2 VSPH 2204/2014-B-150
MSPH 94 INS 5219/2010 2 VSPH 2204/2014-B-150

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice DANOB, s.r.o., sídlem Plaská 622/3, Praha 5, IČO: 63485389, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání věřitelky SILMET Příbram, a.s., sídlem Příbram III 168, IČO: 26210 428, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 5219/2010-B-140 ze dne 15. října 2014

takto: Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze shora označeným usnesením v insolvenčním řízení vedeném ve věci dlužnice DANOB, s.r.o. (dále jen dlužnice) v bodě I. a II. výroku rozhodl, že se neschvalují pokyny zajištěné věřitelky SILMET Příbram a.s. (dále jen odvolatelka) ke zpeněžení benzínové čerpací stanice z majetkové podstaty dlužnice (dále jen Stanice) ze dne 23.4.2014 a uložil insolvenčnímu správci Institutu insolvence, v.o.s. (dále jen správce), aby ji zatím neprodával. V bodě III. výroku v rámci výkonu dohlédací činnosti uložil správci, zajištěným věřitelům a členům věřitelského výboru, aby pečlivě sledovali vývoj souvisejícího insolvenčního řízení ve věci dlužníka Ing. Petra Štefánika (dále jen dlužník) vedeného pod sp. zn. KSBR 26 INS 15786/2013 z hlediska vývoje možnosti prodat Stanici společně s pozemky z majetkové podstaty dlužníka a aby v tomto smyslu kdykoli iniciovali další postup v insolvenčním řízení ve věci dlužnice. V bodě IV. výroku nařídil jednání k projednání prodeje Stanice na 11.3.2015. Připojil přitom poučení, dle něhož proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Toto usnesení napadla odvolatelka v celém rozsahu odvoláním, v němž vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvého stupně, že je odvolání proti napadenému usnesení nepřípustné, neboť dle jejího názoru nejde o výkon dohlédací činnosti. Dále namítala, že je napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť je neurčité a nesrozumitelné; konstatovala přitom, že jí byla uložena povinnost sledovat vývoj souvisejícího insolvenčního řízení ve věci dlužníka, a poukazovala na to, že není objektivně schopna tuto soudem uloženou povinnost splnit, neboť nechápe, jaké skutečnosti by měla sledovat. Závěrem polemizovala s věcnými závěry soudu prvého stupně vedoucími k neschválení jejího pokynu k prodeji a poukazovala též na to, že věřitelé proti udělenému pokynu řádně neuplatnili námitky, a soud se jimi tudíž vůbec neměl zabývat.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda usnesení, proti němuž odvolání směřuje, lze napadnout odvoláním, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. § 293 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odst. 1). Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle ust. § 230 odst. 4 IZ není-li k pokynům zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního správce a dlužníka a zajištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách podle věty třetí. Podle odstavce 5 téhož ustanovení není proti rozhodnutí podle odst. 4 odvolání přípustné.

Podle ust. § 11 odst. 1 IZ rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Podle ust. § 91 téhož zákona není proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Z citovaných ustanovení odvolací soud dovodil, že body I., III. a IV. výroku, jimiž soud prvého stupně uložil správci, aby čerpací stanici zatím neprodával, správci, zajištěným věřitelům a členům věřitelského výboru uložil povinnost sledovat vývoj událostí ohledně prodeje Stanice a nařídil jednání k projednání jejího prodeje, mají povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti, jež dle ust. § 91 IZ nelze napadnout odvoláním; dle ust. § 293 odst. 2 ve spojení s ust. § 230 odst. 5 téhož zákona není odvolání přípustné ani proti bodu II. výroku, jímž soud neschválil pokyny zajištěného věřitele ke zpeněžení Stanice. O tom ostatně soud prvého stupně účastníky řízení v napadeném usnesení správně poučil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu a odvolání jako objektivně nepřípustné odmítl.

Nad rámec odůvodnění však považoval odvolací soud za potřebné dodat, že v případě, kdy (jak poukazoval v pořadí další zajištěný věřitel ve vyjádření k odvolání) na témže majetku zapsaném v soupisu majetkové podstaty váznou ve prospěch různých věřitelů dvě zástavní práva stejného pořadí (stejného data vzniku), je třeba ke zpeněžení předmětu zajištění pokynů obou zajištěných věřitelů. Dojde-li k udělení pokynu toliko jedním z věřitelů (druhý jej sám neudělí), je namístě postup dle ust. § 293 odst. 1 věty druhé IZ, tedy výzva insolvenčního soudu, v níž je druhému věřiteli k udělení pokynu stanovena lhůta. Teprve při marném uplynutí této lhůty je na místě postup dle ust. § 293 odst. 2 resp. § 230 odst. 4 IZ.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. listopadu 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná