2 VSPH 1963/2014-A-39
KSCB 25 INS 31414/2013 2 VSPH 1963/2014-A-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a ze soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Julia anonymizovano , anonymizovano , bytem a sídlem Třebeč 24, pošta Borovany, zast. advokátkou Mgr. Bc. Denisou Markovou, sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, zahájené na návrh Československé obchodní banky, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 31414/2013-A-20 ze dne 13. června 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 31414/2013-A-20 ze dne 13. června 2014 se v bodech I. až III. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích v bodech I. až III. výroku shora označeného usnesení zjistil úpadek Julia anonymizovano (dále jen dlužník), prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Tomáše Linhu (dále též jen Správce). Do dalších bodů výroku zejména promítl účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, např. věřitele, již tak dosud neučinili, vyzval, aby ve lhůtě 60 dnů ode dne zveřejnění usnesení přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a aby Správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách dlužníka, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek domáhala Československá obchodní banka, a.s. (dále jen Banka) s tím, že ke dni 4.11.2013 vůči němu eviduje pohledávku ve výši 2.107.916,18 Kč (dále též jen Pohledávka) vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 5351/06/5044 ze dne 8.9.2006. Jako dalšího věřitele dlužníka označila Banka Technické služby města Nových Hradů (dále jen Technické služby) s pohledávkou ve výši 525.180,-Kč s příslušenstvím, jež je splatná minimálně od 15.8.2012.

Dlužník na usnesení insolvenčního soudu č.j. KSCB 25 INS 31414/2013-A-6 ze dne 7.11.2013, v němž byl vyzván k tomu, aby se k insolvenčnímu návrhu Banky vyjádřil, aby předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců, účetní či jiné doklady, a v němž byl poučen o možnosti podat do 30 dnů od doručení usnesení návrh na řešení svého úpadku oddlužením (dále jen Výzva), reagoval tak, že Pohledávku Banky uznává a že oproti svým splatným závazkům má i pohledávky, jež se mu dosud nepodařilo vymoct. Na jednání konaném dne 21.3.2014 kromě jiného zdůraznil, že řešení jeho ekonomické situace prostřednictvím insolvenčního řízení není nutné, neboť pokud by došlo ke zpeněžení jeho majetku, jež nepotřebuje k podnikání, byly by uhrazeny všechny jeho závazky. Banka ovšem s tímto řešením pro jeho nekonkrétnost nesouhlasila s tím, že zpeněžení tohoto dlužníkova majetku může být uskutečněno i v rámci insolvenčního řízení tak, aby byl provoz dlužníkova podniku zachován.

Soud prvního stupně na základě insolvenčního návrhu Banky, Exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderky č.j. 117 EX 2632/12-22 ze dne 9.10.2012 (jímž bylo k uspokojení pohledávky oprávněného Technických služeb, jakož i k úhradě nákladů exekuce, rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu dlužníka), výpisu z centrální evidence exekucí a z vyjádření samotného dlužníka (jenž Pohledávku Banky uznal) dospěl k závěru, že dlužník je dle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Neschopnost plnit tyto závazky je podle soudu dána tím, že dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ je dlužník vůči Bance a Technickým službám neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Ke způsobu řešení úpadku soud uvedl, že jej nelze řešit oddlužením, neboť dlužník nepodal návrh na povolení oddlužení, ač byl o této možnosti ve Výzvě poučen, ani reorganizací, jež nepřichází v úvahu proto, že dlužník nesplňuje kvantitativní podmínky reorganizace obsažené v ust. § 316 odst. 4 IZ; proto podle ust. § 148 odst. 1 téhož zákona spojil s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu.

Proti bodům I. až III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, prohlášení konkursu na jeho majetek a o ustanovení Správce do funkce, podal dlužník včasné odvolání.

Pokud šlo o rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu, dlužník namítal, že soud prvního stupně nezkoumal, zda vyjma domněnky platební neschopnosti definované v ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, podle níž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jsou dány i další domněnky platební neschopnosti zakotvené v ust. § 3 odst. 2 písm. a), c) a d) IZ. Potud setrval na své dosavadní argumentaci, podle níž by své splatné závazky mohl uhradit zpeněžením svého majetku, jenž nevyužívá ke své podnikatelské činnosti.

Dále zdůraznil, že závazky vůči Bance a Technickým službám nehradil (nemohl hradit) jednak proto, že v důsledku zahájení insolvenčního řízení byl omezen v nakládání se svým majetkem, jednak proto, že Banka a Technické služby vymáhaly své pohledávky prostřednictvím exekutora, jenž majetek dlužníka před zahájením insolvenčního řízení nezpeněžil, ač tak učinil mohl. Dlužník vyjádřil přesvědčení, že v situaci, kdy nemohl plnit své závazky vůči Bance a Technickým službám proto, že byla omezena jeho dispoziční práva k majetku, nebylo možno závěr o jeho platební neschopnosti opřít toliko na tom, že byla splněna domněnka uvedená v ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ.

Pokud šlo o výrok, jímž byl do funkce Správce ustanoven Mgr. Tomáš Linha, dlužník namítal, že jmenovaný nesplňuje podmínky pro ustanovení do funkce, neboť sídlí v Praze, což mu neumožňuje, aby byl každý den přítomen v podniku dlužníka vzdáleného od sídla Správce cca 200 kilometrů. Především z těchto důvodů dlužník požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

K rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

Ust. § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) IZ.

Podle ust. § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Odvolací soud přitom stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit.

Jeho platební neschopnost je dána existencí vyvratitelné právní domněnky dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, jelikož v řízení bylo prokázáno, že je po dobu delší 3 měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, a to např. vůči:

-Bance se zaplacením Pohledávky, jejíž celková výše ke dni 4.11.2013 činila 2.107.916,18 Kč a jež sestávala z úvěrové jistiny ve výši 1.876.918,27 Kč, smluvního úroku ve výši 67.285,82 Kč a úroku z prodlení ve výši 163.712,09 Kč; dlužník přitom, jak soud prvního stupně správně konstatoval, tuto Pohledávku uznal, -Technickým službám se zaplacením vykonatelné pohledávky ve výši 641.791,54 Kč, jejíž existence byla doložena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 30 Ecm 41/2011-23 ze dne 15.7.2011, jímž bylo dlužníkovi uloženo zaplatit Technickým službám částku 682.273,-Kč s příslušenstvím, a pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, v jejímž rámci došlo k částečné úhradě pohledávky ve výši 108.369,-Kč (č.d. P3), -Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se zaplacením pohledávky v celkové výši 15.672,-Kč sestávající z neuhrazeného pojistného na zdravotní pojištění ve výši 14.250,-Kč a penále ve výši 1.422,-Kč, jež byla vyúčtována výkazem nedoplatků č. 3241400016 ze dne 7.1.2013 (č.d. P5).

V řízení tedy bylo prokázáno, a opakovaně to budiž zdůrazněno, nejen to, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky déle než třicet dnů po splatnosti, ale i to, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, což je skutečnost naplňující domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky.

Pokud jde o obranu dlužníka spočívající ve výhradě, že soud prvního stupně nezkoumal, zda vyjma domněnky platební neschopnosti definované v ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ jsou splněny i další domněnky platební neschopnosti obsažené pod písm. a), c) a d) téhož ustanovení, odvolací soud opětovně konstatuje, že postačí, pokud je v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána jen některá z těchto domněnek, resp. jen některá ze skutkových podstat popsaných v ust. § 3 odst. 2 IZ zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky.

Okolnost, že jde o vyvratitelné domněnky dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky současně znamená, že prokáže-li se některá z těchto domněnek, je na dlužníku, chce-li zabránit vydání rozhodnutí o svém úpadku, aby prokázal opak, tj. že neuhrazené závazky je schopen zaplatit (např. že disponuje prostředky, které mu takové plnění bez zbytečného odkladu umožňují). Jinými slovy, dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti dle ust. § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012 uveřejněné pod číslem 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 83/2012).

Dlužník v průběhu řízení vyvracel domněnku své platební neschopnosti v první řadě tvrzením, že jeho závazky vůči Bance a Technickým službám by byly uhrazeny, pokud by došlo ke zpeněžení jeho majetku, jenž nepotřebuje k podnikání, aniž by-a potud je třeba dát Bance zapravdu-uvedl, o jaký konkrétní majetek a v jaké hodnotě se jedná. Kromě toho platí, že není-li (nebyl-li) dlužník schopen využít (rychle zpeněžit) svůj majetek pohledávky nevyjímaje tak, aby je mohl použit k uhrazení svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k hodnotě tohoto majetku (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 36/2009 ze dne 27.10.2011).

K obraně dlužníka, že jeho závazky vůči Bance a Technickým službám by byly uhrazeny, pokud by byl zpeněžen jeho majetek v exekucích iniciovaných právě Bankou a Technickými službami, je třeba uvést, že dlužník ani zde neoznačil žádný konkrétní exekučně obstavený majetek, tedy nenabídl konkrétní tvrzení, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že Banka a Technické služby mohou svou pohledávku vůči němu vzhledem k jeho majetkovým poměrům bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), a proto nemohou uspět s insolvenčním návrhem (k tomu viz např. R 83/2012). Tento závěr přitom není možno učinit ani z obsahu spisu.

K rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka:

Soud prvního stupně postupoval správně i při rozhodování o způsobu řešení úpadku, když dovodil, že u dlužníka, jenž nepodal návrh na povolení oddlužení a jenž nesplňuje kvantitativní podmínky pro povolení reorganizace (a jenž dle ust. § 316 odst. 5 a 6 IZ nepředložil reorganizační plán ani nepožádal o prodloužení lhůty k jeho předložení-poznámka odvolacího soudu), nepřichází v úvahu jiný způsob řešení úpadku než konkurs.

Ostatně dlužník ani v odvolání předpoklady pro vydání usnesení o prohlášení konkursu nezpochybnil. Judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 12/2011 ze dne 23.3.2011 uveřejněným pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom dovozuje, že odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. To je zjevné tam, kde rozhodnutí o úpadku nebylo příslušným opravným prostředkem vůbec zpochybněno, nebo tam, kde dlužník opravné prostředky proti rozhodnutí o úpadku již neúspěšně vyčerpal. Uvedené však platí i tehdy, jsou-li obě rozhodnutí odvoláním napadána souběžně (jako v tomto případě).

K ustanovení Správce:

Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou, podle níž je Správce sídlící v Praze nezpůsobilý vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka sídlícího ve 200 kilometrů vzdálených Borovanech. Odvolací soud je stejně jako Banka toho názoru, že při ustanovení osoby Správce bylo postupováno v souladu se zákonem, konkrétně ust. § 25 odst. 2 písm. a) IZ, neboť v situaci, kdy nebyl podán návrh na jiný způsob řešení úpadku než návrh na prohlášení konkursu a dlužník není osobou podle ust. § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích (dále jen ZIS), byla insolvenčním správcem ustanovena osoba Mgr. Tomáše Linhy, kterou určil předseda insolvenčního soudu (č.d. A-19) podle pořadí určeného dnem zápisu provozovny Mgr. Tomáše Linhy nacházející se adrese: Klaricova 873/22, České Budějovice, do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka.

Dlužno dodat, že dle ust. § 5a odst. 5 ZIS může být činnost insolvenčního správce vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti bodům I. až III. výroku důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 OSŘ a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 20. listopadu 2014

Mgr. Tomáš Braun, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová