2 VSPH 2092/2013-A-15
MSPH 94 INS 26345/2013 2 VSPH 2092/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Olimpjus, s.r.o., sídlem Vlkova 16, Praha 3, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 26345/2013-A-10 ze dne 24. října 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 26345/2013-A-10 ze dne 24. října 2013 se m ě n í tak, že se dlužnici ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Olimpjus, s.r.o., (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 23.9.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že základním účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zajistit, aby tyto náklady bylo možné uhradit i v případě, že v majetkové podstatě dlužníka nejsou (nebudou) dostatečné prostředky, a umožnit, aby měl insolvenční správce k dispozici finanční prostředky potřebné k výkonu funkce. V poměrech projednávané věci vyšel soud z toho, že se v situaci, kdy dlužnice nemá žádný majetek, jeví adekvátním požadovat zálohu ve výši 50.000,-Kč, jež poskytne nutnou záruku úhrady (budoucích) nákladů insolvenčního řízení tak, aby jejich úhradu nenesl stát.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že ačkoli (již) v insolvenčním návrhu uvedla, že je nemajetná a nemá žádné finanční prostředky, stanovil soud zálohu v maximální výši. Proto požadovala, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že určí, že se jí záloha neukládá, nebo ji stanoví nejvýše v částce 5.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům :

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že-vyjma případů vymezených v ust. § 144 IZ-neposkytuje zákon v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle ust. § 144 odst. 1 IZ je ovšem v daném případě vyloučeno, neboť dlužnice není obchodní společností, jež byla zrušena soudem a jíž byl soudem jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužnice nemá žádný majetek, zatímco vůči 4 věřitelům má splatné závazky v celkové výši 1.186.625,-Kč. Odvolací soud je toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky. S ohledem na absenci majetku dlužnice nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k absenci majetku a počtu věřitelů, se odvolacímu soudu nejeví nezbytným požadovat po dlužnici zaplacení zálohy v maximální možné výši a k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (očekávaného konkursu) považuje za postačující zálohu ve výši 30.000,-Kč.

K odvolací námitce, že dlužnice nedisponuje finančními prostředky postačujícími k úhradě zálohy, považoval odvolací soud za nutné dodat, že z údajů obsažených v insolvenčním spise (č.l. A-3) plyne, že dlužnice neplní své splatné závazky po dobu více než jednoho roku, a nese tedy odpovědnost za to, že insolvenční návrh nepodala bez zbytečného odkladu poté, kdy se dostala do úpadku ve formě platební neschopnosti a kdy mohla být schopna uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. prosince 2013

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková