2 VSPH 2001/2015-A-15
KSPL 65 INS 17716/2015 2 VSPH 2001/2015-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Jany Nautové, bytem Sokolovská 1046/64, Plzeň, do níž vstoupilo státní zastupitelství, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 17716/2015-A-7 ze dne 24. července 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 17716/2015-A-7 ze dne 24. července 2015 s e m ě n í tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 65 INS 17716/2015-A-7 ze dne 24. 7. 2015 uložil Janě Nautové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem doručeným dne 7. 7. 2015 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh plyne, že úpadek dlužnice nebude možné řešit oddlužením, neboť dlužnice uzavřela v období od 14. 4. 2015 do 15. 5. 2015, tj. ve velmi krátké době před podáním insolvenčního návrhu, několik smluv o úvěru, byť v té době již měla několik finančních závazků. Z těchto zjištění dovozoval nepoctivý záměr dlužnice, jelikož si podle jeho názoru musela být vědoma toho, že tyto závazky nebude schopna řádně hradit. Dovodil proto, že lze předpokládat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude zamítnut a na její majetek bude prohlášen konkurs. S poukazem na ust. § 108 insolvenčního zákona a na to, že při řešení úpadku dlužníka konkursem činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč, uložil dlužnici zaplatit zálohu ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží. Zdůraznila, že již v insolvenčním návrhu uvedla, že si peněžní prostředky půjčovala vždy s vědomím, že závazky bude schopna hradit, a namítala, že v případě řešení jejího úpadku oddlužením lze uspokojit isir.justi ce.cz pohledávky nezajištěných věřitelů přibližně v rozsahu 80 %; její nabídka tedy výrazně převyšuje zákonem požadovanou minimální třicetiprocentní míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 1446/2012-A-19 ze dne 6. 11. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28. 3. 2012 namítala, že z jejího jednání nelze dovozovat nepoctivý záměr.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že dlužnice podala dne 7. 7. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužnice.

Soud prvního stupně při rozhodování o záloze vycházel z předpokladu, že dlužnice nesplňuje podmínku oddlužení spočívající v požadavku jejího poctivého záměru, a proto její úpadek nebude možno řešit navrženým oddlužením, nýbrž konkursem. Své závěry o nepřípustnosti oddlužení dlužnice pro její nepoctivý záměr však postavil na nepřípadně schématických úvahách, jimiž náležitě nerespektoval principy zkoumání poctivého záměru dlužníka.

Podmínky přípustnosti oddlužení dle ust. § 395 insolvenčního zákona zkoumá insolvenční soud i ve fázi řízení následující po povolení oddlužení (jako překážku jeho schválení dle ust. § 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Podstatná je přitom kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení. K tomu Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že při posuzování zákonné podmínky poctivého záměru musí insolvenční soud zvážit vždy všechny významné okolnosti věci, jež vyjdou v rámci daného insolvenčního řízení najevo. V tom směru dlužnická historie osoby dožadující se dobrodiní oddlužení je právně významná, nicméně postupné zadlužování dlužníka vedoucí k jeho úpadku či hrozícímu úpadku není překážkou oddlužení bez dalšího, ale jen tehdy, pokud je zřejmé, že se dlužník zadlužoval dalšími půjčkami, jež přesáhly jeho platební možnosti, zjevně neakceptovatelným způsobem, kdy takto čerpal další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu a o vypořádání svých závazků se řádně (s využitím všech svých možností) nesnažil (půjčené prostředky k tomu nepoužil). Pokud by opakované půjčky dlužníka měly být bez dalšího-bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu-vždy obecným vodítkem pro úvahu soudu o jeho nepoctivém záměru, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení pohledávek věřitelů ve výrazně vyšší než minimální třicetiprocentní výši, nebo kdy by v rámci oddlužení bylo možno očekávat vyšší uspokojení nezajištěných věřitelů než v rámci konkursu, jehož se věřitelé dlužníka (ač mohli) sami ani nedomáhali.

Soud prvního stupně založil v daném případě svůj úsudek o nepoctivém záměru dlužnice v zásadě jen na tom, že minimálně osm půjček čerpala v období od dubna do května 2015, tj. necelé dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu. Nijak se nezabýval tím, za jakým účelem dlužnice půjčky uzavírala a k čemu půjčené finanční prostředky použila, a dlužnici nedal prostor, aby se k podezření soudu, že svým jednáním sleduje nepoctivý záměr, jakkoli vyjádřila.

Ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů je třeba zdůraznit, že pokud již od počátku není jednoznačně identifikováno zjevně nekalé jednání dlužníka, jemuž dobrodiní oddlužení nenáleží (a takový závěr dle názoru odvolacího soudu zatím není dostatečně podložen), je namístě přípustnost oddlužení z hlediska případného nepoctivého záměru s dlužnicí řádně projednat, a to v té fázi řízení, kdy bude zřejmý okruh přihlášených věřitelů a rozsah jejich pohledávek a kdy se tito věřitelé v prostoru k tomu určeném-na schůzi věřitelů podle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona-budou moci k věci vyslovit.

S ohledem na výše uvedené je odvolací soud toho názoru, že úsudek o tom, že je vyloučeno řešení úpadku dlužnice oddlužením, byl předčasný. Protože dle předběžného zjištění odvolacího soudu postačuje ekonomická nabídka dlužnice k uspokojení závazků nezajištěných věřitelů v zákonem požadované minimální 30 % výši, lze bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o úpadku dlužnice a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení; dle ust. § 108 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona tudíž dlužnici povinnost zaplatit zálohu uložit nelze.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. června 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík