2 VSPH 1946/2016-A-14
KSUL 89 INS 20937/2016 2 VSPH 1946/2016-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Raisova 849/10, Děčín, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 89 INS 20937/2016-A-8 ze dne 30. září 2016,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 89 INS 20937/2016-A-8 ze dne 30. září 2016 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Pavlu Kricnerovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 9.9.2016 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, z něhož plyne, že má nezajištěné závazky ve výši přesahující 859.000,-Kč, přičemž některé z nich pocházejí z jeho podnikání; soud ho proto usnesením ze dne 13.9.2016 (č.d. A-6) vyzval (dále jen Výzva), aby doložil (mimo jiné) souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením. Dlužník reagoval na Výzvu podáním doručeným soudu dne 23.9.2016 (č.d. A-7), v němž konstatoval, že souhlasy těchto věřitelů nedisponuje. Protože dlužník přes Výzvu nedoložil souhlasy věřitelů, již mají pohledávky pocházející z jeho podnikání, s oddlužením, přičemž z podnikání dlužníka pochází převážná většina jím tvrzených závazků, dospěl soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro schválení oddlužení, a proto lze očekávat řešení jeho úpadku konkursem. Vzhledem k tomu, že dlužník vlastní toliko majetek nepatrné hodnoty, přistoupil soud k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši, jež zajistí finanční prostředky nezbytné jednak k výkonu činnosti insolvenčního správce bezprostředně po jeho ustanovení do funkce, jednak isir.justi ce.cz k úhradě odměny správce, jež v případě konkursu činí nejméně 45.000,-Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen DPH).

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neuloží, případně aby je zrušil. Argumentoval zejména tím, že dle jeho názoru není povinností dlužníka dokládat souhlas věřitelů, což dovozoval z ust. § 397 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jenž umožňuje insolvenčnímu soudu odložit přezkum podmínek pro povolení oddlužení až na schůzi věřitelů, na níž se má rozhodovat o způsobu řešení úpadku, a z ust. § 403 odst. 2 IZ, podle něhož věřitelé, kteří neuplatní na schůzi věřitelů námitky proti povolení oddlužení, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda má dlužník závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Dále namítal, že nevlastní žádný hodnotný majetek (toliko věci osobní potřeby a sezónní oblečení), a proto se domnívá, že případné prohlášení konkursu na jeho majetek jeho situaci neřeší a v zájmu rychlého a hospodárného průběhu insolvenčního řízení a co nejvyššího uspokojení věřitelů by mělo být soudem rozhodnuto o povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Dlužno přitom poznamenat, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v ust. § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, posuzuje insolvenční soud, zda některý ze závazků dlužníka, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli ust. § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku dlužníka vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka-viz ust. § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro něž je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

K povaze dluhů z podnikání Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v podnikání dlužníka. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníkovi nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 zákona

č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v podnikání dlužníka, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 9.9.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž obsahuje všechny obligatorní náležitosti včetně povinných příloh, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možné rozhodnout o úpadku dlužníka. Z návrhu a jeho příloh přitom vyplývá, že dlužník má nezajištěné závazky v celkové výši 859.521,86 Kč, z toho závazky ve výši 844.364,25 Kč (vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, České průmyslové zdravotní pojišťovně, Okresní správě sociálního zabezpečení Děčín, Lence Vilímové, Martinu Černému, Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územnímu pracovišti Děčín a Komerční bance a.s.) pocházejí dle tvrzení dlužníka z jeho podnikatelské činnosti.

V daném případě založil soud prvního stupně své rozhodnutí na tom, že dlužník má dluhy z podnikání, jež brání řešení jeho úpadku oddlužením, přičemž souhlasy věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením úpadku oddlužením dlužník nedoložil, aniž by se blíže zabýval povahou těchto závazků nebo tím, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ.

Pro rozhodnutí o odvolání je však podstatné to, že z příloh k insolvenčnímu návrhu (č.d. A-2)-zejména z potvrzení o stavu osobního daňového účtu vystaveného Finančním úřadem pro Ústecký kraj, územním pracovištěm Děčín jako správcem daně (příloha č. 19)-plyne, že pohledávky Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště Děčín z titulu nedoplatku na DPH a dani silniční z podnikatelské činnosti dlužníka nepochybně pocházejí.

Posouzení těchto závazků tedy dle názoru odvolacího soudu nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání (viz výklad výše). Jelikož dlužník přes Výzvu nedoložil souhlas Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště Děčín, jakožto věřitele, jenž má pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, s řešením jeho úpadku oddlužením, je dle ust. § 390 odst. 3 IZ nutno očekávat odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem.

V konkursu přitom tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Vzhledem k rozsahu a skladbě majetku dlužníka (věci osobní potřeby) tak nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, proto napadené usnesení podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (ust. § 71 odst. 2 IZ).

V Praze dne 27. října 2016

Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková