2 VSPH 2249/2013-A-36
KSPH 36 INS 1683/2013 2 VSPH 2249/2013-A-36

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Jelisavety Popovič, bytem Pod Lesem II 79, Jirny, zahájené na návrh Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, adresa pro doručování: Komerční banka, a.s., odbor Oceňování a vymáhání aktiv, útvar Vymáhání pohledávek-FO, Václavské nám. 42, p.o. box 839, 114 07 Praha 1, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 1683/2013-A-21 ze dne 13.září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 1683/2013-A-21 ze dne 13.září 2013 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 1683/2013-A-21 ze dne 13.9.2013 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Jelisavety Popovič (dále jen dlužnice), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil IS ŽIŽLAVSKÝ, v.o.s. (bod III. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), Komerční bance, a.s. (dále jen navrhovatel) uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužnicí a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na jeho věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body VI. a VII. výroku), na den 29.11.2013 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VIII. a IX. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužnici, vyzval, aby plnění neposkytovaly jí, ale insolvenčnímu správci (bod X. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu předložil seznam přihlášených pohledávek (bod XI. výroku), a rozhodl, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku, eventuálně i v Obchodním věstníku (bod XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice s tím, že vůči ní má splatné pohledávky ze smlouvy o úvěru č. 0070908240274 ze dne 13.3.2008, podle níž jí poskytl hypoteční úvěr ve výši 2.440.000,-Kč, jenž dlužnice nesplácela. Ke dni podání návrhu činil dluh sestávající z jistiny ve výši 2.422.762,83 Kč, úroků ve výši 559.971,93 Kč, úroků z prodlení ve výši 654.977,55 Kč, poplatků ve výši 9.160,-Kč a nákladů řízení ve výši 3.000,-Kč celkem 3.649.872,31 Kč, když pohledávka z úvěrové smlouvy byla zesplatněna dne 1.9.2009. Jako další věřitele dlužnice označil navrhovatel Českou spořitelnu, a.s. s pohledávkou ve výši 200.178,-Kč a Město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav s pohledávkou ve výši 9.000,-Kč.

Soud zjistil, že pohledávku z úvěrové smlouvy zesplatnil navrhovatel z důvodu neplnění smluvních závazků dlužnicí (neplacení sjednaných splátek) ke dni 16.12.2009. Vycházeje z toho, že kromě navrhovatele má dlužnice splatné závazky i vůči shora uvedeným věřitelům, dovodil, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, to, že není schopna tyto závazky plnit, dovodil z toho, že nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, již jí uložil. Kromě toho zdůraznil, že dlužnice nepopírala existenci dluhu vůči navrhovateli, ale vyjádřila toliko nesouhlas s její výší, resp. s výší uplatňovaného příslušenství, a že se nevyjádřila ke způsobu řešení úpadku. Podle ust. § 136 odst. 1 a § 148 odst. 1 insolvenčního zákona proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze, a to výslovně v rozsahu bodů I. a II. výroku, se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je změnil tak, že insolvenční návrh zamítne. V odvolání namítala, že se marně snažila uzavřít s navrhovatelem dohodu na odložení splatnosti závazků z úvěrové smlouvy, že následně navrhovatel disponoval už od září 2010 exekučním titulem (rozsudkem Okresního soudu Praha-východ), soudního exekutora Mgr. Martina Slavatu pověřil k vymožení své pohledávky, jak o tom svědčí výzva exekutora ze dne 28.2.2012, a až po dalších 18 měsících podal insolvenční návrh. Tím dle názoru dlužnice porušil zákon, neboť ignoroval rozhodnutí jiného soudu a vyvolal obrovský zmatek. Postup navrhovatele i insolvenčního soudu měla za nesprávný, neboť skutečnost, že probíhá exekuce na majetek dlužnice, vylučuje, aby bylo zahájeno insolvenční řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení insolvenčního soudu v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, dokazování doplnil provedením listinných důkazů a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

O předlužení jde pak podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 141 insolvenčního zákona není proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odst. 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odst. 2).

Dlužno poznamenat, že ust. § 143 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění zamítne insolvenční soud insolvenční návrh. Podle jeho odstavce 2 takto rozhodne o insolvenčním návrhu podaném věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Podle odstavce 3 není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti svých peněžitých závazků.

Po doplnění dokazování provedením přihlášek pohledávek včetně k nim připojených listin dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence. V řízení bylo totiž zjištěno, že po dobu delší 30 dnů neplní své splatné závazky nejen vůči navrhovateli, ale též vůči dalším věřitelům, konkrétně vůči Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj (nedoplatek ve výši 1.077,-Kč na dani z nemovitostí splatný ke dni 31.5.2013), ČEZ Distribuce, a.s. (dluh ve výši 1.494,-Kč s příslušenstvím za odběr elektřiny splatný ke dni 4.5.2012), a ČEZ Prodej, s.r.o. (dluhy ve výši 51.722,-Kč a 12.915,-Kč s příslušenstvím splatné ke dni 27.2.2012 a 18.12.2012), a ničím přitom nevyvrátila domněnku, že tyto závazky nebyla schopna plnit, založenou na ust. § 3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona, tj. na tom, že je neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a že nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou jí uložil insolvenční soud usnesením ze dne 28.1.2013 (č. d. A-8), jež jí bylo doručeno dne 19.2.2013. Co se týče způsobu řešení úpadku dlužnice, dlužno uvést, že ji insolvenční soud v usnesení ze dne 28.1.2013 kromě jiného řádně poučil o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Dlužnice však takový návrh nepodala.

K odvolací argumentaci dlužnice považoval odvolací soud za nutné uvést, že platná právní úprava neomezuje věřitele potud, že by-je-li již na majetek dlužníka vedena exekuce zahájená z jeho iniciativy či z iniciativy jiného věřitele-nebyl oprávněn podat insolvenční návrh. V této souvislosti nelze než odkázat na ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, jež zjevně favorizuje insolvenční řízení před výkonem rozhodnutí či exekucí, když se zahájením insolvenčního řízení spojuje účinek spočívající v tom, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést, přičemž provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci pro pohledávky za majetkovou podstatou a pro pohledávky postavené jim naroveň lze pouze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle ust. § 203 odst. 5 insolvenčního zákona a s omezeními tímto rozhodnutím založenými.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice proti bodům I. a II. výroku napadeného usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 24.ledna 2014

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová