2 VSPH 216/2013-A-23
MSPH 79 INS 20761/2012 2 VSPH 216/2013-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka POBALTSKÁ ZLATÁ CESTA, s.r.o., sídlem Na Březince 6/930, Praha 5, zahájené na návrh a) MPM Invest, s.r.o. a b) M2S, s.r.o., obou sídlem Rokycanova 2798, Pardubice, obou zast. advokátem JUDr. Martinem Týle, sídlem Škroupova 561, Pardubice, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 20761/2012-A-13 ze dne 10.prosince 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 20761/2012-A-13 ze dne 10.prosince 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným usnesením insolvenční návrhy, jimiž se navrhovatelé MPM Invest, s.r.o. a M2S, s.r.o. (dále jen navrhovatel a/ a navrhovatel b/, popř. navrhovatelé) domáhali vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek POBALTSKÁ ZLATÁ CESTA, s.r.o. (dále jen dlužník), navrhovatelům uložil, aby zaplatili soudní poplatek za řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o vrácení zálohy uhrazené na náklady insolvenčního řízení navrhovatelům.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se navrhovatelé domáhali zjištění úpadku dlužníka s tím, že od něj odkupovali slitkové zlato, přičemž zavedená praxe byla taková, že mu nejprve zaplatili zálohu a poté, co jim dodal objednané slitkové zlato, doplatili celou kupní cenu. Dne 24.6.2011 převedl navrhovatel a) na základě dlužníkem vystavené zálohové faktury č. 2011279 ze svého účtu na jeho účet zálohu ve výši 5.000.000,-Kč a navrhovatel b) převedl k zálohové faktuře č. 2011280 na jeho účet zálohu ve výši 2.000.000,-Kč. V obou případech vystavil dlužník zálohovou fakturu k telefonické objednávce. Přes opakované urgence dlužník zboží nedodal a nevrátil jim ani složenou zálohu. Existenci pohledávek dokládali navrhovatelé fakturami č. 2011279 a č. 2011280, výpisy z účtu o zaplacení záloh a výzvami k úhradě dluhu ze dne 3.8.2011. Dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil.

Soud prvního stupně v průběhu jednání zjistil z faktury č. 2011279, že obsahuje jméno výstavce (dlužníka pod jeho dřívější obchodní firmou), adresátem je navrhovatel a), datum vystavení dne 21.6.2011 se splatností dne 24.6.2011 na 5.000.000,-Kč bez uvedení DPH s účelem plnění zálohová platba na objednané slitky s obsahem Au na účet vedený u Raiffeisenbank, a.s., č. 5336084001/5500. Z faktury č. 2011280 zjistil, že obsahuje jméno výstavce (dlužníka pod jeho dřívější obchodní firmou), adresátem je navrhovatel b), datum vystavení dne 21.6.2011 se splatností dne 24.6.2011 na 2.000.000,-Kč bez uvedení DPH s účelem plnění zálohová platba na objednané slitky s obsahem Au na účet vedený u Raiffeisenbank, a.s., č. 5336084001/5500. Dle výpisu z internetového bankovnictví byla z účtu navrhovatele a) u ČSOB, a.s. ze dne 24.6.2011 na účet č. 5336084001/5500 převedena částka 5.000.000,-Kč, variabilní symbol 2011279, dle výpisu z internetového bankovnictví byla z účtu navrhovatele b) u ČSOB, a.s. dne 24.6.2011 na účet č. 5336084001/5500 převedena částka 2.000.000,-Kč, variabilní symbol 2011280. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 3.8.2012 vyplývá, že navrhovatelé odeslali dlužníkovi společnou výzvu k vrácení jimi vyplacených záloh z důvodu nedodání zboží.

Soud prvního stupně na základě těchto zjištění uzavřel na tom, že ani jeden z navrhovatelů neosvědčil svou věcnou aktivní legitimaci, neboť jejich pohledávky zůstaly i po jednání spornými. Navrhovatelé nedoložili ani to, na jakém právním základě, resp. jakou formou, probíhaly předchozí obchodní vztahy, jak jejich účastníci v obdobných situacích v minulosti postupovali a jaký je důvod nesplnění tvrzených objednávek ze strany dlužníka, zda se tedy jednalo o dlužníkovu neochotu vrátit plnění, a o plnění z jakého konkrétního obchodního případu z minulosti se mělo jednat. Soud prvního stupně dále konstatoval, že bez provedení obsáhlého a rozsáhlého dokazování by nebylo možné osvědčit, že navrhovatelé mají za dlužníkem tvrzené pohledávky. Poukazoval přitom na ust. § 105 a § 3 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona a zdůraznil, že ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu povaha insolvenčního řízení sice nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění skutečnosti o pohledávce navrhovatele za dlužníkem prováděl rozsáhlé dokazování. Proto pokud zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil tak, že rozhodne o zjištění úpadku dlužníka, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovali zejména tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňovali, že navrhovatel a) předložil ke svým skutkovým tvrzením jako důkaz zálohovou fakturu-daňový doklad č. 2011279 vystavenou dlužníkem, ve které je uvedeno číslo účtu dlužníka a účel požadované transakce, a výpisem ze svého účtu prokázal, že dne 24.6.2011 na základě zálohové faktury převedl na bankovní účet dlužníka částku 5.000.000,-Kč. Proti zaplacení této částky však nebylo doposud dlužníkem poskytnuto žádné protiplnění. Protože písemně vyzval dlužníka k vrácení poskytnuté zálohy, je dlužník minimálně od 19.9.2011 v prodlení s úhradou svého dluhu vůči němu. Navrhovatel a) tak doložil svou splatnou pohledávku, prokázal oprávnění podat insolvenční návrh a nelze po něm požadovat, aby prokazoval existenci právní skutečnosti, která by měla mít za následek zánik dluhu. Taková povinnost leží na dlužníkovi. Rovněž navrhovatel b) předložil ke svým skutkovým tvrzením jako důkaz zálohovou fakturu vystavenou dlužníkem a výpisem ze svého účtu prokázal, že dne 24.6.2011 převedl na bankovní účet dlužníka částku 2.000.000,-Kč. Proti zaplacení této částky však nebylo doposud dlužníkem poskytnuto žádné protiplnění. Protože písemně vyzval dlužníka k vrácení poskytnuté zálohy, je dlužník minimálně od 19.9.2011 v prodlení s úhradou svého dluhu vůči němu. Navrhovatel b) tak doložil svou splatnou pohledávku a prokázal oprávnění podat insolvenční návrh. Navrhovatelé dále zdůraznili, že pohledávky nebyly dlužníkem ničím zpochybněny. Ostatně, dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil a nereagoval na výzvu soudu k vyjádření, přestože mu byla dne 9.9.2012 doručena do datové schránky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 IZ osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Soud prvního stupně tudíž nepochybil při úvaze, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a že teprve pokud prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího zamítnout dle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona.

Pokud jde o důvody zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem, lze se soudem prvního stupně souhlasit potud, že judikatura Nejvyššího soudu prezentovaná např. v usnesení sen. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011 dovozuje, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V témže usnesení ovšem Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Těmto požadavkům však insolvenční soud v napadeném usnesení zjevně nedostál. Jak plyne z jeho odůvodnění, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, postavil soud své zamítavé rozhodnutí toliko na obecném konstatování, že navrhovatelé, ačkoliv ve svém společném návrhu odkazují na dřívější probíhající vzájemné obchodní aktivity s dlužníkem, nedoložili ani to, na jakém právním základě, resp. jakou formou, probíhaly předchozí obchodní vztahy a jak jejich účastníci v obdobných situacích v minulosti postupovali. Neosvědčili ani to, jaký je důvod nesplnění tvrzených objednávek ze strany dlužníka, tedy zda se jednalo o dlužníkovu neochotu vrátit plnění a o plnění z jakého konkrétního obchodního případu z minulosti se mělo jednat . Insolvenční soud přitom na jednání konaném dne 4.12.2012 provedl důkaz výše citovanými zálohovými fakturami a výpisy z účtu navrhovatelů, z nichž jednoznačně vyplývá, že uvedené částky byly navrhovateli na účet dlužníka uhrazeny. Dlužník se k návrhu nevyjádřil a nepopřel, že uvedené částky obdržel, ani nedoložil, že by navrhovatelům poskytl požadované plnění nebo že by jim uvedené částky vrátil.

Odvolací soud proto konstatuje, že skutková zjištění jsou zjevně dostačující k tomu, aby soudu prvního stupně umožnila vyjádřit závěr o tom, že navrhovatelé mají za dlužníkem splatné pohledávky a že osvědčili, že jsou k podání insolvenčního návrhu oprávněni. V daném případě bylo naopak na dlužníkovi, aby prokázal, že tvrzené pohledávky navrhovatelů neexistují (nevznikly nebo zanikly), což však neučinil. Dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil, na výzvu soudu obsaženou v usnesení č.j. MSPH 79 INS 20761/2012-A-6 ze dne 29.8.2012 nereagoval a seznamy podle ust. § 104 insolvenčního zákona nepředložil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 31.července 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová