2 VSPH 2350/2014-A-34
MSPH 59 INS 12258/2014 2 VSPH 2350/2014-A-34

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka NEWGRANGE, a.s., sídlem Dopravní 500/9, Praha 10, zast. advokátem Mgr. Pavlem Andrle, sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, zahájené na návrh Ing. Pavla Schejbala, bytem Dražkovická 1476, Pardubice, zast. advokátem JUDr. Janem Urbancem, sídlem Prasek 155, pošta Nový Bydžov, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 12258/2014-A-24 ze dne 29. září 2014

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 59 INS 12258/2014-A-24 ze dne 29. září 2014 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi 2.238,50 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Andrle.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 59 INS 12258/2014-A-24 ze dne 29.9.2014 zamítl pod bodem I. výroku návrh, jímž se Ing. Pavel Schejbal (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku NEWGRANGE, a.s. (dále jen dlužník), a navrhovateli uložil zaplatit dlužníkovi 15.101,25 Kč na náhradu nákladů řízení a zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (body II. a III. výroku).

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, zamítl soud insolvenční návrh vycházeje ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že dne 30.6.2008 uzavřel dlužník s navrhovatelem pracovní smlouvu, nebylo však prokázáno, že dlužník vykonával pro navrhovatele práci a že mu za dobu, po níž mu dlužník nevyplácel mzdu (jedná se o období od 10.11.2010 do 31.1.2013), mzda náleží, tj. zda navrhovatel má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku. Bylo přitom prokázáno, že se členové představenstva dlužníka pokoušeli od roku 2011 ukončit pracovní poměr s navrhovatelem, protože měl neomluvenou absenci, byť není jisté, zda a kdy k tomu došlo. Vzhledem k tomu, že i soud byl nucen doručovat písemnosti určené navrhovateli toliko prostřednictvím JUDr. Jana Urbance, měl za pravděpodobné, že navrhovatel zásilky dlužníka nepřebíral. Protože k prokázání existence pracovního poměru a výkonu práce navrhovatelem pro dlužníka by bylo třeba provést rozsáhlé dokazování výslechem svědků navržených účastníky (pánů Běhálka, Římského, Šťastného a Caletky), jež by přesahovalo meze insolvenčního řízení, uzavřel soud na tom, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, a že tedy byl oprávněn podat insolvenční návrh. Z těchto důvodů jeho insolvenční návrh zamítl a o nákladech řízení v celkové výši 15.101,25 Kč sestávajících z odměny za zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100,-Kč, 2 paušálních náhrad po 300,-Kč, jízdného za cestu Přerov-Praha a zpět ve výši 3.969,24 Kč a náhrady za ztrátu času v rozsahu 24 půlhodin ve výši 2.904,-Kč, rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dlužník měl ve věci plný úspěch. Současně s poukazem na ust. § 4 odst. 1 písm. e) a § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb. a položku 4 bod 1. písm. c) Sazebníku uložil navrhovateli zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000,-Kč.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že rozhodne o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odvolání tvrdil, že se neodvolal proti bodu I. výroku z důvodu nebezpečí narůstání nákladů řízení. Pokud jde o povinnosti, jež mu soud uložil pod body II. a III. výroku, s poukazem na důvody, jež soud vedly k zamítnutí návrhu a jež jsou dle názoru navrhovatele postaveny na účelových tvrzeních a lžích cílených k očernění věřitele jako člověka a svědčí o zcela nepřiměřené formálnosti přístupu soudu k dané věci , namítal, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že na úhradu nákladů řízení nemá dostatek finančních prostředků, neboť nemá žádný trvalý příjem ani majetek, a požadoval, aby ho odvolací soud osvobodil od povinnosti hradit náklady řízení a soudní poplatky, resp. aby aplikoval ust. § 150 občanského soudního řádu a z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal dlužníkovi právo na náhradu nákladů řízení.

Dlužník v písemném vyjádření k odvolání požadoval, aby odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním. Poukazoval přitom na to, že postup navrhovatele byl šikanózní, že v insolvenčním návrhu ani netvrdil, že pro dlužníka vykonával nějakou práci, přestože právě tato skutečnost je pro existenci jím tvrzené pohledávky podstatná, a naopak tvrdil, že mu na adresu, již sám označil jako adresu svého bydliště, nebyly doručovány žádné soudní písemnosti ani zásilky od dlužníka, a jako adresu svého bydliště označil na jednání před soudem adresu sídla svého zástupce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu napadeném odvoláním a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Protože insolvenční zákon neobsahuje úpravu rozhodování o nákladech insolvenčního řízení pro případ, že byl insolvenční návrh zamítnut, je v takovém případě třeba přiměřeně použít ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle ust. § 150 občanského soudního řádu jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit setkání s mediátorem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a k postojům účastníků v průběhu řízení.

V posuzovaném případě požadoval navrhovatel v insolvenčním návrhu ze dne 28.4.2014, aby soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Co se týče oprávnění podat insolvenční návrh, v návrhu stejně jako v přihlášce pohledávky z téhož dne tvrdil, že mu dlužník dlouhodobě neplatí výplatu a za období od 10.11.2010 do 31.3.2013 mu dluží 360.460,-Kč a ke dni 31.7.2013 mu dlužil již 459.040,-Kč. Jakožto důvod vzniku pohledávky označil navrhovatel pracovní smlouvu ze dne 30.6.2008, žádné další skutečnosti, na nichž by se měla zakládat existence jeho pohledávky za dlužníkem, neoznačil. Spolu s podáním ze dne 18.7.2014, jímž na výzvu soudu insolvenční návrh doplnil, předložil tabulku obsahující přehled nevyplacených mezd . Jak již uvedeno shora, zamítl soud insolvenční návrh navrhovatele na základě zjištění, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, a že tedy byl oprávněn podat insolvenční návrh.

Vzhledem k odvolací argumentaci vytýkající soudu prvního stupně přepjatý formalismus při posuzování důvodnosti insolvenčního návrhu, resp. oprávnění navrhovatele podat insolvenční návrh, považoval odvolací soud za nutné připomenout ustálenou soudní judikaturu obsaženou například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, podle níž sice povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Co se týče soudního poplatku, považoval odvolací soud za nutné připomenout, že podle ust. § 2 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích vzniká v insolvenčním řízení poplatková povinnost navrhovateli jejím uložením v souvislosti s rozhodnutím soudu o insolvenčním návrhu. Podle ust. § 7 odst. 1 věty druhé téhož zákona je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, jímž byla povinnost poplatek zaplatit uložena, a podle položky č. 4 bodu 1. Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek za návrh na zahájení občanského soudního

řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, a) za každou nemovitost 5.000,-Kč, b) za každý obchodní závod nebo za každou jeho organizační složku 15.000,-Kč, a c) v ostatních případech, mezi něž náleží i návrh, jímž je zahájeno insolvenční řízení, 2.000,-Kč, není-li dále stanoveno jinak.

V daném případě je odvolací soud přesvědčen o tom, že si navrhovatel, jenž byl v řízení zastoupen advokátem, musel být již při zahájení insolvenčního řízení vědom povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu bez ohledu na výsledek řízení i rizika, že v případě neúspěchu bude zavázán k náhradě nákladů řízení dlužníkovi. Okolnosti, jež v odvolání tvrdil, neshledal odvolací soud dostatečnými ani pro to, aby byl od placení soudního poplatku osvobozen, ani pro aplikaci ust. § 150 občanského soudního řádu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení v bodech II. a III. výroku jako věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 téhož zákona s přihlédnutím k tomu, že v něm úspěšný dlužník účelně vynaložil náklady na zastoupení advokátem v rozsahu jednoho úkonu právní pomoci (písemné vyjádření k odvolání, jež nebylo odvoláním ve věci samé) ve výši 1.550,-Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 300,-Kč zvýšené o daň z přidané hodnoty, což činí celkem 2.238,50 Kč.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze. Proti bodu II. výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 26. června 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová