2 VSPH 2323/2015-A-46
KSPH 69 INS 10668/2015 2 VSPH 2323/2015-A-46

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka VIAMO PRAHA, s.r.o., sídlem J. Hory 671, Kladno, zast. advokátem Mgr. Janem Stínkou, sídlem Průchodní 346, Kladno, zahájené na návrh a) POZEMNÍ KOMUNIKACE BOHEMIA, a.s., sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, zast. JUDr. Miluškou Blahovou, bytem Daškova 3082/9, Praha 4, b) Silnice TS, s.r.o., sídlem Voznice-Chouzavá 205, pošta Mníšek pod Brdy, zast. Mgr. a Mgr. Jaroslavem Fraňkem, bytem Lacinova 629, Kladno, a c) DOSTAV HB, s.r.o., sídlem Holečkova 799/99, Praha 5, zast. advokátem JUDr. Martinem Soukupem, sídlem Římská 31a, Praha 2, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 10668/2015-A-39 ze dne 3. listopadu 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 10668/2015-A-39 ze dne 3. listopadu 2015 se vyjma bodu XII. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 69 INS 10668/2015-A-39 ze dne 3.11.2015 zamítl pod bodem I. výroku insolvenční návrh, jímž se DOSTAV HB, s.r.o. (dále jen navrhovatel c/ domáhala vydání rozhodnutí o úpadku VIAMO PRAHA, s.r.o. (dále jen dlužník), rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka a na jeho majetek se prohlašuje konkurs (body II. a III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Roberta Hynka (bod IV. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužníkem a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na jeho věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body VI. a VII. výroku), na den 2.2.2016 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VIII. a IX. výroku), dlužníkovi uložil, aby insolvenčnímu správci-pokud tak dosud neučinil-předložil seznamy svého majetku a závazků osoby (bod X. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil seznam přihlášených pohledávek, zprávu o své dosavadní činnosti a pověření pro konkrétního ohlášeného společníka v případě, je-li správce právnickou osobou (bod XI. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil seznam přihlášených pohledávek (bod XI. výroku), navrhovatelům POZEMNÍ KOMUNIKACE BOHEMIA, a.s. (dále jen navrhovatel a/), Silnicím TS, s.r.o. (dále jen navrhovatel b/ a navrhovateli c/) uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili soudní poplatek za řízení ve výši 2.000,-Kč (bod XII. výroku), a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XIII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.4.2015 na návrh navrhovatele a), který tvrdil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku v celkové výši 1.118.023,33 Kč za nezaplacené dodávky asfaltových směsí na akce dlužníka Praha 4-Mezihorská, Nové Strašecí-Kotík, TOST CZ-FN Bulovka, Praha Stodůlky, Britská čtvrť, Michle-Kaufland a Souvislé opravy místních komunikací v Příbrami. Jedná se o souhrn 6 dílčích pohledávek splatných v období od října do prosince 2014. Většinu dodávek uskutečnil navrhovatel a) na základě ústních objednávek, přičemž předložil pouze jednu objednávku ze dne 19.11.2014 v písemné formě (na dodávku směsi v ceně 365.430,-Kč), dodací-vážní listy z období září až listopadu 2014, účetní sestavu a korespondenci, v níž se dlužník vyjádřil k výši pohledávky a ke splnění závazku navrhl splátkový kalendář. Na výzvu soudu předložil dodatečně dohodu o vzájemném započtení . Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel a) TRANSPORTSERVICES, s.r.o. a navrhovatele b). Ve vyjádření doručeném dne 27.4.2015 navrhl dlužník soudu, aby insolvenční návrh pro vady odmítl, označil jej za šikanózní s tím, že v něm chybí řádné označení dalších věřitelů a důkazy o existenci jejich pohledávek, k pohledávce navrhovatele a) se nevyjádřil.

Podáním ze dne 12.5.2015 se k návrhu připojil navrhovatel b), jenž předložil listiny, jimiž dokládal existenci dlužníkem neuhrazených pohledávek, aniž by je vyčíslil, odkazuje přitom na objednávky dlužníka, faktury a dohodu o zápočtu pohledávek ze dne 5.1.2015. Ve vyjádření ze dne 8.6.2015 dlužník uvedl, že oba návrhy navrhovatelů a) i b) trpí nedostatkem aktivní legitimace, neboť vzhledem k jeho majetkovým poměrům lze tvrzené pohledávky bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí, a soudu vytkl, že je neodmítl. Tvrdil, že až soud rozhodne o návrzích navrhovatelů a) a b) , podá vlastní insolvenční návrh. Ke svým majetkovým poměrům nic bližšího neuvedl, předložil toliko seznamy pohledávek a závazků, z nichž plyne, že objem závazků výrazně převyšuje (více než trojnásobně) objem pohledávek; ze seznamu zaměstnanců plyne, že má 2 zaměstnance.

Na jednání konaném dne 4.9.2015 dlužník namítl, že se navrhovatel a) měl domáhat zaplacení tvrzených pohledávek v nalézacím řízení, neboť to, zda existují, nelze bez složitého dokazování zjistit. Oproti tomu navrhovatel a) namítl, že dlužník závazek vůči němu uznal, zčásti uhradil a ohledně zbývající části navrhl uzavření splátkového kalendáře. S ohledem na nejasnost majetkové situace dlužníka a na rozsah závazků vůči němu a vůči navrhovatelům b) a c) měl navrhovatel a) úpadek dlužníka za nepřeklenutelný. Dále soud na str. 4 až 6 písemného vyhotovení rozhodnutí provedl výčet dodacích-vážních listů a faktur (s uvedením jejich označení číslem a datem vyhotovení) s tím, že jejich obsah na jednání sdělil, a provedl co důkaz emailovou korespondenci ekonoma dlužníka s navrhovatelem a) ze dne 20.2.2015, 8.3.2015, jednostranný zápočet, inventuru závazků a avízo ze dne 3.4.2015 o možnosti uzavřít dohodu o splátkách a bez dalšího vysvětlení uzavřel na tom, že navrhovatel a) disponuje nespornou pohledávkou za dlužníkem přesahující 1 mil. Kč za dodávku asfaltových směsí, která je po splatnosti od listopadu a prosince 2014, kterou dlužník dosud neuhradil .

Pokud jde o pohledávky navrhovatele b), provedl soud dokazování objednávkami, fakturou a dohodou o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 5.1.2015 a bez dalšího vysvětlení uzavřel na tom, že navrhovatel disponuje neuhrazenou pohledávkou za dlužníkem z titulu pronájmů nákladního vozidla převyšující 30.000,-Kč splatnou od prosince 2014 .

Konečně, z vyjádření TRASPORTSERVICES, s.r.o. ze dne 22.5.2015, jež dlužník učinil nesporným , soud zjistil, že tento věřitel uplatňuje za dlužníkem pohledávku ve výši 361.246,-Kč z titulu objednávky dlužníka ze dne 24.9.2014 k zajištění dopravy , přičemž provedl výčet objednávek, seznamu objednávek a kopií daňových dokladů včetně záznamů o provozu vozidel nákladní dopravy, jejichž obsah na jednání sdělil.

Dále soud uvedl, že dříve než rozhodl o návrhu navrhovatelů a) a b) přistoupil k řízení navrhovatel c), jenž tvrdil, že vůči dlužníkovi má pohledávku ze smlouvy o dílo spočívající v pokládce živičných vrstev v Horním Litvínově, na níž mu poskytl zálohu 117.270,-Kč. Protože dílo vykazovalo vady, navrhovatel c) od smlouvy odstoupil a požadoval na dlužníkovi vrácení zálohy, což dlužník neučinil. K doložení tvrzené pohledávky předložil navrhovatel c) objednávku ze dne 14.10.2014, fakturu ze dne 10.11.2014, zálohou fakturu ze dne 13.10.2014 a předžalobní výzvu k plnění přesahujícího 2 miliony Kč jako náhrady škody způsobené vadným provedením díla. V podání ze dne 2.10.2015 dlužník uvedl, že tvrzenou pohledávku neuznává, což navrhovatel c) ví, že návrh je šikanózní a měl by být odmítnut, neboť o tvrzené pohledávce by bylo třeba provést složité dokazování. V souvislosti s tímto podáním soud výslovně zmínil,

že Všichni účastníci souhlasili s tím, aby o návrhu navrhovatele c) bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání .

Dále soud konstatoval, že ke dni jednání přihlásilo 37 věřitelů pohledávky v celkové výši 10.698.993,-Kč, a cituje ust. § 1 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1, 2 a 3, § 97 odst. 2, § 103 odst. 1 a 3 a § 105 insolvenčního zákona ozřejmil účel insolvenčního řízení, zákonem vymezené předpoklady úpadku, náležitosti insolvenčního návrhu a povinnost navrhujícího věřitele doložit, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, a připojit k návrhu její přihlášku.

V závěru odůvodnění soud shrnul, že navrhovatel a) doložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojil její přihlášku. Pokud jde o navrhovatele b), dle soudu podáním označeným jako připojení k insolvenčnímu řízení nejspíš nezamýšlel přistoupení k návrhu jako takové, ale odpověď na dotaz soudu ze dne 6.5.2015. K obraně dlužníka spočívající v tvrzení, že navrhovatel a) ani navrhovatel b) nejsou legitimováni k podání insolvenčního návrhu, resp. nesplnili požadavek, aby mohli být považováni za řádného navrhovatele, soud uvedl, že je namístě v případě navrhovatele b), jehož návrh by sám o sobě neobstál. Dle soudu je však podstatné, že navrhovatel b) v postavení věřitele přihlášeného do řízení poskytl důkazy o existenci pohledávek dalších věřitelů, jež dlužník nezpochybnil. S přihlédnutím k tomu, že 37 věřitelů přihlásilo do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 10.698.993,-Kč a sám dlužník souhlasil s tím, aby soud neprováděl důkazy všemi přihláškami, neboť svůj úpadek nezpochybňuje , uzavřel soud-navíc s poukazem na ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož byl-li osvědčen úpadek dlužníka skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku-na tom, že byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti. Současně dovodil, že navrhovatel c) nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, neboť předloženými listinami to neprokázal, a ke zjištění existence jeho pohledávky by bylo třeba provést dokazování přesahující meze insolvenčního řízení.

Soud proto rozhodl podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona o úpadku dlužníka a podle ust. § 148 odst. 1 téhož zákona prohlásil na jeho majetek konkurs s tím, že mu dlužník nepředložil důkazy o tom, že splňuje zákonem stanovené podmínky reorganizace, nepožádal o prodloužení lhůty k podání reorganizačního plánu a ač nečinil sporným svůj úpadek, nezmínil eventualitu řešení úpadku reorganizací .

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze, a to výslovně v rozsahu bodů II. a III. výroku, se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a insolvenční návrh zamítl, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání stejně jako v předchozím průběhu řízení namítal, že v insolvenčním návrhu navrhovatele a) chyběla podrobná tvrzení o pohledávkách, z jejichž existence dovozoval navrhovatel a) své oprávnění podat insolvenční návrh. Listinnými důkazy pak soud provedl dokazování, leč v odůvodnění napadeného usnesení sice jednotlivé důkazy vypsal, ale jaká skutková zjištění z nich učinil a jak je hodnotil, neuvedl. Napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné. Kromě toho poukázal dlužník na neurčitost zjištění soudu projevující se i tím, že zatímco navrhovatel a) tvrdil, že vůči němu má splatné pohledávky v celkové výši 1.118.023,33 Kč, soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že navrhovatel a) má vůči němu pohledávku ve výši přesahující 1 milion Kč. Dle názoru dlužníka měl být insolvenční návrh podaný navrhovatelem a) odmítnut, popř. zamítnut. Odmítnut měl být i insolvenční návrh navrhovatele b), jenž neobsahoval ani základní náležitosti insolvenčního návrhu, neboť navrhovatel b) v němž neuvedl žádné rozhodné skutečnosti a toliko jím přeložil listiny, jež soud prvního stupně provedl nepřípustně jako důkaz. I v této části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona na straně jedné a občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních na straně druhé je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Jak již Vrchní soud v Praze opakovaně judikoval, musí být rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka v insolvenčním řízení zahájeném na návrh věřitele s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí bez zřetele ke stanovisku dlužníka vždy odůvodněno způsobem popsaným v ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu: v odůvodnění rozhodnutí o úpadku musí proto insolvenční soud uvést, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neuvedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; soud je povinen dbát o to, aby odůvodnění bylo přesvědčivé.

Z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, je zřejmé, že soud prvního stupně v daném případě těmto požadavkům nedostál, napadené usnesení je proto z důvodů, jež jsou popsány níže nepřezkoumatelné, a již proto nebylo možné než je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro další průběh řízení však odvolací soud považoval za nezbytné vyjádřit se nejen ke správnosti skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně a k dlužníkem namítaným vadám řízení, ale i k řadě dalších okolností s tímto řízením spojeným.

Odvolací soud považoval za nutné v prvé řadě připomenout, že se podle ust. § 107 odst. 1 insolvenčního zákona další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Z uvedeného vyplývá, že v insolvenčním řízení zjišťuje insolvenční soud, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, toliko na základě jediného insolvenčního návrhu s tím, že se v důsledku podání pozdějšího návrhu posuzuje jako společný insolvenční návrh více insolvenčních navrhovatelů. Je tedy vyloučeno, aby insolvenční návrhy byly posuzovány samostatně a aby-jak vysvětleno shora-o společném návrhu bylo rozhodnuto současně dvojím způsobem, tj. aby na jeho základě bylo rozhodnuto o úpadku a aby byl zamítnut. Výjimku v tomto směru výslovně upravuje toliko ust. § 130 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční soud zastaví řízení jen ve vztahu k insolvenčnímu navrhovateli, jenž vzal zpět insolvenční návrh, v případě, že insolvenčních navrhovatelů bylo více a insolvenční návrh vzal zpět jen některý z nich. V soudní praxi je pak obdobný postup uplatňován v případech, kdy je odmítán insolvenční návrh (bez ohledu na to, zda se jednalo o původní či pozdější) některého z více insolvenčních navrhovatelů.

V této souvislosti zjistil odvolací soud ze spisu, že v daném případě bylo insolvenční řízení zahájeno na návrh navrhovatele a), jenž v něm tvrdil, že dlužník je v úpadku ve formě dlouhodobé platební neschopnosti podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť není schopen plnit splatné závazky v celkové výši 1.118.023,33 Kč vůči němu a vůči dalším věřitelům TRANSPORTSERVICES, s.r.o. a navrhovateli b), přičemž jak svoje, tak tvrzené pohledávky dalších věřitelů popsal právním důvodem, výší i splatností. V tomto případě proto nelze přisvědčit názoru dlužníka, že soud prvního stupně měl insolvenční návrh navrhovatele a) odmítnout.

Co se týče podání ze dne 12.5.2015, jež navrhovatel b) označil jako připojení k insolvenčnímu řízení-KSPH 69 INS 10668/2015-A-12 , v němž se omezil na sdělení, že v příloze zasílá neuhrazené pohledávky vůči dlužníkovi , a připojil k němu 3 objednávky, 2 faktury a dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 5.1.2015, je zřejmé, že se o pozdější insolvenční návrh nejedná. Navrhovatel b) v něm totiž oproti požadavkům ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona neuvedl rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a zejména z něj není patrno, čeho se jím domáhá (v podání absentuje jakýkoliv petit, z něhož by bylo lze dovodit, čeho se jím navrhovatel b/ domáhal).

Co se týče navrhovatele c), přistoupil k řízení podáním pozdějšího insolvenčního návrhu ze dne 3.7.2015 (v insolvenčním rejstříku byl po d č.d. A-30 zveřejněn dne 7.7.2015). K jednání, jež se konalo dne 4.9.2015 obeslán nebyl, a obsahem jeho pozdějšího insolvenčního návrhu (viz protokol z jednání zveřejněný pod č.d. A-27) spolu s insolvenčním návrhem navrhovatele a) projednán nebyl. Soud jej až dne 15.9.2015 (č.d. A-31) zaslal dlužníkovi k vyjádření a až poté mu dlužník a navrhovatelé a) až c) písemně sdělili, že souhlasí s tím, aby o něm bylo rozhodnuto bez jednání. Z těchto skutečností je však zřejmé, že postup podle ust. § 133 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, tj. aby o tomto insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto samostatně jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a s přihlédnutím k tomu, že účastníci souhlasili s rozhodnutí věc bez nařízení jednání, nebyl namístě: úplný insolvenční návrh (tj. insolvenční návrh navrhovatele a/ doplněný pozdějším návrhem navrhovatele c/) měl být projednán na jednání konaném dne 4.9.2015 a mělo o něm být rozhodnuto jediným rozhodnutím.

Co se týče závěru soudu, podle něhož bylo podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona dokazováním v řízení zjištěno, že je dlužník v úpadku ve formě insolvence, považoval jej odvolací soud za nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně totiž tento závěr dovodil ze zjištění, že navrhovatel a) disponuje nespornou pohledávkou za dlužníkem přesahující 1 mil. Kč za dodávku asfaltových směsí, která je po splatnosti od listopadu a prosince 2014, kterou dlužník dosud neuhradil , navrhovatel b) disponuje neuhrazenou pohledávkou za dlužníkem z titulu pronájmů nákladního vozidla převyšující 30.000,-Kč splatnou od prosince 2014 a z toho, že 37 věřitelů přihlásilo do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 10.698.993,-Kč a dlužník souhlasil s tím, aby soud neprováděl důkazy všemi přihláškami, neboť svůj úpadek nezpochybňuje. K tomu je třeba uvést, že soud nepopsal, co bylo obsahem listin předložených navrhovateli a) a b), jejichž podrobný výčet v odůvodnění napadeného usnesení provedl, a v rozporu s ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu nevyložil, které skutečnosti má za prokázány a jaká skutková zjištění z nich vlastně dovodil. Vzhledem k povaze pohledávek tvrzených navrhovatelem a) (dlužno zdůraznit, že nikoli jedné pohledávky, jak správně poznamenal dlužník v odvolání), bylo by lze očekávat, že soud alespoň v jednom případě popíše plnění, jež navrhovatel a) dlužníkovi poskytl, že je dlužník odebral a-ač vyzván k úhradě ceny zboží či díla (dle tvrzení v insolvenčním návrhu se mělo jednat o dodávky asfaltových směsí )-za plnění nezaplatil, a tím navrhovateli a) vznikla pohledávka, s jejíž úhradou je dlužník po určitou dobu v prodlení. Totéž platí i v případě pohledávek tvrzených navrhovatelem b). Takové skutečnosti však soud neuvedl ani v případě blíže nepopsaných pohledávek věřitelů, již je přihlásili do insolvenčního řízení (pravděpodobně zahrnujících duplicitně i pohledávky tvrzené navrhovateli). K vysvětlení, že ohledně pohledávek uplatněných v řízení přihláškami neprováděl žádné dokazování s ohledem na stanovisko dlužníka, nelze než uvést, že je na soudu, aby uvážil, zda je k úplnému zjištění skutkového stavu věci provádět další dokazování, a pokud měl za to, že skutkový stav lze zjistit z obsahu přihlášek, měl dokazování tímto způsobem provést.

K poukazu soudu prvního stupně na ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona nelze než uvést, že toto ustanovení omezuje odvolací soud toliko v případě, že úpadek dlužníka byl zjištěn v řízení před soudem prvního stupně, jež není postiženo zmatečnostními či jinými vadami, jejichž náprava není v odvolacím řízení možná, a není tak vyloučeno přezkoumání jeho věcné správnosti v odvolacím řízení. V daném případě tomu však tak nebylo.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že se soud prvního stupně dopustil v řízení jak zmatečnostní vady, tak dalších vad v řízení, jež nelze napravit v odvolacím řízení, postupoval proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení-vyjma bodu XII. výroku, jenž nemohl být odvoláním dlužníka napaden, leč jinak v plném rozsahu, neboť ostatní body výroku jsou na výrocích pod body II. a III. výroku závislé včetně bodu I., jak vysvětleno shora-zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 7. ledna 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková