2 VSPH 2322/2015-B-22
MSPH 91 INS 29247/2013 2 VSPH 2322/2015-B-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Dalibora Dufka, bytem Nová Ves III. 26, pošta Svojšice u Kouřimi, zast. advokátkou JUDr. Stanislavou Vohradskou, sídlem Čs. armády 1, Hostivice, o odvolání insolvenčního správce Ing. Romana Světlého, sídlem Topolová 9, Chýně, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 29247/2013-B-16 ze dne 27. října 2015

takto:

Odvolání se o d m í t á.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 29247/2013-B-16 ze dne 27.10.2015 zamítl návrh insolvenčního správce Ing. Romana Světlého (dále jen správce) na zrušení schváleného oddlužení Dalibora Dufka (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 16.10.2014 (č.d. A-24) rozhodl na návrh dlužníka o jeho úpadku a povolení oddlužení a ustanovil správce do funkce a usnesením ze dne 9.1.2015 (č.d. B-5) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Podáním doručeným soudu dne 10.6.2015 navrhl správce soudu, aby schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Návrh odůvodnil tím, že po přezkumném jednání přestal dlužník hradit zálohy na jeho odměnu a hotové výdaje, že bez jeho vědomí prodal nemovitý majetek zapsaný do soupisu majetkové podstaty (byt ve společném jmění manželů na v Praze -Chodově), že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, neboť aktuální míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činí 28,28 %, a vytýkal dlužníkovi nepoctivý záměr zřejmý z toho, že neuvedl, že je spoluvlastníkem tohoto nemovitého majetku. V reakci na návrh správce dlužník soudu sdělil, že prodejem bytu řešil situaci své rodiny a rodiny manželky, jejíž otec je nevidomý a matka těžce nemocná, a z výtěžku prodeje pořídil pro obě rodiny objekt k bydlení v Nové Vsi III. Současně poukázal na to, že dluh na splátkách uhradil, a tvrdil, že neměl úmysl poškodit své věřitele. Na jednání dlužník podrobně vysvětlil, jak naložil s výtěžkem prodeje, a poukázal na to, že správci předal mimořádnou splátku ve výši 100.000,-Kč, jejíž úhrada by mu měla umožnit uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 52 %. Správce potvrdil převzetí této částky, ale uvedl, že podle jeho výpočtů budou pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny pouze v rozsahu 34 %, a zopakoval, že v postupu dlužníka spatřuje nepoctivý záměr. Soud zdůraznil, že dlužník neporušil žádnou povinnost při nakládání s majetkovou podstatou ani omezení spojená se zahájením insolvenčního řízení, neboť byl osobou oprávněnou vykonávat dispoziční oprávnění k majetku, jenž není zatížen zajištěním. Přihlédl k tomu, že dlužník vyrovnal dluh, jenž mu vznikl na splátkovém kalendáři, a za dostatečné považoval zjištění, že by měl uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 34 %. Pokud jde o spoluvlastnictví nemovitosti, poukázal soud na to, že jeho existence je mu známa již ze zprávy správce zveřejněné dne 3.12.2014 v insolvenčním rejstříku a že o této skutečnosti byli věřitelé informováni na schůzi konané dne 17.12.2014. Neshledal proto, že by dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Z těchto důvodů návrh správce zamítl.

V písemném vyhotovení usnesení uvedl soud prvního stupně, že odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se správce odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a aby schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. V odvolání zopakoval argumentaci, již uplatnil v návrhu na zrušení schváleného oddlužení, a soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal se všemi skutečnostmi, na něž ho upozorňoval.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je proti napadenému usnesení odvolání přípustné, popř. zda bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. § 418 odst. 1 insolvenčního zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (písm. a), nebo se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit (písm. b), nebo v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (písm. c), anebo to navrhne dlužník (písm. d). Podle ust. § 418 odst. 3 téhož zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Podle ust. § 418 odst. 4 téhož zákona může insolvenční soud vydat rozhodnutí podle odstavce 1 a 3, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 a písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu. Podle ust. § 418 odst. 5 téhož zákona mohou proti tomuto rozhodnutí podat odvolání v souladu pouze osoby uvedené v odstavci 4.

Jak je ze shora citovaných ustanovení zřejmé, přiznává insolvenční zákon oprávnění podat návrh na zrušení schváleného oddlužení pouze dlužníkovi (viz ust. § 418 odst. 1 písm. d) a věřitelům (viz ust. § 418 odst. 4). Byť insolvenčnímu správci přiznává oprávnění podat odvolání proti usnesení vydanému podle ust. § 418 odst. 1 a 3, tj. proti usnesením, jimiž soud buď na návrh dlužníka či věřitele, popř. bez návrhu rozhodl o zrušení schváleného oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nelze v kontextu této úpravy považovat jeho návrh na zrušení schváleného oddlužení než toliko za podnět, o němž nebylo zapotřebí rozhodovat. Jestliže však soud prvního stupně vyjevil své negativní stanovisko k němu formou usnesení, jedná se o rozhodnutí vydané při výkonu dohlédací činnosti dle ust. § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, proti němuž není dle ust. § 91 téhož zákona odvolání přípustné. Na tom nic nemění nesprávné poučení soudu prvního stupně o přípustnosti odvolání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odmítl odvolací soud odvolání správce podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná