2 VSPH 236/2013-A-13
KSCB 26 INS 31064/2012 2 VSPH 236/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Miroslava Hrůzy, bytem Český Rudolec 13, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 31064/2012-A-8 ze dne 29. ledna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 31064/2012-A-8 ze dne 29. ledna 2013 se m ě n í tak, že se dlužníku ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Miroslavu Hrůzovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 7.12.2012 domáhal rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud ozřejmil účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, uvedl, že dlužníkův úpadek bude řešit konkursem, a proto musí již v počáteční fázi řízení zvážit celkovou výši nákladů řízení, mezi něž patří odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, i to, zda vůbec bude k dispozici dostatek finančních prostředků na jejich pokrytí. Konstatoval, že nemovitosti dlužníka, jež jsou zajištěny zástavním právem, budou v insolvenčním řízení zpeněženy a z jejich výtěžku budou alespoň částečně uspokojeni zajištění věřitelé, ohledně movitých věcí pak vyslovil předpoklad, že budou rovněž zpeněženy, nicméně uzavřel, že na počátku řízení nelze odhadnout, jaký výtěžek zpeněžení bude dosažen a zda bude postačovat alespoň k uspokojení nároků insolvenčního správce. S ohledem na stav dlužníkova majetku, v němž nejsou vykazovány žádné finanční prostředky, a s ohledem na skutečnost, že není dopředu znám výtěžek zpeněžení, uložil dlužníkovi cituje ust. § 108 insolvenčního zákona povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, nebo aby je změnil tak, že výši zálohy na náklady insolvenčního řízení podstatně sníží. Argumentoval tím, že má ve vlastnictví majetek tvořený nemovitostmi a souborem autodílů v aktuálních cenách přesahujících 200.000 Kč, z jehož zpeněžení bude možno náklady řízení uhradit; navíc má stále příjem z podnikání, jenž sice nepostačuje k úhradě jeho závazků, na úhradu nákladů řízení však postačovat bude. Uzavřel, že výši zálohy určenou soudem považuje za nepřiměřenou situaci a že v důsledku skutečností popsaných v návrhu nemá úspory, z nichž by ji zaplatil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužník je spoluvlastníkem rodinného domu s pozemkem v Českém Rudolci s podílem sedm dvanáctin celku, vlastníkem souboru movitých věcí (např. mrazáku, pračky, ledničky, televizoru, DVD přehrávače, křovinořezu a sekačky), jehož aktuální cenu odhadl na cca 25.000,-Kč, a souboru náhradních dílů do automobilů v souhrnné ceně 206.278,-Kč, zatímco jeho splatné závazky vůči sedmnácti věřitelům dosahují celkové výše cca 1.800.000,-Kč.

Soudu prvního stupně je třeba především vytknout, že neuvedl, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k závěru, že dlužníku je třeba uložit povinnost hradit zálohu právě ve výši 30.000,-Kč, resp. že se odpovídajícím způsobem nevypořádal se zjištěním, že dlužník má reálně zpeněžitelný majetek (spoluvlastnický podíl na rodinném domu s pozemkem a movité věci), jehož výtěžek může být-byť u zajištěného majetku v dílčím rozsahu-použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jinými slovy, s ohledem na rozsah a skladbu dosud zjištěného majetku dlužníka lze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů spojených s jeho správou a zpeněžením i odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné i nezajištěné věřitele.

To ovšem neznamená-a dlužník se mýlí, dovozuje-li opak-že důvody pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nejsou dány. V posuzované věci sice lze, jak je vysvětleno výše, počítat s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dlužník však pro období bezprostředně následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetku podstaty) nedisponuje žádnými finančními prostředky, z nichž by bylo možno uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

S ohledem na uvedené postupoval soud prvního stupně správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím k rozsahu majetku a příjmu dlužníka z pokračující podnikatelské činnosti na straně jedné a k počtu jeho věřitelů a pochybnostem vyjádřeným v insolvenčním návrhu ohledně prodejnosti jeho podílu na nemovitostech na straně druhé považuje odvolací soud za přiměřenou zálohu ve výši 20.000,-Kč.

K argumentaci dlužníka, že nedisponuje prostředky použitelnými k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že jako podnikatel byl podle ust. § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže však před podáním insolvenčního návrhu nehospodařil se svými finančními prostředky řádně a použil je k jinému účelu, a v důsledku tohoto jednání není schopen požadovanou zálohu zaplatit, pak je tuto okolnost nutno přičíst k tíži toliko jemu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 5. března 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová