2 VSPH 224/2012-A-43
MSPH 96 INS 10510/2011 2 VSPH 224/2012-A-43

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka PR TRUBEX, a.s., sídlem Šaldova 456/18, Praha 8, zahájené na návrh České úvěrové, s.r.o., sídlem Finská 2248, Kladno, zast. advokátem JUDr. Janem Rothem, sídlem Týnská 21, Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 10510/2011-A-30 ze dne 16.listopadu 2011

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 10510/2011-A-30 ze dne 16.listopadu 2011 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 10510/2011-A-30 ze dne 16.11.2011 zamítl insolvenční návrh, jímž se Česká úvěrová, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku PR TRUBEX, a.s. (dále jen dlužník), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že vůči němu má pohledávku ve výši 950.000,-Kč z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Ohledně tvrzené pohledávky uvedl, že dne 17.12.2010 uzavřel s dlužníkem smlouvu, podle níž mu dlužník postoupil pohledávku vůči Vladimíru Dusilovi ve výši 1.481.036,-Kč na jistině, a dne 5.1.2011 uhradil dlužníkovi úplatu 950.000,-Kč za postoupení pohledávky. V květnu 2011 mu byl doručen exekuční příkaz přikázáním peněžitých pohledávek vydaný soudním exekutorem JUDr. Antonínem Dohnalem dne 5.5.2011, jímž se exekutor dovolal neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.12.2010. Důvodem byla skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil usnesením sp.zn. 14 EXE 3248/2010 ze dne 31.8.2010, jež bylo dlužníkovi doručeno dne 20.9.2010, nařízení exekuce na majetek dlužníka k vymožení pohledávky ve výši 2.353.061,-Kč. Ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nebyla exekuce skončena, trvaly účinky generálního inhibitoria, které nastaly dne 20.9.2010, a smlouva o postoupení pohledávky je tudíž neplatná. Protože se dlužník přijetím úplaty za postoupení pohledávky na úrok navrhovatele bezdůvodně obohatil, měl mu vrátit částku zaplacenou za postoupení pohledávky. Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel CESARO, s.r.o. a soudního exekutora JUDr. Antonína Dohnala.

Soud z předložených listin zjistil, že smlouvou ze dne 17.12.2010 postoupil dlužník navrhovateli pohledávku vůči Vladimíru Dusilovi ve výši 1.481.036,-Kč na jistině za úplatu 950.000,-Kč, již mu navrhovatel uhradil, a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 14 EX 3010/2010 ze dne 15.6.2011 zjistil, že exekuční řízení vedené proti dlužníkovi bylo zastaveno podle ust. § 268 odst. 1 písm. c) a odst. 4 občanského soudního řádu a ust. § 55 odst. 3 exekuční řádu proto, že byla uhrazena jistina, náklady nalézacího řízení, náklady exekučního řízení i náklady právního zastoupení v exekučním řízení.

Dále soud citoval ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu s tím, že podle tohoto ustanovení nesmí povinný po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních osobních potřeb, udržování a správy majetku, a právní úkon, jímž tuto povinnost porušil, je neplatný. Vyjádřil názor, že se důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž pouze ve spojení se stavem exekučního řízení. Sankcí absolutní neplatnosti nejsou postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce v případě, že usnesení o nařízení exekuce nenabylo právní moci nebo že exekuce byla zastavena. V této souvislosti poukázal soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 4545/2008 ze dne 9.3.2011, podle něhož se úkony, jimiž povinný v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do 31.10.2009 nakládal s majetkem za trvání exekuce, považují za platné, byla-li exekuce zastavena.

S poukazem na zjištění, že exekuce nařízená na majetek dlužníka byla zastavena, účinky generálního inhibitoria tím pominuly a právní úkony dlužníka se považují za platné, zamítl soud podle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční návrh navrhovatele pro nedoložení existence splatné pohledávky vůči dlužníkovi a podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl o nákladech řízení s přihlédnutím k tomu, že v něm dlužník, jenž měl ve věci plný úspěch, žádné nevynaložil.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o úpadku dlužníka, resp. při jednání před odvolacím soudem navrhl, aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a existence jeho pohledávky a nezjistil správně a úplně skutkový stav věci. Dle jeho informací byla totiž část vymáhané pohledávky uspokojena v exekuci povinným z postoupené pohledávky Vladimírem Dusilem, soud prvního stupně však nepostavil najisto, zda tomu tak bylo (tyto skutečnosti přitom mohl zjistit z exekučního spisu), nebo zda zanikla jiným způsobem. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkázal soud prvního stupně, navrhovatel namítal, že se zabývá otázkou neplatnosti právního úkonu povinného učiněného povinným v rozporu s generálním inhibitoriem podle právní úpravy účinné do 31.10.2009, zatímco se v daném případě jedná o právní úkon postižený sankcí relativní neplatnosti podle právní úpravy účinné od 1.11.2009. Oproti situaci řešené Nejvyšším soudem je daný případ odlišný i tím, že zde nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek s vědomím exekutora (o nařízení exekuce navrhovatel nevěděl) a že nedošlo toliko k formálnímu, ale k faktickému porušení generálního inhibitoria, když smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v rozporu s ust. § 44a odst. 1 exekučního řádu. Neplatnost právního úkonu dlužníka nenastala v daném případě v důsledku doručení usnesení o nařízení exekuce, ale až doručením exekučního příkazu, jímž se exekutor dovolal neplatnosti postupní smlouvy, a oprávněný nebyl uspokojen přímo dlužníkem, ale třetí osobou. Kromě toho zpochybňoval navrhovatel správnost závěru insolvenčního soudu i argumentací, že by původně neplatná postupní smlouva v důsledku zastavení exekuce opět nabyla platnosti, a povinný by se v případě uplatnění pohledávky vůči němu mohl bránit jejímu vymožení postupníkem (navrhovatelem) i tvrzením, že provedl zápočet vzájemných pohledávek vůči postupiteli (dlužníkovi).

Dlužník se k odvolání písemně nevyjádřil a na jednání před odvolacím soudem, ač řádně obeslán, se nedostavil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku, a že doložením existence své splatné pohledávky prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V daném případě odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně posuzoval následky porušení generálního inhibitoria nesprávně podle exekučního řádu ve znění účinném do 31.10.2009 (omezení povinného v nakládání se svým majetkem pod sankcí absolutní neplatnosti bylo zakotveno v ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu), přestože je měl posuzovat podle exekučního řádu ve znění účinném od 1.11.2009 (rozhodnutí o nařízení exekuce bylo dlužníkovi doručeno dne 20.9.2010 a smlouva o postoupení pohledávky byla mezi dlužníkem a navrhovatelem uzavřena dne 17.12.2010), v němž je stejné omezení a sankce spojená s jeho porušením upravena v ust. § 44a odst. 1 exekučního řádu, přičemž se nejedná o sankci v podobě absolutní, ale toliko relativní neplatnosti, jíž se kromě jiných může dovolat exekutor.

Již z toho je zjevné, že napadené usnesení je nesprávné, neboť se soud prvního stupně-aplikuje nesprávnou právní úpravu-nezabýval zjišťováním skutkového stavu umožňujícího zhodnotit, zda tvrzení navrhovatele a jím předložené důkazy umožňují přijmout závěr, že má vůči dlužníkovi pohledávku tvrzenou v návrhu. V této souvislosti považoval odvolací soud za nutné upozornit na to, že navrhovatel tvrdil, že má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Ačkoliv splatnost takové pohledávky je podmíněna doručením výzvy věřitele k vydání bezdůvodného obohacení dlužníkovi, o tom navrhovatel v insolvenčním návrhu nic netvrdil, a k dotazu odvolacího soudu zástupce navrhovatele uvedl, že navrhovatel vyzval dlužníka k vydání bezdůvodného obohacení, leč doklad o tom nemá při jednání před odvolacím soudem k dispozici. V dalším řízení bude proto nezbytné, aby tuto skutečnost navrhovatel doložil.

Pokud jde o tvrzení navrhovatele ohledně dalších věřitelů dlužníka, dlužno poznamenat, že sice navrhovatelem označení věřitelé soudu sdělili, že jejich pohledávky již dlužník uhradil, o pluralitě věřitelů dlužníka však svědčí jak obsah sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 13.7.2011 a Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 21.9.2011, tak skutečnost, že přihlášky do insolvenčního řízení podalo více než deset věřitelů.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. dubna 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva