2 VSPH 206/2013-A-18
KSCB 28 INS 30553/2012 2 VSPH 206/2013-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Josefa Racochy, bytem a místem podnikání Kvilda 44, adresa pro doručování: Čkyně 71, zahájené na návrh a) dlužníka a b) UNILEASING, a.s., sídlem Randova 214, Klatovy, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 30553/2012-A-8 ze dne 16. ledna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 30553/2012-A-8 ze dne 16. ledna 2013 se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi a UNILEASING, a.s. ukládá povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do deseti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Josefu Racochovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 3.12.2012 domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a povolení oddlužení, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) konstatoval, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh zjistil, že dlužník vlastní běžné vybavení domácnosti, nemovitosti nacházející se v obcích Čkyně a Kvilda (dále jen Nemovitosti), jejichž odhadní cena podle znaleckého posudku ze dne 8.7.2011 činí 6.850.030,-Kč, a má 3 věřitele a 6 závazků s tím, že nezajištěné závazky jsou v rozsahu 1.353.441,-Kč a zajištěné závazky v rozsahu 3.777.189,-Kč.

Dále insolvenční soud uvedl, že pokud by byl úpadek dlužníka řešen konkursem, byly by odměna správce, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) činí minimálně 45.000,-Kč, a jeho hotové výdaje hrazeny z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, především Nemovitostí, které jsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávky dlužníkových věřitelů. Rozvedl, že v této fázi řízení nelze ani přibližně odhadnout, za jakou cenu se Nemovitosti podaří zpeněžit a zda po odečtení nákladů spojených s jejich prodejem a správou a odměny správce z výtěžku zpeněžení a po uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů zbudou v majetkové podstatě nějaké finanční prostředky. Podle soudu rovněž není zřejmé, zda, a pokud ano, za jakou cenu, se podaří zpeněžit movitý majetek dlužníka. Proto rozhodl, jak uvedeno výše.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal dlužník včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že pokud neshledal podmínky pro povolení oddlužení, je kontraproduktivní, aby po něm požadoval zálohu, na jejíž složení nemá finanční prostředky. Současně upozornil na to, že je připraven předložit smlouvu o budoucí kupní smlouvě jedné z Nemovitostí za kupní cenu 5.500.000,-Kč s tím, že řádná kupní smlouva bude sepsána insolvenčním správcem. Insolvenční soud podle dlužníka pochybil i v tom, že ho nevyzval k předložení aktuálního ocenění Nemovitostí, resp. že o povinnosti složit zálohu rozhodl podle již neaktuálního znaleckého posudku, a tudíž nemohl jednoznačně dospět k závěru, že hodnota jeho majetku nepostačuje ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Z ust. § 38 odst. 2 IZ plyne, že odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát.

Z výše citovaných ustanovení se podává, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka.

V daném případě podal dlužník dne 3.12.2012 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že dlužník je vdovec, podniká na základě živnostenského oprávnění a kromě pohledávek ve výši 640.359,-Kč vlastní Nemovitosti, jejichž obvyklá tržní cena podle aktuálního znaleckého posudku ze dne 20.2.2013 činí 7.600.000,-Kč. Dlužník má vůči 3 věřitelům 6 závazků v celkové výši 5.125.630,-Kč, z toho 5 závazků v rozsahu 4.023.618,-Kč pochází z podnikání.

Odvolací soud je toho názoru, že dlužník nemůže s návrhem na povolení oddlužení uspět a jeho úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 IZ. Dlužník totiž není k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn podle ust. § 389 odst. 1 IZ, jelikož je podnikatelem a podstatná část jeho závazků pochází z podnikání (k subjektivní podmínce přípustnosti oddlužení viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 publikované pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za tohoto stavu věci je nutno očekávat odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem. V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1 vyhlášky-bude činit nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 téže vyhlášky.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že dlužník má reálně zpeněžitelný majetek (Nemovitosti), jehož výtěžek zpeněžení může být použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jinými slovy, s ohledem na rozsah a skladbu dosud zjištěného majetku dlužníka lze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů spojených s jeho správou a zpeněžením včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele (srovnej ust. § 298 odst. 2 a 3 IZ).

To ovšem neznamená, a dlužník se mýlí, dovozuje-li jinak, že z výtěžku zpeněžení Nemovitostí budou uspokojeny všechny předpokládané náklady insolvenčního řízení (např. náklady spojené se správou a zpeněžením nezajištěného majetku dlužníka včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího k rozdělení mezi nezajištěné věřitele). Není totiž vyloučeno, že kupní cena Nemovitostí bude (může být) nižší než jejich cena dle znaleckého posudku. Současně je třeba mít na zřeteli, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že účelem zálohy je také překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku tedy předtím, že dojde ke zpeněžení majetkové podstaty.

Soud prvního stupně proto postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, přičemž i výši zálohy považuje odvolací soud za přiměřenou. V tomto směru se situace nezměnila ani poté, kdy podáním pozdějšího insolvenčního návrhu přistoupila k řízení věřitelka UNILEASING, a.s. (dále jen navrhovatelka b), která potvrdila, že Nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávky dlužníkových věřitelů ji nevyjímaje. Ostatně, navrhovatelka b) opodstatněnost odvolání dlužníka zpochybnila tím, že po vydání napadeného usnesení-jak plyne ze záznamu o složení vyhotoveného soudem prvního stupně dne 7.5.2013 (č.l. A-16)-zálohu na náklady insolvenčního řízení v požadované výši 20.000,-Kč uhradila.

Toliko vzhledem ke skutečnosti, že k řízení přistoupil další insolvenční navrhovatel, postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil tak, že dlužníkovi a navrhovatelce b) uložil zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč společně a nerozdílně.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 30. května 2013

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová