2 VSPH 2039/2014-A-38
KSUL 69 INS 5258/2014 2 VSPH 2039/2014-A-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka FRYDRYCH-ELEKTRO, s.r.o., sídlem Bezručova 1035, Jirkov, zahájené na návrh Martina Pipka, bytem Polní 270, Droužkovice, zast. advokátkou Mgr. Taťánou Kolářovou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 5258/2014-A-24 ze dne 15. září 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 69 INS 5258/2014-A-24 ze dne 15. září 2014 se v bodech I., II. a III. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 69 INS 5258/2014-A-24 ze dne 15.9.2014 rozhodl pod bodem I. výroku o tom, že se zjišťuje úpadek FRYDRYCH-ELEKTRO, s.r.o. (dále jen dlužník), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Ing. Romana Světlého (bod III. výroku), konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužníkem a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na jeho věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body V. a VII. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (bod VI. výroku), na den 18.12.2014 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (bod VIII. výroku), do bodů IX. až XI. výroku vtělil povinnosti, jež uložil insolvenčnímu správci, dlužníkovi uložil, aby sestavil a insolvenčnímu správci odevzdal seznamy majetku, závazků a zaměstnanců (bod XII. výroku), Martinu Pipkovi (dále jen navrhovatel) uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč za podání insolvenčního návrhu (bod XIII. výroku) a uvedl, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XIV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 27.2.2014 s tím, že vůči němu má splatné pohledávky v celkové výši 59.518,-Kč z titulu nezaplacených mezd za období od listopadu 2012 do května 2013. Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel další bývalé zaměstnance dlužníka Jana Kováře a Jiřího Horáka s tím, že stejně jako on mají vůči dlužníkovi pohledávky z titulu nezaplacených mezd déle než 3 měsíce po splatnosti.

Dlužník ve vyjádření doručeném soudu dne 31.3.2014 uvedl, že pohledávku navrhovatele ani jím označených věřitelů neuznává. V případě navrhovatele tvrdil, že proti jeho mzdovým nárokům byla započtena vzájemná pohledávka z titulu odpovědnosti za škodu, kterou mu způsobil, s čímž navrhovatel údajně souhlasil, pokud jde o navrhovatelem označené věřitele, tvrdil, že vůči němu mají pouze pohledávky z titulu diet ve výši cca 10 tisíc Kč. K vyjádření připojil dlužník seznamy závazků a pohledávek zpracované ke dni 19.3.2014, které neobsahovaly zákonem vyžadované náležitosti. Tvrzení o úhradě mezd ani o provedení zápočtu dlužník ničím nedoložil. Ve vyjádření doručeném soudu dne 21.7.2014 zopakoval dlužník tvrzení, že bývalým zaměstnancům dluží diety za červenec a srpen 2013. Dále uvedl, že se postupně snaží plnit své závazky, sám však čeká na zaplacení pohledávek svými dlužníky. Zopakoval, že závazek vůči navrhovateli neuznává, přesto s ním jednal, navrhovatel však nabízenou částku (již dlužník v podání neupřesnil) odmítl. I k tomuto podání připojil dlužník seznamy majetku (uvedl, že žádný nevlastní), závazků a zaměstnanců (od 14.10.2013 žádné nemá), jež neodpovídají zákonem vymezeným požadavkům. K jednání nařízenému na den 11.9.2014 k projednání insolvenčního návrhu se dlužník nedostavil.

Soud konstatoval, že předloženými listinami (pracovní smlouvou ze dne 12.11.2012, potvrzením Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov, výplatními páskami za období od listopadu 2012 do května 2013, rekapitulací mezd za stejné období, cestovními příkazy a vyúčtováním pracovních cest) doložil navrhovatel, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku tvrzenou v insolvenčním návrhu. Z obdobných listin předložených na jeho výzvu Jiřím Horákem a Janem Šichmanem dovodil závěr o existenci splatných pohledávek těchto bývalých zaměstnanců dlužníka (jednalo se o pohledávky z titulu dlužné mzdy za období od dubna do října 2013, resp. od ledna do srpna 2013), kromě toho byla výkazy nedoplatků a platebními výměry osvědčena existence splatných pohledávek Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Chomutově na dani z přidané hodnoty ve výši 73.086,-Kč a na dani z příjmu právnických osob ve výši 5.514.940,-Kč (nejstarší z nich se staly splatnými již k 1.1.2011). Protože bývalý zaměstnanec dlužníka Jan Kovář vzal přihlášku své pohledávku v průběhu insolvenčního řízení zpět a Svobodný stát Sasko, zastoupený Finančním úřadem v Chemnitz, předložil soudu toliko listiny v němčině, soud k nim co k věřitelům dlužníka nepřihlížel. I tak ze zjištění popsaných shora dovodil, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť vůči navrhovateli a dalším třem věřitelům má splatné závazky déle než 30 dnů po splatnosti, jež není schopen plnit, neboť je neplní déle než 3 měsíce po splatnosti a na výzvu soudu nepředložil řádné seznamy majetku, závazků a zaměstnanců podle ust. § 104 insolvenčního zákona (osoby v nich uvedené nejsou označeny v souladu se zákonem, v seznamech nejsou uvedeny pohledávky všech věřitelů, kteří je vůči dlužníkovi uplatňují, údaje uvedené v seznamu závazků jsou zjevně nepravdivé).

Na základě těchto zjištění rozhodl soud podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona o zjištění úpadku dlužníka. Protože dlužník nesplňuje podmínky pro řešení úpadku oddlužením či reorganizací, prohlásil insolvenční soud na jeho majetek konkurs, a insolvenčním správcem ustanovil osobu, již určil předseda insolvenčního soudu.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal, a to výslovně v rozsahu bodů I., II. a III. výroku, a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání namítal, že soud vyhověl čistě šikanóznímu návrhu bývalých zaměstnanců, již se domáhají řešení svých pohledávek nepřiměřeným způsobem. To, že zaměstnavatel nezaplatil svým zaměstnancům, nemůže samo o sobě znamenat, že je v úpadku, a navrhovatel by měl takové tvrzení prokázat spíš než dlužník, který má s podaným návrhem pouze potíže. Napadené rozhodnutí označil dlužník za předčasné a neadekvátní. Soudu vytkl, že navrhovatele nevyzval k zaplacení zálohy, aby navrhovatel nezneužíval insolvenčního řízení pro své soukromé účely.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v bodech I. až III. výroku napadených odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se dlouhodobou platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatele postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné. V případě fyzických osob-nepodnikatelů je relevantní pouze zjištění jejich dlouhodobé platební neschopnosti.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

O předlužení jde pak podle ust. § 3 odst. 3 insolvenčního zákona tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 141 insolvenčního zákona není proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odst. 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odst. 2).

Dlužno poznamenat, že ust. § 143 insolvenčního zákona vymezuje podmínky, při jejichž splnění zamítne insolvenční soud insolvenční návrh. Podle jeho odstavce 2 takto rozhodne o insolvenčním návrhu podaném věřitelem, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku, přičemž se za další osobu nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Podle odstavce 3 není-li dlužník v úpadku pro předlužení, zamítne insolvenční soud insolvenční návrh podaný věřitelem i tehdy, osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře, že jeho platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti svých peněžitých závazků.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence. Po doplnění dokazování na jednání před odvolacím soudem bylo totiž zjištěno, že po dobu delší 30 dnů neplní své splatné závazky nejen vůči navrhovateli a věřitelům jmenovitě označeným soudem prvního stupně, ale i vůči dalším věřitelům, konkrétně vůči Svobodnému státu Sasko a České správě sociálního zabezpečení, a ničím přitom nevyvrátil domněnku, že tyto závazky nebyl schopen plnit založenou na ust. § 3 odst. 2 písm. b) a d) insolvenčního zákona, tj. na tom, že je neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a že nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Dlužno přitom poznamenat, že dlužník ničím neprokázal své tvrzení, že vůči pohledávce tvrzené navrhovatelem provedl zápočet vzájemné pohledávky, ani neprokázal, že jeho pohledávku uspokojil. Ničím nevyvrátil ani zjištění existence dalších pohledávek, když se v případě pohledávek Svobodného státu Sasko omezil na tvrzení, že tyto záležitosti měl vyřídit jeho zahraniční obchodní partner, a daňové nedoplatky vůči České republice řeší jeho právník. Pokud jde o odvolací argumentaci, považoval odvolací soud za nutné uvést, že insolvenční zákon nevylučuje zaměstnance či bývalé zaměstnance dlužníka z okruhu věřitelů oprávněných podat insolvenční návrh, resp. např. v ust. § 108 odst. 1 s takovou možností počítá, přičemž v tomto ustanovení zakazuje insolvenčnímu soudu uložit zaměstnanci dlužníka (a tato úprava se vztahuje i na bývalé zaměstnance) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pokud jeho pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Pokud jde o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a o ustanovení insolvenčního správce, nezjistil odvolací soud nic, z čeho by bylo možné dovodit nesprávnost těchto výroků, přičemž dlužník žádnou argumentaci zpochybňující jejich správnost neuplatnil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti bodům I., II. a III. výroku napadeného usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 14. listopadu 2014

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová