2 VSPH 2160/2013-A-12
MSPH 95 INS 31087/2013 2 VSPH 2160/2013-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Jana Tesaře, bytem K Mostku 81/6, Praha 6, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 31087/2013-A-7 ze dne 6. listopadu 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 31087/2013-A-7 ze dne 6. listopadu 2013 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Janu Tesařovi (dále jen dlužník), aby do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 5.11.2013 domáhal rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Cituje ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) podrobně osvětlil význam a účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a uvedl, že v daném případě zůstává jedinou možnou metodou řešení úpadku dlužníka konkurs, neboť zákonné podmínky pro povolení jiného způsobu řešení úpadku nesplňuje. Při určení výše zálohy přihlédl k tomu, že dlužník nemá zpeněžitelný majetek (vlastní toliko věci osobní potřeby a nepojízdný automobil v hodnotě cca 6.500,-Kč), přičemž je třeba zajistit prostředky v takové výši, aby kauce byla v případě nutnosti schopna saturovat jak předpokládané nároky správce (hotové výdaje a odměnu), tak nezbytné náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty (mimo náklady pokryté postupem předpokládaným ust. § 298 IZ). S ohledem na uvedené určil výši zálohy na 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž argumentoval ve prospěch závěru, že soudem stanovená výše zálohy je neopodstatněná. S odkazem na skladbu svého majetku poukázal na to, že náklady na jeho správu a zpeněžení buď vůbec nevzniknou, anebo budou minimální, přičemž věc není ani nijak složitá, takže na správce neklade zvýšené nároky. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a zálohu výrazně snížil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Pro posouzení důvodnosti odvolání je dle odvolacího soudu podstatné, že s účinností od 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela) novelizován IZ, přičemž dle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona platí, že IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle ust. § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (ust. § 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna dokonce i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá.

V daném případě podal dlužník dne 5.11.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na prohlášení konkursu na jeho majetek. Z tohoto návrhu a jeho příloh vyplývá, že je svobodný, není nadále podnikatelem (jeho živnostenské oprávnění zaniklo dne 28.2.2013), kromě věcí osobní potřeby a nepojízdného automobilu Ford Transit zanedbatelné hodnoty nevlastní žádný majetek a je nezaměstnán a evidován na úřadu práce. Své splatné nezajištěné závazky vůči šesti věřitelům přitom vyčíslil na 1.822.267,22 Kč.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že v dlužníkově případě lze očekávat řešení jeho úpadku navrženým konkursem (popř. nepatrným konkursem podle ust. § 314 a § 315 IZ). V něm náklady insolvenčního řízení budou tvořeny mimo jiné vždy i hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky ve znění účinném od 1.1.2014, jež by tu dle článku II. novelizační vyhlášky č. 398/2013 Sb. náleželo aplikovat, bude činit nejméně 45.000,-Kč. Na základě dlužníkem poskytnutých údajů přitom nelze důvodně předpokládat, že zpeněžením jeho majetku (pokud se jej vůbec podaří zpeněžit) mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení. Existenci jakýchkoli volných finančních prostředků dlužník netvrdil a příjmy nedoložil (uvedl, že je nezaměstnaný), takže nelze předvídat, v jakém rozsahu (či zda vůbec) bude možno v průběhu konkursu jeho budoucí příjmy ve prospěch majetkové podstaty postihnout a do jaké míry tedy mohou být zdrojem placení nákladů insolvenčního řízení. Přitom nelze pustit ze zřetele, že již sám proces přezkoumávání přihlášených pohledávek, jakož i další činnosti insolvenčního správce spojené se zjišťováním či případným zpeněžováním majetku náležejícího do majetkové podstaty, si vyžádají náklady, jež musejí být průběžně placeny a jejichž úhradu při absenci k tomu dostatečných finančních prostředků dlužníka je nutno zajistit zálohou.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvého stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a napadené usnesení proto podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 24. září 2014

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová