2 VSPH 2175/2015-A-53
KSPL 56 INS 34475/2013 2 VSPH 2175/2015-A-53

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Wolfganga Heinricha anonymizovano , anonymizovano , naposledy bytem Potoční 138, Oloví, zahájené na návrh Hypoteční banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 34475/2013-A-45 ze dne 2.října 2015 ve znění usnesení č.j. KSPL 56 INS 3445/2013-A-50 ze dne 29. června 2016

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 34475/2013- A-45 ze dne 2. října 2015 ve znění opravného usnesení č.j. KSPL 56 INS 34475/2013-A-50 ze dne 29. června 2016 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 56 INS 34475/2013-A-45 ze dne 2.10.2015 ve znění opravného usnesení č.j. KSPL 56 INS 34475/2013-A-50 ze dne 29.6.2016 zastavil insolvenční řízení vedené na majetek Wolfganga Heinricha anonymizovano (dále jen dlužník) zahájené na návrh Hypoteční banky, a.s. (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 2.12.2012 mu byl doručen insolvenční návrh navrhovatele, jenž tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 27.1.2011, reg. č. 3900/094821- 01/10/01-001/00/R, ve výši 1.444.474,10 Kč, jež je splatná v částce 6.044,-Kč ode dne 15.3.2009 a v částce 126.117,82 Kč ode dne 3.1.2012. Jako další věřitele, již mají za dlužníkem splatné pohledávky, označil navrhovatel Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a JUDr. Dalimila Miku. Soud konstatoval, že po neúspěšném pokusu doručit dlužníkovi vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení (č.d. A-2) na adresu uvedenou navrhovatelem, prošetřil skutečnosti týkající se bydliště a hlavního zájmu dlužníka a zjistil, že: isir.justi ce.cz

1) dlužník je občanem Spolkové republiky Německo a na území České republiky nemá hlášenou adresu místa pobytu cizince, 2) poslední pobyt občana EU na území ČR měl dlužník na adrese: Potoční 138, Oloví, okres Sokolov, 3) Ministerstvo vnitra ČR nemá informace o vycestování dlužníka, přičemž dle ust. § 98 zák. č. 326/1999 Sb. je cizinec povinen nahlásit změnu hlášeného pobytu, 4) Finanční úřad pro Karlovarský kraj, Okresní správa sociálního zabezpečení Sokolov a Úřad práce České republiky, kontaktní pracoviště Sokolov nemají žádné informace o dlužníkovi (tj. dlužník není daňovým poplatníkem, není evidován jako zaměstnanec v registru pojištěnců ani jako osoba pobírající důchod, či osoba samostatně výdělečně činná, není veden v databázi jako příjemce dávek státní sociální podpory ani v evidenci uchazečů o zaměstnání), 5) dlužník má od 31.10.2005 povolen pobyt na adrese Potoční 138, Oloví, 6) dle evidence obyvatel Města Oloví se dlužník na uvedené adrese již několik let nezdržuje a jeho současný pobyt není znám, 7) manželka dlužníka Viola Hornová, jež má dle Centrální evidence obyvatel hlášený trvalý pobyt na adrese: Na Záhonech 1386/73, Praha 4, je na této adrese neznámá, 8) Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend, pracoviště Sokolov provedlo dne 23.9.2015 pobytovou kontrolu dle ust. § 167 písm. d) až f) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž v rámci prohlídky bylo zjištěno, že dům na adrese Potoční 138, Oloví je zjevně neobývaný a dlužník zde dle vyjádření sousedů nikdy nebydlel.

Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že nemovitost nacházející se na adrese: Potoční 138, Oloví, jež je zástavou navrhovatelem poskytnutého úvěru a již vlastní, dlužník neobývá ani ji nevyužívá k hospodářskému či jinému účel, v České republice nepracuje ani nepodniká, neboť není poplatníkem zákonného pojištění, a tudíž jeho hlavní zájmy nejsou soustředěny v České republice a příslušnost českých soudů k projednání věci tak není dána. Proto postupoval dle ust. § 427 insolvenčního zákona a insolvenční řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 7 insolvenčního zákona a § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť neshledal důvody pro rozhodnutí podle ust. § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že příslušnost soudu členského státu EU k zahájení územního úpadkového řízení je dána i v případě, že o územní úpadkové řízení žádá věřitel, jenž má bydliště nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází provozovna dlužníka, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny. Uvedl, že jeho pohledávka vznikla poskytnutím prostředků dlužníkovi na nákup nemovitého majetku (předmětu zajištění), a byť je tato nemovitost dle zjištění soudu aktuálně neobývaná, vyjádřil přesvědčení, že jde o natolik zásadní investici, že pouhé vlastnictví této nemovitosti je důvodem pro závěr, že dlužník má na území České republiky provozovnu, byť zde není evidovaným podnikatelem. Poukazoval na to, že dlužník má stále povolen pobyt cizince na území České republiky, a dovozoval z toho, že skutečnost, že se na této adrese nezdržuje, svědčí toliko o tom, že nesplnil zákonnou povinnost ohlásit změnu pobytu, což však nemůže být kladeno k tíži navrhovatele. Dále namítal, že dlužník má v České republice rodinné vazby (jeho manželka je občankou České republiky), přičemž nákup nemovitého majetku a čerpání hypotečního úvěru dle jeho názoru svědčí o záměru usadit se s rodinou na území České republiky. Příslušnost soudů k zahájení úpadkového řízení je dle jeho názoru třeba posuzovat i s ohledem na zájmy věřitelů dlužníka a na místo, jež mají důvod považovat za místo, k němuž má dlužník nejužší vztah, což soud prvního stupně nevzal v úvahu. Závěrem vyjádřil navrhovatel přesvědčení, že skutečnost, že dlužník vlastní na území České republiky majetek v hodnotě několika set tisíc Kč, dluží mu 735.315,50 Kč, má dluhy i vůči dalším věřitelům a na území České republiky jsou proti němu vedena další (exekuční) řízení, dostatečně osvědčuje příslušnost českých soudů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 427 insolvenčního zákona vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

Přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, na nějž uvedené ustanovení odkazuje, je Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení). Článek 3 Nařízení Mezinárodní příslušnost stanoví, že: 1) Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. 2) Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu. 3) Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními. 4) Územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy, a) pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo b) pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny.

Dle článku 2 písm. h) Nařízení se pro účely tohoto nařízení rozumí provozovnou jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.

Podle bodu 13 preambule Nařízení je místem hlavního zájmu fyzické osoby nepodnikatele místo, z něhož dlužník obvykle spravuje své zájmy, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v daném okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, a tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou v té době příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 Nařízení. Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit územní úpadkové řízení (po zahájení hlavního řízení či ještě předtím za podmínek stanovených v článku 3 odst. 4 Nařízení jako vedlejší řízení) pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v článku 2 písm. h) Nařízení.

V daném případě vyplývá z výše popsaných zjištění soudu prvního stupně, jenž při zjišťování skutkového stavu vyšel z veřejných registrů, jejichž pravost nebyla zpochybněna a skutečnosti v nich uvedené nebyly vyvráceny, že v době zahájení tohoto insolvenčního řízení (ke dni 2.12.2012) nevykonával dlužník na území České republiky žádnou ekonomickou aktivitu či hospodářskou činnost, jíž by bylo možné považovat za jeho hlavní zájmy, ani zde neměl provozovnu, což by byl důvod pro vedení tzv. vedlejšího úpadkového řízení na území České republiky.

K odvolací argumentaci navrhovatele nelze než uvést, že dle názoru odvolacího soudu je pro určení členské země EU, v níž jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nerozhodné, jaká je výše pohledávek jeho věřitelů nebo jeho dřívější podnikatelské aktivity (finanční transakce), které proběhly před zahájením insolvenčního řízení; hlavní zájmy dlužníka nelze určovat ani podle bydliště jeho rodinných příslušníků.

Dlužno dodat, že ani námitka navrhovatele, že bez ohledu na faktické místo soustředění hlavních zájmů dlužníka je třeba vždy zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, který za stát, kde jsou umístěny, hlavní zájmy dlužníka považují jeho věřitelé (tj. v České republice), neobstojí, neboť takový závěr nemá oporu v žádném právním předpise ani judikatuře Soudního dvora Evropské unie. I když i v insolvenčním řízení s mezinárodním prvkem je nutné přihlížet k oprávněným zájmům věřitelů, neznamená to, že by tento zájem převažoval nad zájmem, aby hlavní úpadkové řízení probíhalo i v případě fyzické osoby nepodnikatele v místě, kde reálně žije a kde nelze vyloučit ani existenci dalších závazků z tohoto života plynoucích.

Za této situace dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že ke dni podání insolvenčního návrhu nebyla dána pravomoc soudů České republiky k zahájení hlavního insolvenčního ani územního úpadkového řízení proti dlužníkovi, protože v době zahájení insolvenčního řízení nebyly jeho hlavní zájmy soustředěny v České republice ani na jejím území neměl provozovnu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným, a podle ust. § 219 občanského soudního řádu proto napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že v něm navrhovatel nebyl úspěšný a dlužníkovi v něm žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; lhůta pro podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem.

V Praze dne 28. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková