2 VSPH 2365/2015-A-12
KSLB 86 INS 24546/2015 2 VSPH 2365/2015-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice REDVERA, s.r.o., IČO: 25014714, sídlem Dr. Milady Horákové 340/120, Liberec, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 86 INS 24546/2015-A-7 ze dne 24. listopadu 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 86 INS 24546/2015-A-7 ze dne 24. listopadu 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením uložil REDVERA, s.r.o. (dále jen dlužnice), jenž se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 30. 9. 2015 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila na tam specifikovaný účet zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že účelem institutu zálohy je především jednak překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit tak insolvečnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, jednak poskytnout záruku úhrady alespoň části nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Jelikož dlužnice v seznamu majetku, jenž připojila k insolvenčnímu návrhu, neuvedla, jakou hodnotu tento majetek má, uložil jí soud povinnost zaplatit zálohu v maximální výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že ačkoli v insolvenčním návrhu hodnotu svého majetku nevyčíslila, je nepochybné, že hodnota motorového vozidla zn. Ford Tranzit, vybavení dílny a nespotřebovaného materiálu výši požadované zálohy několikanásobně převyšuje, a lze jí na peníze pro krytí nákladů insolvenčního řízení rychle převést. Poukazovala rovněž na to, že nedisponuje žádnou finanční hotovostí, ze které by mohla zálohu uhradit. Proto požadovala, aby jí odvolací soud povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení zprostil.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně vyšel správně z toho, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Uložení povinnosti uhradit zálohu je tudíž opodstatněno také v případě, kdy sice lze počítat s (nějakým) výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty, nicméně pro období do zpeněžení absentují disponibilní finanční prostředky dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh sice vyplývá, že dlužnice má 13 věřitelů s pohledávkami ve výši 2.748.055,02 Kč, z nichž nejstarší byly splatné již v roce 2007, a že eviduje movitý majetek-motorové vozidlo zn. Ford Tranzit, rok výroby 2003, a vybavení dílny a materiál, nicméně z nich vskutku není (nebylo) patrné, jaký výnos lze očekávat v případě jeho zpeněžení. K odvolací výhradě, že hodnota tohoto movitého majetku několikanásobně převyšuje výši požadované zálohy, nebylo možné přihlédnout již (právě) proto, že dlužnice tuto hodnotu nijak nespecifikovala, resp. (ani v odvolání) neuvedla údaj o obvyklé ceně svého majetku.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení plyne, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice (jí navrhovaným) konkursem, v němž tvoří náklady insolvenčního řízení vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která činí nejméně 45.000,-Kč (nepočítaje v to eventuální 21 % daň z přidané hodnoty). Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty, přezkoumáním přihlášených pohledávek nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

K tvrzení dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužnice jako právnická osoba byla podle ust. § 98 odst. 1 a 2 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (z insolvenčního návrhu se přitom podává, že některé ze závazků dlužnice byly splatné již v letech 2007 až 2011). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužnice nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

Soud prvního stupně proto nepochybil, když dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. února 2016

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková