2 VSPH 2031/2016-A-28
KSPL 52 INS 22079/2016 2 VSPH 2031/2016-A-28

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Centrogaráže Slovany, s.r.o., sídlem Částkova 911/56, Plzeň, zahájené na návrh a) RIDOTA, a.s., sídlem Karlovo náměstí 290/16, Praha 2, a b) Moravského Peněžního Ústavu-spořitelního družstva, sídlem Senovážné náměstí 1375/19, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., sídlem Sokolovská 85/104, Praha 8, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 22079/2016-A-14 ze dne 4. října 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 22079/2016-A-14 ze dne 4. října 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 52 INS 22079/2016-A-14 ze dne 4.10.2016 rozhodl v insolvenčním řízení vedeném na majetek Centrogaráže Slovany, s.r.o. (dále jen dlužník) zahájeném na návrh RIDOTA, a.s. a Moravského Peněžního Ústavu-spořitelního družstva (dále jen navrhovatelé a/ a b) o tom, že se usnesení č.j. KSPL 52 INS 22079/2016-A-9 ze dne 3.10.2016, jímž odmítl insolvenční návrh navrhovatele a) ze dne 23.9.2016, zrušuje.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 3.10.2016 (č.d. A-9) odmítl insolvenční návrh navrhovatele a) z důvodu neprokázání aktivní legitimace k jeho podání. Proti tomuto usnesení se navrhovatel b), jenž po odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupil k řízení, včas odvolal a požadoval, aby je soud zrušil. Argumentoval přitom tím, že napadené usnesení je rozhodnutím meritorním, neboť se v něm soud zabýval aktivní legitimací, a nikoliv formálními vadami návrhu, pro něž by bylo možno návrh odmítnout, a že oznámení o postoupení pohledávky náleží mezi zákonem požadované přílohy insolvenčního návrhu, proto navrhovateli a) měla být stanovena lhůta k jeho doplnění.

Na základě odvolání navrhovatele b) soud toto rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu dány nejsou, neboť žádné náležitosti stanovené insolvenčním zákonem nepostrádá. Konstatoval, že nedostatek aktivní legitimace je důvodem pro zamítnutí návrhu, avšak až poté, co by navrhovatel a) svoji aktivní legitimaci přes výzvu soudu neprokázal. Využil proto možnosti autoremedury dle ust. § 9 odst. 1 zákona o vyšších soudních isir.justi ce.cz

úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů a usnesení ze dne 3.10.2016 (č.d. A-9) zrušil.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že insolvenční návrh navrhovatele a) jako nedůvodný odmítne. Argumentoval zejména tím, že usnesení ze dne 3.10.2016 (č.d. A-9) bylo věcně správné, a zdůrazňoval, že pohledávky navrhovatelů a) a b) neuznává. V odvolání zopakoval tvrzení obsažená ve vyjádřeních k insolvenčnímu návrhu ze dne 29.9.2016 (č.d. A-7), 12.10.2016 (č.d. A-16) a 24.10.2016 (č.d. A-19), v nichž obsáhle argumentoval ve prospěch závěru, že jde o šikanózní insolvenční návrh, jehož cílem je zmaření nařízené dražby jeho majetku, a že údajné pohledávky navrhovatelů z titulu smluvních pokut jsou vytvořeny zcela účelově, a jde tak o šikanózní výkon práva překračující mantinely běžného obchodního styku. Vyjádřil domněnku, že navrhovatelé a) a b) sledují insolvenčními návrhy jiné zájmy, než předvídá insolvenční zákon, a protože insolvenční zákon takové jednání nepřipouští, dovozoval, že je na místě jejich insolvenční návrhy odmítnout.

K odvolání dlužníka se písemně vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze, jež ve stručnosti zrekapitulovalo dosavadní průběh řízení, a dovodilo, že insolvenční návrh podaný navrhovatelem a) neměl být odmítnut podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, ale vzhledem k tomu, že navrhovatel a) nabyl pohledávky vůči dlužníkovi účelově postoupením v době kratší 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu, měl být odmítnut podle ust. § 128a odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona pro zjevnou bezdůvodnost. S přihlédnutím k tomu, že podáním řádného insolvenčního návrhu přistoupil k řízení navrhovatel b), jehož insolvenční návrh je projednatelný a je třeba o něm rozhodnout, navrhlo Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 7 části věty před středníkem insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 95 insolvenčního zákona může insolvenční soud na základě odvolání změnit rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, přičemž to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

Citované ustanovení (obdobně jako ust. § 210a občanského soudního řádu) tedy insolvenčnímu soudu umožňuje, aby rozhodl o odvolání proti rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení, proti nimž je odvolání přípustné s výjimkou rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a rozhodnutí ve věci samé, za předpokladu, že napadené usnesení změní tak, že odvolání v celém rozsahu vyhoví.

V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že usnesením ze dne 3.10.2016 (č.d. A-9) odmítl soud prvního stupně podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh, jímž se navrhovatel a) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek, rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o poplatkové povinnosti navrhovatele a). Rozhodnutí přitom odůvodnil tím, že navrhovatel a) nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku a je jeho věřitelem, a že tedy byl k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován. Po vydání rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupil k řízení navrhovatel b). Na základě jeho odvolání, jímž zpochybňoval správnost závěru, že absence aktivní legitimace navrhovatele je důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu dle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, soud prvního stupně správnost tohoto usnesení přezkoumal a dovodil, že insolvenční návrh žádné nedostatky, jež by bránily pokračování v řízení a odůvodňovaly postup podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nevykazuje. Z těchto důvodů rozhodl, jak uvedeno shora.

Pro rozhodnutí o odvolání dlužníka je zásadní jednak to, že soud prvního stupně vydal napadené usnesení při splnění podmínek ust. § 95 insolvenčního zákona, když plně vyhověl odvolání navrhovatele b) směřujícímu proti rozhodnutí, u něhož není aplikace tohoto ustanovení vyloučena, jednak to, že-jak odvolací soud ověřil-insolvenční návrh žádné nedostatky vylučující pokračování v řízení, na jejichž existenci bylo postaveno usnesení ze dne 3.10.2016 (č.d. A-9), nevykazuje, návrh je projednatelný a lze o něm rozhodnout. K argumentaci dlužníka dlužno poznamenat, že nelze zaměňovat povinnost insolvenčního navrhovatele vyhovět zákonem stanoveným požadavkům co do obsahových náležitostí insolvenčního návrhu (viz ust. § 103 a § 104 insolvenčního zákona) s povinností věřitele, jenž je insolvenčním navrhovatelem, doložit, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku (viz ust. § 105 téhož zákona). Zatímco absence zákonem vyžadovaných obsahových náležitostí může vést k odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, když vadný návrh neumožňuje, aby byl v řízení projednán, a proto v řízení nelze pokračovat, nedoložení splatné pohledávky vůči dlužníkovi neznemožňuje projednání návrhu, ale pokud by věřitel povinnost doložit, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku, nesplnil, vedlo by to k závěru, že nebyl oprávněn podat insolvenční návrh, a soud by jeho návrh podle ust. § 143 insolvenčního zákona zamítl. Obdobné platí i pro případ, že v řízení nebude osvědčeno, že kromě navrhujícího věřitele má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku alespoň jedna další osoba.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 25. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík