2 VSPH 1959/2016-A-14
MSPH 91 INS 18570/2016 2 VSPH 1959/2016-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Lukáše Vokrouhlíka, bytem Kubelíkova 1189/29, Praha 3, zast. advokátem Mgr. Martinem Voldřichem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 18570/2016-A-9 ze dne 21. září 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 18570/2016-A-9 ze dne 21. září 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 91 INS 18570/2016-A-9 ze dne 21.9.2016 uložil Lukáši Vokrouhlíkovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 10.8.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do patnácti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se dlužník podáním ze dne 10.8.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a k němu připojenému seznamu závazků plyne, že dlužník má závazky v celkové výši 1.708.816,81 Kč, z toho závazky vůči Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Pražské správě sociálního zabezpečení, územnímu pracovišti Praha 9 a Finančnímu úřadu pro hl. město Prahu v celkové výši 74.245,-Kč pocházejí z jeho podnikání; proto ho vyzval k předložení souhlasu těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením. Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví soudu sdělila, že námitky proti případnému řešení úpadku dlužníka oddlužením nemá; souhlas ostatních věřitelů dlužník nepředložil. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že lze důvodně očekávat odmítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení a v takovém případě nelze řešit jeho úpadek jinak než konkursem. Proto mu uložil zaplatit zálohu ve shora uvedené výši, jež bude sloužit zejména ke krytí prvotních nákladů isir.justi ce.cz insolvenčního správce případně i k úhradě jeho odměny, jež v případě konkursu činí nejméně 45.000,-Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Argumentoval zejména tím, že pohledávky věřitelů, jež soud prvního stupně považuje za závazky z podnikání, činí v součtu 74.245,-Kč, což představuje 4,34% celkové výše jeho závazků, a lze je tak dle jeho názoru označit za nepatrné; v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (usnesení sp. zn. 29 NSČR 3/2009), z níž dovozoval, že s ohledem na výši a typologii jeho závazků a procentuální podíl závazků z podnikání vůči ostatním závazkům, jakož i s přihlédnutím k jeho poctivému záměru a snaze řešit svoji finanční situaci, mu nelze spravedlivě odepřít právo na řešení úpadku oddlužením. Namítal, že není schopen uhradit zálohu v uložené výši, a vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že složení zálohy je jedinou možností, jak zajistit úhradu nákladů insolvenčního řízení. Dovodil, že s ohledem na průměrnou výši jeho příjmů mu lze pro potřeby oddlužení srážet částku ve výši 3.600,-Kč měsíčně, jež postačí k zajištění nákladů insolvenčního řízení co do odměny insolvenčního správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje) podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku dlužníka vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka-viz ust. § 128, § 134 a § 393 insolvenčního zákona) zjevně není určena a pro něž je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

K povaze dluhů z podnikání Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v podnikání dlužníka. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 10.8.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možné rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že dlužník má vůči patnácti věřitelům nezajištěné závazky v celkové výši 1.388.428,41 Kč, nemá žádný majetek, je podnikatelem a v insolvenčním návrhu výslovně uvedl, že nemá žádné dluhy z podnikání.

V daném případě založil soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že dlužník má dluhy z podnikání, jež brání řešení jeho úpadku oddlužením, přičemž věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlas s oddlužením nevyjádřili (pouze Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se vyjádřila tak, že shledá-li soud splnění podmínek pro řešení úpadku oddlužením, nemá proti tomuto způsobu řešení úpadku námitek), aniž by se blíže zabýval povahou těchto závazků nebo tím, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) insolvenčního zákona.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné to, že z příloh k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-3)-zejména z exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu vystaveného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, územním pracovištěm pro Prahu 3 jako správcem daně-plyne, že pohledávky věřitele Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 3 z titulu nedoplatku na dani z přidané hodnoty z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Posouzení těchto závazků tedy dle názoru odvolacího soudu nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání (viz výklad výše). Jelikož dlužník přes výzvu soudu prvního stupně (č. d. A-6) nedoložil souhlas věřitele Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 3 jakožto věřitele, jehož pohledávky pocházejí z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením, je dle ust. § 390 odst. 3 insolvenčního zákona nutno očekávat odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem.

V konkursu přitom tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Vzhledem k tvrzení dlužníka, že nemá žádný majetek, tak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, a napadené usnesení proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík