2 VSPH 2028/2013-A-10
KSUL 81 INS 31283/2013 2 VSPH 2028/2013-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka MIBELI, s.r.o. v likvidaci, sídlem Teplická 166/25, Děčín VIII, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 31283/2013-A-5 ze dne 11.listopadu 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 31283/2013-A-5 ze dne 11.listopadu 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 81 INS 31283/2013-A-5 ze dne 11.11.2013 odmítl insolvenční návrh, jímž se MIBELI, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 6.11.2013 doručen návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení. V daném případě dlužník, za nějž jedná likvidátor Mgr. Martin Kolář, neuvedl skutečnosti, z nichž by plynul závěr o jeho úpadku, neboť neosvědčil mnohost věřitelů. V návrhu uvedl, že nemá žádný majetek a má splatné závazky vůči dvěma věřitelům Krajskému soudu v Ústí nad Labem a Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně, již jsou však organizačními složkami státu. S poukazem na ust. § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dospěl soud k závěru, že není naplněn základní pojmový znak úpadku, jímž je mnohost věřitelů, neboť jediným věřitelem dlužníka je stát. Proto insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že vnímat stát jako jediného věřitele je nesprávné, neboť jednotlivé organizační složky státu vystupují vůči svým věřitelům samostatně a jsou jednoznačně identifikované i dle zákona o základních registrech. Nezaměnitelnost organizačních složek dovozoval i z existence legislativy předepisující sankce z dlužných částek, aniž by se zkoumalo, zda u jiné organizační složky není evidován přeplatek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno shora, podal dlužník insolvenční návrh vycházeje z toho, že nemá žádný majetek a že má dva věřitele, jimiž jsou Krajský soud v Ústí nad Labem a Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně s tím, že každý z nich má vůči němu pohledávku ve výši 1.000,-Kč. Oproti tomu soud prvního stupně s poukazem na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dovodil, že dlužník má jediného věřitele, jímž je Česká republika, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem a Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně jsou toliko organizačními složkami státu, jež v řízení jednají jeho jménem, ale samostatně v právním vztahu k dlužníkovi nejsou.

K tomu považoval odvolací soud za nutné uvést, že od 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb. (dále jen zákon), jenž upravuje obecný mechanismus vystupování státu v právních vztazích. Podle ust. § 3, § 6 a § 7 zákona je stát právnickou osobou, pokud vystupuje jako účastník právních vztahů, přičemž právní úkony činí jeho jménem vedoucí organizační složky, jíž se týkají, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo tento zákon jinak; organizační složky státu, jejichž vymezení je obsaženo v ust. § 3 odst. 1 zákona, nejsou právnickými osobami.

Z těchto ustanovení nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit jiný závěr, než že dlužník má v daném případě jediného věřitele, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem a Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Děčíně vůči němu mají pohledávky jakožto organizační složky státu. Na tom nic nemění skutečnost, že ust. § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1.1.1995, přiznává správci daně (tedy finančním a celním úřadům) způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech, v nichž jde o správu daní.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční návrh postrádal podstatnou náležitost, jíž je tvrzení o pluralitě věřitelů jakožto jednoho ze základních předpokladů úpadku dle ust. § 3 odst. 1 i 3 insolvenčního zákona, odvolání dlužníka proto neshledal důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 4.února 2014 JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová