2 VSPH 2002/2016-A-16
KSPH 71 INS 20204/2016 2 VSPH 2002/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužníka Štefana anonymizovano , anonymizovano , bytem Masarykovo nám. 11, Nové Dvory, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 20204/2016-A-10 ze dne 11. října 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 20204/2016-A-10 ze dne 11. října 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Štefanu Mikovi (dále jen dlužník), aby do pěti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení uvedl, že se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, a že jej usnesením ze dne 6.9.2016 (č.d. A-8) vyzval, aby u závazků pocházejících z podnikání předložil souhlasy věřitelů s řešením případného úpadku oddlužením; dlužník je však nepředložil. Z insolvenčního návrhu přitom soud zjistil, že výše nezajištěných závazků dlužníka činí 2.704.634,02 Kč, přičemž závazky vůči věřitelům DaCH cz, s.r.o., Okresní správě sociálního zabezpečení-Územnímu pracovišti Kutná Hora (dále jen OSSZ) a Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen VZP) v celkové výši 278.303,90 Kč byly v seznamu závazků označeny jako podnikatelské. Na to konstatoval, že obdržel sdělení pouze od VZP, v němž je podmíněno udělení souhlasu s oddlužením stoprocentním uspokojením její pohledávky. Uzavřel proto, že dlužník není osobou legitimovanou k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ), a dovodil, že lze předpokládat řešení jeho úpadku konkursem. Vysvětlil, že v takovém případě je minimální odměna insolvenčního správce stanovena v ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve výši 45.000,-Kč, a po zvážení majetkových poměrů dlužníka, předpokládaného způsobu řešení úpadku i očekávaných výdajů spojených s úpadkem stanovil výši zálohy na 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu ve výši 30.000,-Kč neukládá. S odkazem na četnou judikaturu (již citoval) argumentoval zejména tím, že soud prvého stupně mohl rozhodnout o jeho insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu isir.justi ce.cz vydáním rozhodnutí o úpadku spojeným s rozhodnutím o povolení oddlužení, neboť závazky vůči VZP, DaCH cz, s.r.o., a OSSZ řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, a je tudíž osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Dále poukazoval na to, že ust. § 389 odst. 2 IZ dlužníku neukládá, jakým způsobem má souhlas věřitele doložit, a zdůrazňoval, že dle vyjádření VZP lze otázku jejího souhlasu s oddlužením vyřešit až po skončení přezkumného jednání a že DaCH cz, s.r.o., vyjádřila svůj souhlas s oddlužením přihlášením své pohledávky jako zajištěné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně znění ust. § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dluhy dlužníka z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015 uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu ust. § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz ust. § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že dlužník v seznamu závazků označil dluhy vůči věřitelům DaCH cz s.r.o., VZP a OSSZ jako pocházející z podnikání, aniž však jejich původ potřebným způsobem blíže specifikoval, přičemž soud prvého stupně jej usnesením ze dne 6.9.2016 (č.d. A-8) vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení předložil souhlasy těchto věřitelů s oddlužením.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V daném případě dospěl soud prvého stupně k závěru, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání jeho dluhy z podnikání, neboť nepředložil potřebné souhlasy věřitelů VZP, OSSZ a DaCH cz, s.r.o., s tímto způsobem řešení úpadku. Ponechal však stranou nejen otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, a to navzdory tomu, že DaCH cz, s.r.o., přihlásila (před vydáním napadeného usnesení) pohledávku jako zajištěnou, ale především nijak neodůvodnil závěr, že se (vskutku) jedná (u OSSZ a VZP) o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ust. § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníka. Soud prvého stupně tak náležitě neobjasnil svůj předpoklad, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek bude řešen konkursem, a že tak z hlediska ust. § 108 odst. 1 poslední věty IZ je zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení na dlužníkovi možné požadovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. listopadu 2016

Mgr. Martin L i š k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík