2 VSPH 1952/2013-A-13
KSUL 81 INS 25550/2013 2 VSPH 1952/2013-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka RAIF REALITY, s.r.o., sídlem Palackého 205/4, Rumburk, zahájené na návrh Marka Petice, bytem V. B. Nedožerského 189/70, Nedožery-Brezany, Slovenská republika, zast. advokátem JUDr. Karolem Hutňanem, sídlem Kalivodská 390, Mšec, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 25550/2013-A-6 ze dne 19. září 2013

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 25550/2013-A-6 ze dne 19. září 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh, jímž se Marek Petic (dále jen navrhovatel) domáhal vydání usnesení o zjištění úpadku RAIF REALITY, s.r.o. (dále jen dlužník), a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení citoval soud ust. § 103 a § 3 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vysvětlil, že věřitelský insolvenční návrh musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů včetně konkrétních údajů o jejich splatnosti, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Konstatoval, že tento požadavek insolvenční návrh nesplňuje, neboť v něm navrhovatel dostatečně nespecifikoval závazky vůči dalším dlužníkovým věřitelům, zejména u jednotlivých pohledávek neuvedl jejich výši a splatnost , a doplnil, že obecné tvrzení o tom, že má dlužník více závazků u více věřitelů déle než 30 dnů po splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, konkrétním vylíčením okolností úpadku není. Na základě toho dospěl k závěru, že ze skutečností, jež jsou uvedeny v insolvenčním návrhu, nemůže dovodit úpadek dlužníka, a proto rozhodl dle ust. § 128 odst. 1 IZ o jeho odmítnutí. Výrok o nákladech řízení neodůvodnil.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včasné blanketní odvolání, jež přes výzvu soudu prvého stupně, jež mu byla doručena dne 23.10.2013, nedoplnil.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ust. § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, odmítl soud prvého stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatel nedostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka.

Judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Navrhovatel se v dané věci při popisu úpadkové situace dlužníka omezil na tvrzení, že kromě závazku vůči němu má dlužník závazky vůči dalším šesti věřitelům, jež označil-vyjma jediného věřitele, u něhož uvedl i adresu-toliko jejich jménem a příjmením, popř. (neúplným) názvem či obchodní firmou; dále citoval definici úpadku dle ust. § 3 odst. 1 IZ a uvedl, že neschopnost dlužníka plnit splatné závazky dovozuje z toho, že zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. K okolnostem osvědčujícím úpadek dlužníka tak sice uvedl údaj, z něhož plyne závěr o pluralitě jeho věřitelů (jmenoval šest dalších věřitelů), tyto věřitele však již řádně neoznačil (u tří neuvedl jejich úplný název a toliko u jednoho uvedl adresu) a neuvedl ani žádný konkrétní údaj o výši a splatnosti jejich pohledávek (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011).

Nadto z jeho tvrzení není možno dovodit, že má dlužník ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ vůči více (konkrétním) věřitelům peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů a že by je nebyl schopen plnit. Návrh totiž postrádá vylíčení takových rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v ust. § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Navrhovatel v návrhu neuvedl žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (neuvedl celkovou výši závazků ani výši závazků vůči označeným věřitelům, jejichž platby měl dlužník zastavit) nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Pouhé obecné konstatování, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit, neboť zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, není uvedením konkrétních okolností, jež osvědčují úpadek.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože-jak výše zmíněno-ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci ust. § 43 odst. 2 o.s.ř., shledal správným postup soud prvního stupně, jenž jej napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení včetně výroku o nákladech řízení (dlužník v řízení před soudem prvého stupně žádné náklady nevynaložil) podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem v daném případě nevznikly ani v odvolacím řízení. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 17. září 2014 JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vaněčková