2 VSPH 23/2015-A-23
KSLB 54 INS 19441/2014 2 VSPH 23/2015-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků Martina Peška a Kateřiny Peškové, bytem Minkovice 43, pošta Višňová, zast. advokátem JUDr. Vladimírem Kašparem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 19441/2014-A-18 ze dne 2. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 19441/2014-A-18 ze dne 2. prosince 2014 se m ě n í tak, že se dlužníkům ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 54 INS 19441/2014-A-18 ze dne 2.12.2014 uložil Martinu Peškovi a Kateřině Peškové (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), již se domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 16.7.2014 podali dlužníci insolvenční návrh, jímž se domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedli, že vůči 9 věřitelům mají závazky v celkové výši 415.943,78 Kč, jež nejsou schopni splácet po dobu delší tří měsíců. Na výzvu soudu sdělili, že všechny závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, přičemž upřesnili, že se jedná o závazky v celkové výši 478.754,-Kč vůči 10 věřitelům. Cituje ust. § 108, § 389 odst. 1 a 2, § 390 odst. 3, § 394 odst. 3 a § 396 insolvenčního zákona a poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 1874/2013 a na to, že dlužníci přes jeho výzvu nedoložili, že věřitelé pohledávek pocházejících z podnikatelské činnosti, souhlasí s řešením jejich úpadku oddlužením, uzavřel na tom, že jediným způsobem řešení jejich úpadku je konkurs. S přihlédnutím k výši odměny insolvenčního správce v konkursu dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. uložil dlužníkům, aby zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání uvedli, že insolvenční návrh podali proto, že se ocitli v tíživé finanční situaci, a nejsou proto schopni uhradit ani zálohu, již jim soud uložil zaplatit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle ust. § 389 odst. 2 téhož zákona nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, že dlužník má dluhy z podnikání.

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 téhož zákona neschválí insolvenční soud oddlužení, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 390 odst. 3 věty první insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

Podle ust. § 395 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Vzhledem k odvolací argumentaci považoval odvolací soud za nutné v prvé řadě uvést, že oproti názoru vyjádřenému v usnesení sp. zn. 2 VSPH 1874/2013 ze dne 18.2.2014, na něž odkazoval soud prvního stupně, prosazuje Vrchní soud v Praze v současné době názor, že nesouhlasné stanovisko k řešení úpadku dlužníka je relevantní, jen pokud je vyjádřil věřitel pohledávky pocházející z podnikání, jenž ji již přihlásil do insolvenčního řízení. Jinak je pro posouzení subjektivní nepřípustnosti oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona relevantní, zda věřitel takové pohledávky vznese takovou námitku a vyjádří nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, přičemž jeho nesouhlas lze pominout toliko v případě, že by se jednalo o pohledávku bagatelní, nebo že by se v kontextu dalších okolností věci jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Dále je třeba uvést, že z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení ve znění doplnění ze dne 25.11.2014 a jeho příloh plyne, že dlužníci vyživují 4 děti, vůči 10 věřitelům mají splatné nezajištěné závazky v celkové výši 475.754,-Kč, jež pocházejí z podnikání, jejich majetek tvoří vybavení domácnosti a pozemkové parcely a jejich příjem pouze mzda dlužnice z pracovního poměru u Domova u Spasitele ve výši 19.000,-Kč měsíčně, neboť dlužník je od roku 2013 evidován jako nezaměstnaný na Úřadu práce. Z uvedených údajů plyne, že z těchto příjmů by dlužníci byli schopni uhradit vedle odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 98.010,-Kč, bude-li plátcem daně z přidané hodnoty, resp. ve výši 81.400,-Kč, pokud jejím plátcem nebude, na pohledávky nezajištěných věřitelů pouze 111.010,-Kč, resp. 128.400,-Kč, tj. méně než 30% jejich pohledávek, jež představují částku 143.625,-Kč.

Z těchto skutečností proto i odvolací soud dovodil, že úpadek dlužníků nebude možné řešit jinak než konkursem, neboť zákonem stanovené podmínky oddlužení nesplňují. Přestože dle názoru odvolacího soudu plyne ze shora uvedených zjištění i to, že jinak než složením zálohy nelze zajistit prostředky potřebné na krytí nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužníci nedisponují žádnými likvidními prostředky, je na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že za tím účelem postačuje, aby složili zálohu ve výši 30.000,-Kč přiměřené nákladům, jež bude třeba vynaložit v počáteční fázi řízení bezprostředně po ustanovení insolvenčního správce do funkce, když další náklady by v případě konkursu měly být kryty výtěžkem zpeněžení jejich majetku.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníků zčásti důvodným, podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu napadené usnesení změnil a dlužníkům uložil, aby zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. listopadu 2015

JUDr. Jiří K a r e t a ,v .r . předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková