2 VSPH 201/2011-A-11
MSPH 96 INS 797/2011 2 VSPH 201/2011-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka DARDANEL, s.r.o. v likvidaci, sídlem Hrudičkova 2106, Praha 4, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 797/2011-A-6 ze dne 26.ledna 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 797/2011-A-6 ze dne 26.ledna 2011 se mění tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil DARDANEL, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 16.3.2010 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) konstatoval, že jím vyměřená záloha ve výši 10.000,-Kč, která odpovídá finančním možnostem dlužníka, bude nutná k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky, které by mohl použít bezprostředně po svém ustanovení do funkce. Upřesnil, že záloha je určena na pokrytí nezbytných výdajů v případě řešení úpadku dlužníka konkursem včetně odměny správce, která podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč. Podle soudu nelze akceptovat, aby předpokládané náklady insolvenčního řízení byly v plné výši hrazeny ze státního rozpočtu.

Soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSPA 56 INS 4540/2008, 1 VSPH 238/2009-A-38 ze dne 19.6.2009 (dále jen judikát 1 VSPH 238/2009) vysvětlil, že IZ sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ust. § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí IZ bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li likvidátor dlužníka schopen takový majetek identifikovat a zaplatit z něj zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání uvedl, že Městský soud v Praze rozhodl o jeho zrušení s likvidací a likvidátorem jmenoval JUDr. Václava Luťchu ze seznamu insolvenčních správců, jemuž se nepodařilo dohledat žádný majetek společnosti. Proto není v jeho majetkových možnostech, aby hradil zálohu na náklady insolvenčního řízení, a současně nelze spravedlivě požadovat, aby ji namísto něj zaplatil likvidátor, jenž byl do této funkce jmenován z moci úřední. Dlužník v této souvislosti poukazoval na ust. § 38 odst. 2 IZ, které určuje, že pokud majetková podstata nepostačuje k uspokojení nároků insolvenčního správce, hradí je stát.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine téhož zákona uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze požadovat po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (viz ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle ust. § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže:

a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Dle názoru odvolacího soudu je při úvaze, zda požadovat zaplacení zálohy u insolvenčních návrhů podaných likvidátory obchodních společností v likvidaci, či nikoli, podstatné, zda v konkrétní věci jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle ust. § 144 IZ. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle ust. § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky ust. § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z ust. § 98 odst. 2 IZ a z ust. § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Z obsahu spisu plyne, že Městský soud v Praze usnesením č.j. 36 Cm 132/2003-5 ze dne 31.3.2004 rozhodl o zrušení dlužníka a jeho vstupu do likvidace, a usnesením č.j. 36 Cm 132/2003-19 ze dne 22.6.2009 jmenoval likvidátorem dlužníka JUDr. Václava Luťchu, jenž v té době (jak patrno z výpisu z insolvenčního rejstříku) byl zapsán v seznamu insolvenčních správců. Likvidátor se insolvenčním návrhem ze dne 17.1.2011, k němuž připojil řádné seznamy majetku, závazků a zaměstnanců dlužníka, domáhal rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka s tím, že dlužník má čtyři věřitele se splatnými pohledávkami v celkové výši 41.330,-Kč a že svými šetřeními, jež popsal a připojil k návrhu, byl v centrálním registru silničních vozidel zjištěn jediný dlužníkův majetek, a to osobní motorové vozidlo zn. CHRYSLER DODGE 3.4. 2B4GP44R, evidované od roku 1992, o němž ale není známo, kde se nachází.

Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti věci vyplývající z insolvenčního návrhu a jeho příloh nasvědčovaly tomu, že některé z předpokladů pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku stanovené v ust. § 144 odst. 1 písm. a), b) a (částečně) písm. d) IZ jsou v daném případě splněny. Dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu. Jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, a který spolu s návrhem předložil seznam majetku dlužníka, z něhož plyne, že dlužník fakticky nevlastní žádný majetek, a tedy pro případ rozhodnutí o úpadku nelze předpokládat, že by bylo možno zapravit alespoň náklady insolvenčního řízení. Za této situace mohlo zvrátit závěr o naplnění podmínek pro rozhodnutí dle ust. § 144 odst. 1 IZ v zásadě jen zjištění soudu, že ve skutečnosti dlužník vlastní majetek postačující alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení nebo že takový majetek může být v insolvenčním řízení získán uplatněním neúčinnosti nebo neplatnosti předchozích právních úkonů dlužníka. Takový poznatek by mohl vzejít ze sdělení likvidátora učiněného na základě jeho zprávy dle ust. § 144 odst. 1 písm. c) IZ a věřitelů dlužníka učiněných na základě výzvy soudu dle písm. e) téhož ustanovení, jež musí rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku předcházet. Z dosavadního průběhu řízení lze však s největší pravděpodobností usuzovat na to, že dlužník vskutku nemá žádný zpeněžitelný majetek a že nebudou zjištěny ani žádné jeho neúčinné či odporovatelné právní úkony.

Z výše uvedeného současně plyne, že poukaz soudu prvního stupně na judikát 1 VSPH 238/2009 je nepřiléhavý, neboť v tam posuzovaném případě bylo v době rozhodování odvolacího soudu zřejmé, že podmínky pro postup dle ust. § 144 IZ splněny nebyly.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24.května 2011

JUDr. Jiří Kareta, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová