2 VSPH 1993/2013-A-12
KSLB 82 INS 25879/2013 2 VSPH 1993/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Juraje Tišáka, bytem Máchova 354, Stráž pod Ralskem, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 82 INS 25879/2013-A-7 ze dne 4. listopadu 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 82 INS 25879/2013-A-7 ze dne 4. listopadu 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením uložil Juraji Tišákovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení formou splátkového kalendáře, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud-cituje ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-konstatoval, že z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a jeho příloh vyplývá, že dlužník nevlastní žádný hodnotnější majetek a jeho čistý měsíční příjem tvoří toliko invalidní důchod ve výši 7.569,-Kč; protože žádný další příjem nemá, soud dovodil, že nebude schopen uhradit během pěti let trvání oddlužení odměnu insolvenčního správce a alespoň 30% pohledávek svých nezajištěných věřitelů, a jeho úpadek proto bude nutno řešit konkursem. Nato osvětlil účel a význam institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a konstatoval, že odměna insolvenčního správce činí pro případ konkursu dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč. Doplnil, že v insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (případně předběžného správce), a není možné případným řízením zatížit pouze státní rozpočet , a s ohledem na to, že dlužníkův majetek tvoří pouze obvyklé vybavení domácnosti (a výtěžek zpeněžení lze tedy očekávat v nepatrné výši), uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu v dolní hranici zákonného rozpětí .

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci podal dlužník včasné odvolání, v němž s poukazem na svou obtížnou finanční situaci namítal, že soudem stanovenou zálohu není schopen uhradit, neboť je nepřiměřeně vysoká; navrhl proto, aby ji odvolací soud snížil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Pro posouzení důvodnosti odvolání je dle odvolacího soudu podstatné, že s účinností od 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela) novelizován IZ, přičemž dle článku II. přechodných ustanovení tohoto zákona platí, že IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 136 odst. 4 věty druhé IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh; v opačném případě lze po dlužníku zaplacení zálohy požadovat.

V daném případě podal dlužník dne 18.9.2013 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že není ženatý, nemá žádné vyživovací povinnosti, kromě věcí osobní potřeby a staršího vybavení domácnosti nevlastní žádný majetek a jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 7.569,-Kč. Své splatné nezajištěné závazky vůči šesti věřitelům přitom vyčíslil na 247.540,-Kč.

Pro posouzení důvodnosti odvolání je tak určující, že dlužník pobírá (coby jediný postižitelný příjem) invalidní důchod 7.569,-Kč měsíčně, přičemž jeho závazky činí 247.540,-Kč. Měsíční splátka z jeho příjmu by tak při splnění podmínek vymezených v ust. § 279 odst. 1 o.s.ř. činila 920,-Kč, což je za 5 let trvání splátkového kalendáře 55.200,-Kč; 30% sumy jeho závazků však činí 74.262,-Kč a odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce (včetně daně z přidané hodnoty), jež by byl povinen platit coby přednostní pohledávku po celou dobu trvání splátkového kalendáře, pak činí 65.340,-Kč (1.089,-Kč x 60 měsíců). Z uvedeného je zřejmé, že příjmy dlužníka nejsou pro účely oddlužení plněním splátkového kalendáře postačující. Odvolací soud proto shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužník nebude schopen uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů minimálně v třicetiprocentním rozsahu, a jeho úpadek proto bude řešen konkursem.

Při řešení úpadku konkursem tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle Vyhlášky, bude-li dosaženo výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele nebo alespoň výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dle ust. § 1, dosahuje nejméně 45.000,-Kč, jinak se určí úvahou soudu dle ust. § 5 Vyhlášky. Vzhledem k zanedbatelné hodnotě dlužníkova majetku nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že by zpeněžením jeho majetkové podstaty mohly být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším výnosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužníka (ust. § 207 odst. 2 IZ).

Soud prvého stupně proto postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, a nepochybil ani při stanovení její výše.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 19. září 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková