2 VSPH 1994/2014-A-13
KSPH 61 INS 24410/2014 2 VSPH 1994/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice OVGS, s.r.o., sídlem Ke Zlatníkům 412, Dolní Břežany, identifikační číslo: 28384822, zahájené na návrh a) dlužnice a b) Otakara anonymizovano , anonymizovano , bytem Ke Zlatníkům 412, Dolní Břežany, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 24410/2014-A-7 ze dne 10. září 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 24410/2014-A-7 ze dne 10. září 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil OVGS, s.r.o. (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 4.9.2014 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud cituje ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále též jen IZ) zejména konstatoval, že jelikož dlužnice nemá majetek větší hodnoty, její pohledávky se jeví buď jako nedobytné nebo jako dobytné v delším časovém horizontu, považuje za nezbytné uložit jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jež bude nezbytná pro úhradu počátečních nákladů insolvenčního správce, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužnice, vymáhání pohledávek, resp. nákladů nezbytných k zaplacení minimální odměny správce.

Při stanovení výše zálohy přihlédl soud k tomu, že odměna insolvenčního správce v případě konkursu činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč, a k tomu, že v průběhu konkursního řízení lze důvodně očekávat vznik dalších nákladů spojených s konkursem např. hotových výdajů správce. Pokud by nebyla záloha složena a v řízení bylo přesto pokračováno, zatížily by jeho náklady stát, což je podle soudu v rozporu se smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Osvobození od placení zálohy přitom podle názoru soudu není možné, neboť nejde o platbu soudního poplatku.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala, že nejenže nepřihlédl k její žádosti o osvobození od povinnosti platit zálohu, jež podala právě z důvodu své tíživé majetkové a finanční situace, ale výši zálohy určil na samé hranici její maximální výše. Tento postup bude dle jejího názoru vést k tomu, že dojde k zastavení insolvenčního řízení, což je v rozporu s jejími zájmy i účelem insolvenčního řízení. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ mimo jiné určuje, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné uvést, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky bude tedy povinnost k úhradě zálohy postihovat každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem by měla být řešena podle ust. § 314 a § 315 IZ o nepatrném konkursu.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení, a dlužnice se mýlí, usuzuje-li jinak. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a z k němu připojených příloh (č.d. A-4) odvolací soud zjistil, že dlužnice vyjma jen zčásti dobytných pohledávek v celkové výši přes 2 milióny Kč a movitých věcí zanedbatelné hodnoty (tiskárny, kancelářského stolu a židle, motorové pily, hoblíku a materiálu na výrobu předokenních rolet) nemá žádný majetek, zatímco vůči cca 25 věřitelům má splatné závazky v celkové výši přes cca 2 miliony Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle novelizovaného ust. § 144 IZ, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2014, je (již) vyloučeno, a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužnici zaplacení zálohy požadoval, přičemž i jím určenou výši lze považovat za přiměřenou.

Odvolací soud je totiž toho názoru, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude, jak správně vystihl soud prvního stupně, činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů. S ohledem na dosud zjištěný rozsah majetku dlužnice nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

K argumentaci dlužnice, že nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že dlužnice jako podnikatelka byla podle ust. § 98 IZ povinna podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu nehospodařila s finančními prostředky společnosti náležitě a použila je k jinému účelu, a není proto schopna požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k její tíži.

K návrhu na osvobození od povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení je třeba uvést, že-jak správně zmínil soud prvního stupně-zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem, proto ust. § 138 OSŘ o osvobození (prominutí) od soudních poplatků nelze na zálohu aplikovat ani přiměřeně.

Odvolací soud nepřehlédl, že insolvenčním návrhem ze dne 1.10.2014 (č.d. A-11) k řízení přistoupil další insolvenční navrhovatel Otakar Vrtílek, jenž je zároveň jediným jednatelem a společníkem dlužnice. Tomuto navrhujícímu věřiteli však povinnost uhradit zálohu společně a nerozdílně s dlužnicí nelze, neboť-jak tvrdí-je jejím zaměstnancem (obchodním manažerem) a jeho pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 OSŘ je potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 29. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková