2 VSPH 2121/2015-A-79
MSPH 90 INS 13398/2014 2 VSPH 2121/2015-A-79

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Ing. Jiřího Petrofského, bytem Velké Žernoseky 61, zast. advokátem JUDr. Janem Langmeierem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, zahájené na návrh Hypoteční banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 13398/2014-A-62 ze dne 30. září 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 13398/2014-A-62 ze dne 30. září 2015 se v bodech I., II. a IX. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 13398/2014-A-62 ze dne 30.9.2015 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Ing. Jiřího Petrofského (dále jen dlužník) a na jeho majetek se prohlašuje konkurs (body I. a II. výroku) s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Radomíra Válka (bod IV. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužníkem a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na jeho věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body VI. a VII. výroku), na den 17.12.2015 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů, stanovil její program a předvolal na ně dlužníka a insolvenčního správce (bod VIII. výroku) a zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou dlužníkem (bod IX. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal insolvenčním návrhem, jenž doplnil podáním zveřejněným pod č.d. A-31, vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že ze smlouvy o půjčce ze dne 21.10.2004 a smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 25.6.2008 ve znění dodatku ze dne 29.6.2010 a výzvy k okamžitému splacení hypotečního úvěru ze dne 22.11.2014 má vůči němu splatnou pohledávku ve výši 2.291.308,17 Kč. Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Českou správu sociálního zabezpečení a Intrum Justitia, s.r.o.

Ve vyjádření označil dlužník insolvenční návrh za nedůvodný a požadoval, aby jej soud zamítl. Tvrdil, že se s navrhovatelem pokouší sjednat nový splátkový kalendář, a namítal, že se navrhovatel snaží vymoci svoji zajištěnou pohledávku s co nejnižšími náklady, nikoliv vyřešit jeho úpadek, přestože závazky vůči ostatním věřitelům dobrovolně či podle splátkových kalendářů splácí. Nepopřel, že navrhovatel pohledávku vůči němu zesplatnil , ale namítal, že tak učinil až poté, co uhradil značnou část svého splatného dluhu. Jednání navrhovatele je proto v rozporu s dobrými mravy, a protože jde o zjevné zneužívání práva, nepožívá právní ochrany.

Ohledně pohledávky navrhovatele soud zjistil, že dne 25.6.2008 uzavřel dlužník s navrhovatelem smlouvu o hypotečním úvěru ve znění sazebníku a obchodních podmínek a dne 29.6.2010 uzavřeli dodatek smlouvy. Z přehledu dlužných splátek soud zjistil, že je dlužník v prodlení dlužníka s úhradou měsíčních splátek od listopadu 2012 a že ke dni 11.5.2014 činil dluh po lhůtě splatnosti již 286.639,44 Kč. Dne 20.11.2014 vyzval navrhovatel dlužníka k okamžitému splacení úvěru ve výši 2.448.200,-Kč. Z listin předložených dlužníkem soud zjistil, že dluh vůči navrhovateli zčásti splatil, přičemž v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí splácel po 13.676,-Kč měsíčně. Současně se snažil o úhradu mimořádných splátek jistiny, popř. o sjednání nového splátkového kalendáře návrhem na mimosoudní vyřešení sporu ze dne 28.5.2014 a žádostí o sdělení čísla bankovního účtu ze dne 12.6.2014, na něž reagoval navrhovatel sdělením ze dne 2.6.2014, že vzhledem k délce prodlení a výši dluhu nelze jeho žádosti vyhovět, že mimořádnou splátku lze provést podle článku IV. odst. 7 obchodních podmínek a splátku je třeba poukázat na jeho účet zřízený smlouvou o zřízení běžného hypotečního účtu. Ze seznamu závazků předloženého dlužníkem soud zjistil, že dlužník uznává exekučně vymáhané závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Intrum Justitia, s.r.o. a závazky vůči Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu a České správě sociálního zabezpečení. Z vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a z vyúčtování pojistného ze dne 3.11.2014, jež k němu bylo připojeno, zjistil, že vůči ní má dlužník závazky ve výši 58.914,-Kč na pojistném a ve výši 118.783,-Kč na penále splatné v roce 2014.

Z jiných důkazů skutková zjištění nečerpal a nepřipustil ani další důkazní návrhy, neboť skutkový stav je zjištěn s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném k rozhodnutí . Za nadbytečné považoval zejména dokazování k otázce neúspěšného pokusu dlužníka sjednat s navrhovatelem nový splátkový kalendář, neboť byla prokázána existence jeho splatného závazku vůči navrhovateli i to, že navrhovatel jednoznačně uzavření takové dohody odmítl. Výslovně soud zmínil, že dlužník měl možnost vyjádřit se k insolvenčnímu návrhu, což učinil, přičemž soudu nic neukládá, aby ke skutečnostem nepodstatným pro rozhodnutí prováděl účastnický výslech, jak to dlužník požadoval.

Na základě shora popsaných zjištění shledal soud insolvenční návrh důvodným, neboť z nich dovodil, že je dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. Zopakoval, že dlužník nerozporoval ani uzavření smlouvy, čerpání úvěru a skutečnost, že úvěr řádně nesplácel a vznikl mu dluh, a jeho obrana se soustředila pouze na tvrzení, že navrhovatel s ním odmítl uzavřít nový splátkový kalendář, resp. pohledávku ze smlouvy o úvěru výzvou ze dne 20.11.2014 zesplatnil , přestože dlužník vzniklý dluh zčásti uhradil a snažil se uhradit celý, do té doby splatný dluh. Soud naopak poukázal na to, že navrhovatel požadoval po dlužníkovi splacení celé jistiny s příslušenstvím v souladu s článkem IV. obchodních podmínek, jež byly součástí smlouvy o úvěru, za situace, kdy byl v prodlení s řádnou úhradou více než dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Tato listina došla do sféry dlužníka nejpozději na jednání konaném dne 21.5.2015, kdy byla provedena jako důkaz. Popsanou situaci vyhodnotil soud tak, že navrhovatel nebyl povinen jednat s dlužníkem o úpravě sjednaného splátkového kalendáře, tím méně za situace, kdy dlužník opakovaně a dlouhodobě své povinnosti k úhradě dluhu porušoval. Žádnou součinnost navrhovatele k plnění svých závazků navíc dle soudu nepotřeboval, neboť platební podmínky byly sjednány ve smlouvě. Na tyto skutečnosti ostatně navrhovatel dlužníka opakovaně upozorňoval, takže dlužníkovi muselo být zřejmé, že navrhovatel své stanovisko nezmění a že mu již vzniklo právo odstoupit od smlouvy a požadovat jednorázovou úhradu celého dluhu. Soud uzavřel na tom, že vedle pohledávky navrhovatele nehradil dlužník po dobu delší 3 měsíců po splatnosti ani pohledávky dalších věřitelů označených v seznamu závazků, přičemž jmenovitě zmínil pouze Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR.

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl proto soud o zjištění úpadku dlužníka a s tímto rozhodnutím spojil rozhodnutí o prohlášení konkursu podle ust. § 148 odst. 1 téhož zákona, neboť reorganizace dlužníka je vyloučena a o povolení oddlužení v zákonem stanovené lhůtě dlužník nepožádal.

K zamítnutí námitky místní nepříslušnosti vznesené dlužníkem uvedl, že se jedná o námitku zjevně opožděnou, neboť dříve než ji dlužník vznesl, konalo se jednání ve věci, na němž ji mohl vznést.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze, a to výslovně v rozsahu bodů I., II. a IX. výroku, se dlužník včas odvolal, a požadoval, aby je odvolací soud změnil, insolvenční návrh zamítl a vůči navrhovateli mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako před soudem prvního stupně postavil svou obranu na tvrzení, že tzv. zesplatnění úvěru provedl navrhovatel v rozporu s dobrými mravy, a jedná se tedy o právní jednání neplatné ve smyslu ust. § 580 a násl. občanského zákoníku a o zjevné zneužití práva, které dle ust. § 8 téhož zákona nepožívá právní ochrany. Vysvětlil, že s navrhovatelem uzavřel v roce 2008 smlouvu o hypotečním úvěru za účelem koupě a rekonstrukce nemovitosti v souvislosti s možností koupě blíže neurčené obchodní společnosti. Protože z koupě obchodní společnosti sešlo, v nemovitosti nikdy nebydlel. Vyjma občasných zpoždění v řádu dnů zpočátku hradil řádně splátky dle smlouvy o úvěru, ale následně byl účet, z něhož měl úvěr splácet, obstaven exekutorem. S pracovníkem navrhovatele na pobočce v Liberci nejprve sjednal, že splátky bude hradit v hotovosti a navrhovatel je poté převede na příslušný bankovní účet, následně však byla věc předána do pobočky navrhovatele v Praze, kde ji vyřizoval JUDr. Ján Kramár. Jmenovaný odmítal řešení spočívající v tom, že by dlužník hradil splátky v hotovosti nebo že by situaci bylo možné řešit zřízením jiného účtu, a odmítal komunikovat, případně se sejít s dlužníkem či jeho manželkou. V květnu 2014 po podání insolvenčního návrhu se dlužník pokusil řešit situaci prostřednictvím svého zástupce nabídkou úhrady řádné splátky ve výši 13.676,-Kč a mimořádné splátky ve výši 20.000,-Kč měsíčně, navrhovatel však i toto řešení odmítal a JUDr. Kramár se odmítal setkat s jeho zástupcem. V listopadu 2014 se dlužník pokusil uhradit existující dluh v několika splátkách, dne 15.12.2014 však byla zástupci dlužníka doručena výzva ze dne 22.11.2014 k okamžitému uhrazení celé jistiny s příslušenstvím, již navrhovatel údajně dne 22.11.2014 zaslal dlužníkovi. Dlužník má proto pochybnost o tom, kdy k zesplatnění skutečně došlo, a zda se tak nestalo až v době, kdy navrhovateli uhradil celý dříve existující dluh. Byť dlužník připustil, že má i další věřitele, tvrdil,

že se všemi má sjednán splátkový kalendář, který plní. Dle názoru dlužníka pochybil soud prvního stupně tím, že neprovedl řadu dalších důkazů, jejichž provedení dlužník navrhoval, a to konkrétně výslech dlužníka a jeho manželky a korespondenci mezi ním a navrhovatelem ohledně způsobu řešení vzniklé situace.

Na jednání před odvolacím soudem dlužník namítal, že navrhovatel chce zneužít insolvenčního řízení ke snazšímu zpeněžení předmětu zástavy, než by tomu bylo v případě soudního prodeje zástavy. Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze, poukazoval dlužník na to, že po celou dobu řízení se nezdržoval v Praze, ale na adrese svého bydliště ve Velkých Žernosekách.

Navrhovatel v omluvě své neúčasti na jednání nařízeném odvolacím soudem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Poukazoval přitom na to, že jeho věcnou správnost potvrzuje skutečnost, že do insolvenčního řízení přihlásili splatné pohledávky za dlužníkem další věřitelé.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v bodech I., II. a IX. výroku napadených odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a po doplnění dokazování dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

O předlužení jde pak podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 141 insolvenčního zákona není proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odst. 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odst. 2).

Dlužno poznamenat, že ust. § 143 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění zamítne insolvenční soud insolvenční návrh. Podle jeho odstavce 2 takto rozhodne o insolvenčním návrhu podaném věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Podle odstavce 3 není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti svých peněžitých závazků.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť vůči více věřitelům -navrhovateli, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, RWE Energie, s.r.o., GE Money Bank, a.s. a ČEZ Prodej, s.r.o. má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a uspokojení závazků vůči jednomu z věřitelů (Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR) nebylo možné dosáhnout ani exekucí. Pokud jde o pohledávku navrhovatele, zjistil odvolací soud, že dle článku IV. bodu 4a) obchodních podmínek, jež byly součástí smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne 25.6.2008, byl navrhovatel oprávněn požadovat okamžité jednorázové splacení jistiny úvěru a příslušenství nebo odstoupit od smlouvy, pokud bude dlužník v prodlení s řádnou úhradou více než dvou splátek úvěru nebo jedné splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce. V daném případě byl dlužník v prodlení s úhradou cca 200 splátek v období od 31.10.2010 v celkové výši téměř 290 tisíc Kč (před podáním insolvenčního návrhu provedl poslední platbu na úhradu závazků ze smlouvy dne 28.12.2012). Bez ohledu na to, zda dlužník dříve, než ho navrhovatel vyzval k okamžitému jednorázovému splacení jistiny úvěru a příslušenství, doplatil celý, v té době splatný dluh na neuhrazených splátkách (z listin založených do spisu dlužníkem plyne, že tomu tak nebylo), byl navrhovatel vzhledem k prodlení dlužníka-navíc za situace, kdy mu bylo známo, že dlužník má více věřitelů, vůči nimž je dlouhodobě v prodlení s úhradou svých závazků, a jeho majetek je již postižen exekucí-oprávněn postupovat podle shora citovaného ujednání. Odvolací soud proto nepřisvědčil názoru dlužníka, že by tento úkon navrhovatele měl být hodnocen jako neplatný, protože odporuje dobrým mravům, a jako zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany. Pokud jde o další, shora jmenované věřitele, tvrdil dlužník, že by na úhradu závazků vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR v celkové výši 147.509,-Kč měly stačit finanční prostředky vymožené soudním exekutorem JUDr. Ivankem a finanční prostředky třetí osoby deponované u zástupce dlužníka, pokud jde o závazky vůči RWE Energie, s.r.o. za odběr plynu v celkové výši 687.275,02 Kč, z nichž část ve výši 545.797,24 Kč se stala splatnou dne 2.9.2013 a zbytek dne 30.9.2013, tvrdil, že plyn odebíral nájemce jeho nemovitosti, s nímž již uzavřel dohodu o tom, že převezme povinnosti odběratele a dluh uhradí, leč věřitel se dosud k jeho žádosti o převod odběru a schválení dohody dosud nevyjádřil, v případě pohledávky GE Money Bank, a.s. ve výši 47.259,88 Kč splatné dne 7.10.2012 a ČEZ Prodej, s.r.o. ve výši 1.842,-Kč splatné dne 18.3.2013 tvrdil, že s nimi ukončil smluvní vztah, měl zato, že vůči nim žádné závazky nemá, a pokud ano, není problém je uhradit. Jinými slovy, existenci těchto závazků dlužník nepopřel, resp. z jeho vyjádření k závazkům vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a RWE Energie, s.r.o. vyplývá, že si je jejich existence vědom a že je dosud neuhradil pro nedostatek finančních prostředků, neboť počítá s tím, že budou v prvém případě uhrazeny zčásti z výtěžku exekuce a zčásti z prostředků třetí osoby, v druhém případě nájemcem nemovitosti. Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné doplnit, že dle seznamu závazků, na nějž odkazoval soud prvního stupně, označil dlužník za své věřitele se splatnými pohledávkami, jež plní dle splátkového kalendáře, Intrum Justitia, s.r.o., Finanční úřad pro hlavní město Prahu a Českou správu sociálního zabezpečení.

Pokud jde o výtky procesní povahy obsažené v odvolání, odvolací soud je důvodnými neshledal. Stejně jako soud prvního stupně je totiž toho názoru, že výpověď dlužníka, jeho manželky či provedení důkazu korespondencí mezi dlužníkem a navrhovatelem ohledně řešení prodlení dlužníka s plněním závazků dle smlouvy o úvěru a neochoty navrhovatele umožnit mu za tím účelem sjednání nového splátkového kalendáře, nemá pro zjištění rozhodných skutečností žádný význam. Ostatně, toto stanovisko navrhovatele je z jeho podání zřejmé. Dlužno ostatně připomenout, že dlužníkovi nic nebránilo v tom, aby se zúčastnil jednání konaného dne 21.5.2015, jehož byl přítomen toliko jeho zástupce.

Ačkoliv odvoláním napadl i bod II. výroku, vůči způsobu řešení úpadku dlužník žádnou argumentaci neuplatnil, a na jednání před odvolacím soudem potvrdil, že tak učinil toliko v návaznosti na bod I. výroku. Protože odvolací soud neshledal, že by se dlužník domáhal řešení svého úpadku oddlužením, či že by splňoval předpoklady podmiňující povolení reorganizace, dovodil z toho odvolací soud, že soud prvního stupně nepochybil ani tím, že na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze, zjistil odvolací soud ze spisu, že ji dlužník vznesl v podání ze dne 28.5.2015 (č.d. A-50), v němž tvrdil, že bydlí a vykonává ekonomickou činnost na adrese Velké Žernoseky 61, pošta Litoměřice. Vycházeje z ust. § 105 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, podle něhož zkoumá soud v průběhu občanského soudního řízení místní příslušnost k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší, shledal odvolací soud, že ji dlužník uplatnil opožděně. Mohl tak učinit ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 29.7.2014 (č.d. A-16), leč neučinil tak. K podání byla přitom připojena plná moc, již dlužník udělil svému zástupci a v níž sám uvedl, že bydlí na adrese Havlíčkovo náměstí 700/9 v Praze 3, a stejná adresa bydliště dlužníka byla uvedena i v jeho vyjádření. Ostatně stejnou adresu uváděl dlužník i v dalších podáních (viz např. vyjádření ze dne 13.11.2014 na č.d. A-29, žádost o odročení jednání ze dne 13.2.2015 na č.d. A-34, sdělení o platbě částky 13.676,-Kč ze dne 26.2.2015 na č.d. A-36, žádost o odročení jednání ze dne 25.3.2015 na č.d. A-37, sdělení o platbě částky 13.676,-Kč ze dne 26.3.2015 na č.d. A-41 a ze dne 13.4.2015 na č.d. A-43). Na dokladech osvědčujících, že je dlužník v pracovní neschopnosti, jež byly připojeny k žádostem o odročení jednání, uváděl dlužník, že se zdržuje na adrese U Kola 128, Líbeznice. Soud prvního stupně proto nepochybil, když opožděně vznesenou námitku podle ust. § 105 odst. 4 věty za středníkem občanského soudního řádu zamítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti bodům I., II. a IX. výroku napadeného usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a usnesení soudu prvního stupně v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 4. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová