2 VSPH 2099/2014-B-240
KSPL 54 INS 13928/2010 2 VSPH 2099/2014-B-240

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Oľgy Berdychové, bytem Kateřina 32, pošta Skalná, zast. JUDr. Josefem Kvasničkou, bytem Květná 363, Plesná, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání Patrika Mayera, bytem Valdštejnova 9, Cheb, zast. advokátem Mgr. Lukášem Zscherpem, sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 13928/2010-B-212 ze dne 30. září 2014

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 54 INS 13928/2010-B-212 ze dne 30.9.2014 zamítl návrh, jímž se Patrik Mayer (dále jen odvolatel) domáhal zrušení výpovědi nájemní smlouvy uzavřené dne 1.1.2007 mezi Oľgou Berdychovou a Petrem Berdychem jakožto pronajímateli a jím jakožto nájemcem insolvenčního správce Voleského a partnerů, v.o.s. (dále jen správce) dne 30.7.2014, a návrh, jímž požadoval, aby soud při výkonu dohlédací činnosti uložil správci nečinit další úkony k převzetí a vyklizení předmětu nájmu-Hotelu Monika-stavby č.p. 533 na stavební parcele č. 1052, stavební parcely č. 1052 o výměře 314 m2 a pozemku parc. č. 301/15 o výměře 192 m2 zapsaných na LV č. 4266 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště Cheb pro obec Cheb, k.ú. Cheb (dále jen nemovitosti).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se odvolatel návrhy ze dne 13.8.2014 a 18.9.2014 domáhal vydání rozhodnutí, jimiž by rozhodl o zrušení výpovědi nájmu správcem a o povinnosti správce zdržet se kroků směřujících k převzetí a vyklizení nemovitostí do doby pravomocného rozhodnutí o zrušení výpovědi nájmu. Vycházeje z toho, že odvolatel opřel své návrhy o ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona, jež soudu umožňuje zrušit při splnění zde vymezených podmínek správcovu výpověď nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou, poukázal soud na to, že se v daném případě jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Z těchto důvodů návrh na zrušení výpovědi správce i na něj navazující návrh na úpravu postupu správce zamítl. Pokud jde o povahu rozhodnutí podle ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona, poukázal v závěru odůvodnění na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 48 INS 8178/2009, 3 VSPH 1438/2011-B ze dne 27.1.2012, podle jehož názoru se jedná o rozhodnutí učiněné při výkonu dohlédací činnosti, a účastníky poučil o tom, že proti vydanému rozhodnutí není odvolání přípustné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a jeho návrhu vyhověl. V odvolání namítal, že podle názoru vyjádřeného Vrchním soudem v Praze v usnesení, na něž odkázal soud prvního stupně, nelze v daném případě postupovat, neboť právní úprava doznala od jeho vydání nepočítaně změn, když zejména v tzv. systémové novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností ke dni 1.1.2014 byl rozšířen demonstrativní výčet incidenčních sporů. Odepření práva odvolání proti napadenému rozhodnutí označil za průlom do zásady dvojinstančnosti řízení s tím, že považuje za nepřípustné a ústavně nekonformní, aby mu bylo právo podat odvolání proti takto významnému rozhodnutí odňato s vágním odůvodněním, že se jedná o dohlédací činnost insolvenčního soudu. Dle jeho názoru se v daném případě jedná o incidenční spor. Pro případ, že odvolací soud přesto dospěje k závěru, že se jedná o dohlédací činnost, měl by dle názoru odvolatele předložit věc Ústavnímu soudu pro rozpor ust. § 91 ve spojení s ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona s ústavním pořádkem. Co se týče věcné stránky napadeného usnesení, odvolatel tvrdil, že z článku II dodatku č. 11/2013 k nájemní smlouvě označeného Délka nájemního vztahu lze dovodit vůli smluvních stran změnit trvání nájemní smlouvy z doby neurčité na dobu určitou, když odvolatel a tehdejší insolvenční správce zvolili formulaci do doby prodeje předmětu nájmu jakožto jedinou racionální variantu, jak čelit zneužívání práva a šikaně ze strany osob podávajících účelově a opakovaně vylučovací žaloby s cílem znemožnit převod nemovitostí do vlastnictví odvolatele. Oběma smluvním stranám bylo tudíž jasné, že nájem je sjednán do okamžiku zamítnutí poslední vylučovací žaloby, kdy odpadne zákonná překážka převodu nemovitostí na odvolatele. Odvolatel vyjádřil přesvědčení, že z těchto důvodů nebyl k zamítnutí jeho návrhů žádný důvod.

Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda lze napadené usnesení napadnout odvoláním, a dospěl k závěru, že nikoliv.

Vyšel přitom z toho, že podle ust. § 256 insolvenčního zákona je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena (odst. 1). Jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy (odst. 2).

Jak odvolací soud již dříve vysvětlil např. v usnesení sp. zn. KSLB 76 INS 12171/2010, 1 VSPH 762/2011-B ze dne 31.8.2011, umožňuje ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona nájemci nesouhlasícímu s postupem insolvenčního správce

(pokud se týká realizace jeho oprávnění vypovědět nájemní smlouvu) obrátit se na insolvenční soud s požadavkem, aby při splnění zde vymezených podmínek výpověď zrušil. Insolvenční zákon však nepředpokládá, že by nájemce mohl svým nesouhlasným postojem vůči konání insolvenčního správce vyvolat incidenční spor. Nestanoví tak ani ust. § 159 insolvenčního zákona obsahující výčet incidenčních sporů ani samotné ust. § 256 téhož zákona a odlišný závěr neplyne ani z jiných ustanovení insolvenčního zákona. Vzhledem k odvolací argumentaci dlužno dodat, že k takové změně nedošlo ani po novelizaci insolvenčního zákona provedené s účinností od 1.1.2014 (na rozdíl např. od sporů o platnost smluv, jimiž došlo ke zpeněžení majetkové podstaty o prodejem mimo dražbu, a sporů o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem, dle ust. § 159 odst. 1 písm. f) a g) insolvenčního zákona nebo o oprávnění insolvenčního správce požadovat odpůrčí žalobou i peněžité plnění nebo peněžitou náhradu za poskytnuté plnění podle ust. § 239 odst. 4 téhož zákona).

Odvolací soud je nadále přesvědčen o tom, že při rozhodování insolvenčního soudu podle ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona nejde ve své podstatě než o výkon dohledu nad postupem a činností ostatních procesních subjektů včetně insolvenčního správce, v jehož rámci rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících. Na dohlédacím charakteru takového rozhodnutí nic nemění ani to, že zákonodárce v tomto ustanovení výslovně vymezil, jakou konkrétní ochranu může insolvenční soud při splnění daných podmínek nájemci poskytnout. Jinými slovy, usnesení, jímž se insolvenční soud v režimu ust. § 256 odst. 2 insolvenčního zákona vyslovuje k důvodnosti požadavku nájemce na revizi postupu insolvenčního správce (jeho výpovědi nájemní smlouvy), patří mezi rozhodnutí činěná při výkonu dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle ust. § 11 insolvenčního zákona, jež podle ust. § 91 insolvenčního zákona odvoláním napadnout nelze. Na rozdíl od odvolatele je přitom odvolací soud toho názoru, že citovaná ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a k předložení věci Ústavnímu soudu neshledal žádný důvod.

Vycházeje z názorů popsaných shora odvolací soud odvolání odvolatele podle ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 29. října 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková