprostředkovatele. Za rok 2011 činil daňový základ 58.233,-Kč, v roce 2012 činil 74.365,-Kč a v roce 2013 činil 86.187,-Kč. Jedná se tedy o částky, z nichž nelze odečíst zabavitelnou částku s ohledem na skutečnost, že dlužnice je vdaná a má dvě vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem, sloužící k sociálnímu zabezpečení rodiny dlužnice. Následně vyzval soud správce usnesením ze dne 17.3.2014 ke sdělení, jakým způsobem se jako osoba s dispozičním oprávněním vypořádal s pohledávkami uplatněnými Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 17.650,-Kč a 5.508,-Kč, včetně označení titulu k úhradě plateb dlužnicí. K tomu správce uvedl, že se tak děje po dohodě s ním, neboť měl za to, že úhrada plateb jeho prostřednictvím je zdlouhavá a administrativně zatěžující.

Z těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k tomu, že správce neplnil řádně povinnosti vyplývající pro něj z ust. § 36 insolvenčního zákona, neboť nejenže v pravidelných písemných zprávách o stavu insolvenčního řízení neinformoval soud o podnikání dlužnice a o důsledcích, jež z toho vyplynuly pro její majetkovou situaci (ve formě příjmů a závazků z podnikání), ale-ačkoliv byl úpadek dlužnice řešen konkursem-v rozporu s ust. § 246 insolvenčního zákona zřejmě umožnil dlužnici nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty (srovnej zejména ust. § 206 a § 207 insolvenčního zákona), resp. právě tím, že tyto skutečnosti nezjišťoval a neinformoval o nich, nelze exaktně zjistit, zda se tak stalo. Bez ohledu na to, zda v důsledku tohoto pochybení způsobil správce věřitelům nebo třetím osobám škodu, ztotožnil se odvolací soud se závěrem, k němuž dospěl soud prvního stupně, tj. že za situace, kdy insolvenční řízení dospělo do závěrečné fáze, bylo namístě postihnout ho pořádkovou pokutou, přičemž i výši pořádkové pokuty shledal vzhledem ke shora popsaným okolnostem přiměřenou.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání správce důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. června 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová