2 VSPH 2216/2014-B-14
KSPH 65 INS 15900/2014 2 VSPH 2216/2014-B-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Kojetická 1028, Neratovice, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 15900/2014-B-9 ze dne 9. října 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 15900/2014-B-9 ze dne 9. října 2014 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v bodě I. výroku shora označeného usnesení neschválil oddlužení Josefa anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), a v bodě IV. výroku deklaroval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně reprodukoval dosavadní průběh řízení zejména tak, že: 1) usnesením ze dne 10.7.2014 (č.d. A-10) kromě jiného rozhodl o úpadku dlužníka, povolení jeho oddlužení a o ustanovení Brátová a Krejčí, v.o.s. (dále jen Správkyně) do funkce insolvenční správkyně, 2) Správkyně ve zprávě o své dosavadní činnosti ke dni 3.9.2014 (č.d. B-2) uvedla, že: -průměrný čistý měsíční mzdový příjem dlužníka, který je ženatý a nemá žádnou vyživovací povinnost vůči dětem, činí 8.000,-Kč, a že jeho dalším měsíčním příjmem je příjem ve výši 3.200,-Kč dle darovací smlouvy ze dne 28.5.2014, kterou jako obdarovaný uzavřel s dcerou Ditou Kinačovou jako dárkyní (dále jen Dárkyně), -souhrn nezajištěných závazků dlužníka činí 343.541,98 Kč (zajištěné závazky dlužník nemá), -dlužník nevlastní žádný hodnotnější majetek (vlastní pouze věcí nepatrné hodnoty sestávající z obvyklého vybavení domácnosti a věcí osobní potřeby), 3) v průběhu řízení (viz protokol ze schůze věřitelů konané dne 16.9.2014 na č.d. B-5) zjistil, že: -závazky dlužníka vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj pocházejí z podnikání (dále též jen Podnikatelské závazky), -skutečnost, že má Podnikatelské závazky, dlužník v návrhu na povolení oddlužení neuvedl, a ani nepředložil souhlas žádného z věřitelů, vůči nimž má Podnikatelské závazky, se způsobem řešení jeho úpadku oddlužením, jak (mu) ukládá insolvenční zákon (dále jen IZ), 4) ačkoli byl poučen o tom, že je třeba doplnit souhlas věřitelů s oddlužením, případně doložit příjem tak, aby zaplatil 100 % svých dluhů, dlužník do dne vydání napadeného usnesení nedoložil ničeho, ani nenavýšil své příjmy, (toliko) ČSSZ dne 24.9.2014 doručila soudu sdělení, že s oddlužením dlužníka souhlasí v případě, že její přihlášená pohledávka bude uspokojena v plné výši, 5) hodnota Podnikatelských závazků představuje téměř čtvrtinu všech přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení, 6) dlužník by s jím deklarovanými příjmy byl schopen za 5 let trvání oddlužení uhradit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 39,9 %.

Při zkoumání podmínek pro schválení oddlužení soud prvního stupně-cituje ust. § 389 IZ odst. 1 písm. b) a § 389 odst. 2 písm. a) IZ-dospěl k závěru, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, neboť v návrhu na povolení oddlužení neuvedl skutečnost, že má 3 Podnikatelské závazky, a ani následně nedoložil souhlasy věřitelů těchto závazků s oddlužením. Navíc v situaci, kdy ČSSZ sdělila, že s oddlužením souhlasí pouze v případě, že její přihlášená pohledávka bude uspokojena v plné výši, dlužník své příjmy nenavýšil. Soud prvního stupně rovněž pokládal budoucí plnění z Darovací smlouvy za nejisté, když Dárkyně má za měsíc jít na mateřskou dovolenou (podle soudu je proto otázkou, zda bude schopna dlužníkovi přispívat částkou 3.200,-Kč měsíčně). Proto rozhodl, jak výše uvedeno.

Proti bodům I. a II. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Praze, jimiž bylo neschváleno oddlužení dlužníka, a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, podal dlužník včasné odvolání, v němž v první řadě poukazoval na to, že mu společnost, která zpracovávala návrh na povolení oddlužení, podávala neúplné údaje (informace). Zdůraznil, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr. Ke sdělení ČSSZ uvedl, že mu Správkyně vypočítala, že pokud by chtěl uspokojit 100 % svých dluhů, musel by splácet 7.000,-Kč měsíčně, což je pro něj nemožné (je totiž schopen splácet jen 3.200,-Kč měsíčně za podpory svých dětí). Dále namítl, že Finanční úřad pro Středočeský kraj nemá vůči němu pohledávku z podnikání, neboť jedná se o daň z nemovitosti.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 405 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dle ust. § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Přípustnost oddlužení ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v ust. § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); k tomu viz závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 uveřejněném pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle ust. § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle ust. § 405 IZ; k tomu viz závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Odvolací soud v první řadě konstatuje, že judikatura Vrchního soudu v Praze prezentovaná např. usnesením sen. zn. 3 VSPH 517/2014 ze dne 18.7.2014 dovozuje, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (ust. § 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ). K tomu současně znění ust. § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Odvolací soud z obsahu spisu kromě skutkových zjištění uvedených shora pod body 1 až 6 zjistil, že na schůzi věřitelů konané dne 16.9.2014, na níž mělo být věřiteli hlasováno o způsobu oddlužení dlužníka a na níž Správkyně konstatovala, že dlužník neuvedl, že má Podnikatelské závazky, se věřitelé nedostavili a žádný z nich tudíž nevyslovil nesouhlas s oddlužením. Proto došlo k fikci souhlasu věřitelů s oddlužením a v rámci dalšího průběhu insolvenčního řízení je třeba považovat dlužníka za osobu aktivně legitimovanou k podání návrhu na povolení oddlužení, přičemž otázka poměru jeho Podnikatelských a nepodnikatelských závazků, je za těchto okolností zcela nerozhodná.

Vyjádření ČSSZ, že s oddlužením dlužníka souhlasí pouze v případě, že její přihlášená pohledávka bude uspokojena v plné výši, nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za kvalifikovaný nesouhlas se způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužením již proto, že je jako procesní úkon vázán na splnění podmínky (srovnej ust. § 41a odst. 2 OSŘ). Dlužno dodat, že v situaci, kdy platná právní úprava nedovoluje orgánům sociálního zabezpečení souhlasit s jinou než plnou výší uspokojení pohledávky státu, by výklad soudu prvního stupně (považující sdělení ČSSZ za kvalifikovaný nesouhlas s oddlužením) znamenal, že by bylo oddlužení fakticky zapovězeno těm dlužníkům, kteří mají veřejnoprávní dluhy na pojistném mající původ v podnikání.

Odvolací soud proto nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, pokud v návrhu na povolení oddlužení neuvedl, že má Podnikatelské závazky, a ani následně nedoložil souhlasy věřitelů těchto závazků s oddlužením. Ust. § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou zakotvenou v ust. § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že (ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ) předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. V posuzovaném případě navíc dlužník v kolonce 7 formuláře návrhu na povolení oddlužení (č.d. A-1) uvedl, že dluhy nejsou ani tak půjčky, že bych si je bral, ale spíše dluhy z podnikání nebo bydlení .

Na základě výše uvedených zjištění a závěrů shledal odvolací soud, že důvody, pro které soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužníka, neobstojí, a že je (bude) třeba posoudit ostatní zákonné (ekonomické) podmínky pro schválení oddlužení. V tomto směru odvolací soud konstatuje, že ze zprávy Správkyně ze dne 3.9.2014 (č.d. B-2) se podává, že by dlužník měl být schopen uhradit svým nezajištěným věřitelům 40 % jejich pohledávek při oddlužení plněním splátkového kalendáře, a že z okolnosti, že Dárkyně (je) bude na mateřské dovolené, nelze bez dalšího dovozovat, že nebude schopna plnit své závazky z Darovací smlouvy.

Odvolací soud proto podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ napadené usnesení (včetně výroků závislých na výrocích napadených odvoláním) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 13. srpna 2015

Mgr. Tomáš B r a u n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová