2 VSPH 1987/2016-A-14
MSPH 91 INS 15627/2016 2 VSPH 1987/2016-A-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Artura Grigorjana, bytem Domanovická 2479, Praha 9, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 15627/2016-A-9 ze dne 3. října 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 15627/2016-A-9 ze dne 3. října 2016 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 15627/2016-A-9 ze dne 3.10.2016 uložil Arturu Grigorjanovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 30.6.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do patnácti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z něhož plyne, že má závazky v celkové výši 205.599,80 Kč, jež dle vyjádření dlužníka pocházejí z jeho podnikání, a nepředložil souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením úpadku oddlužením. Soud proto dovodil, že lze předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut a na jeho majetek bude prohlášen konkurs. S poukazem na ust. § 108 insolvenčního zákona a na to, že při řešení úpadku dlužníka konkursem činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč bez DPH, uložil dlužníkovi zaplatit zálohu ve shora uvedené výši. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží. Argumentoval zejména tím, že má příjem z pracovního poměru ve výši cca 10.000,-Kč a závazky ve výši cca 200.000,-Kč, je proto schopen v rámci oddlužení uhradit zákonem stanovenou výši svých závazků. Namítal, že vyměřená záloha odpovídá 25 % výše jeho závazků, a uvedl, že je schopen uhradit ji toliko ve splátkách po 1.000,-Kč měsíčně.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: isir.justi ce.cz

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají jednak v tom, že je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) insolvenčního zákona, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi totiž věřitelé mohou dle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 insolvenčního zákona, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ohledně dalších kritérií, za nichž lze dluhy z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015 uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je již v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení (ani v seznamu závazků, jenž k návrhu připojil) dlužník své závazky jako závazky pocházející z jeho podnikání neoznačil. Učinil tak až na výzvu soudu ze dne 1.7.2016 (č.d. A-6), přičemž jako závazky pocházející z jeho podnikání označil závazky vůči Radku Pelcovi, AXO SPORT s.r.o. a M.R.M. elektromont s.r.o., aniž by však odůvodnil, na čem je jeho závěr o povaze závazků založen.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které je nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod).

Dle odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, shledal soud prvního stupně, že řešení úpadku dlužníka oddlužením brání dluhy z jeho podnikání, přičemž dlužník neprokázal, že má souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením jeho úpadku oddlužením. Ponechal přitom stranou, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona, ani ničím neodůvodnil závěr, že se skutečně jedná o dluhy, jež mají původ v podnikání dlužníka. Soud prvního stupně tedy náležitě neobjasnil předpoklad, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebude vyhověno a jeho úpadek bude řešen konkursem, a že je podle ust. § 108 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení na dlužníkovi možné požadovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík