2 VSPH 1941/2013-A-11
KSPL 54 INS 26140/2013 2 VSPH 1941/2013-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice Ivany Kleistnerové, bytem Sídliště 418, Toužim, zahájené na návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 26140/2013-A-6 ze dne 23. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 26140/2013-A-6 ze dne 23. září 2013 se m ě n í tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 54 INS 26140/2013-A-6 ze dne 23.9.2013 uložil Ivaně Kleistnerové (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem doručeným dne 20.9.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že povinnost zaplatit zálohu ukládá dlužnici proto, že z insolvenčního návrhu a přiložených příloh nelze usoudit na dostatečnost jejího majetku ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Výši zálohy stanovil s přihlédnutím k majetkové a finanční situaci dlužnice a očekávaným výdajům na odměnu a náhradu nákladů správce za období od rozhodnutí o úpadku do povolení oddlužení.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice včasné odvolání, v němž uvedla, že soud stanovil zálohu ve výši převyšující její aktuální finanční možnosti. Nadto vyslovila přesvědčení, že pokud insolvenčnímu správci vzniknou v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení oddlužení nějaké náklady, bude se jednat (maximálně) o poštovné, platby za telekomunikační poplatky a cestovné, jejichž výše nepřesáhne 2.000,-Kč, což je částka výrazně nižší než soudem prvního stupně požadovaných 5.000,-Kč. Na podporu tohoto závěru poukazovala jednak na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 40 INS 4970/2009, 2 VSOL 264/2009-A ze dne 29.10.2009 a sp. zn. KSBR 37 INS 6524/2009, 2 VSOL 347/2009-A ze dne 30.10.2009, kde podle ní odvolací soud uvedl, že lze-li předpokládat povolení oddlužení a následné rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je skutečně rozhodující především posouzení možné výše nákladů, které v tomto období insolvenčnímu správci vzniknou s tím, že jeho výdaje za dobu po schválení oddlužení (ve výši 150,-Kč za každý započatý měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) jsou hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek, takže zbývá poměrně krátké období, kdy správci vznikají zpravidla náklady pouze na úhradu poštovného a cestovních výdajů vzniklých v souvislosti s účastí na přezkumném jednání a schůzi věřitelů; v těchto případech by pak skutečná výše zálohy měla činit 2.000,-Kč , jednak na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010-B ze dne 25.8.2010, v němž odvolací soud ve skutkově obdobném případě přiznal správci náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem jeho funkce za období od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení způsobu oddlužení ve výši 1.945,-Kč. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil nebo aby je změnil tak, že zálohu sníží na 2.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení v odstavci 1 doplněno omezením, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka nebo tehdy, je-li jím dlužník, jenž splňuje podmínky oddlužení. Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je proto podstatné (pomineme-li prvou ze shora zmíněných situací), jaký způsob řešení úpadku lze očekávat.

V posuzované věci je přitom zřejmé, že by předpoklad minimálního plnění nebylo možno dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť dlužnice vlastní toliko věci osobní povahy a penzijní připojištění. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh totiž plyne, že dlužnice má měsíční příjem ze mzdy ve výši 12.000,-Kč a její závazky vůči dvěma věřitelům činí 141.438,94 Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu činí při zohlednění skutečnosti, že nemá

žádnou vyživovací povinnost, částku 1.935,-Kč a za 5 let by měla být schopna splatit částku 116.100,-Kč, zatímco 30 % jejích závazků činí 42.432,-Kč. V rozdílu splacené částky a částky 42.432,-Kč, tj. 73.668,-Kč, je současně i zdroj pro přednostní úhradu odměny a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč včetně daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužnice bude schopna uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů minimálně v rozsahu 30 %.

Přestože soud prvního stupně zjevně nepochybil, když dlužnici uložil zaplatit zálohu ve stanovené výši, se zřetelem k novelizaci ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. účinným od 1.1.2014, tj. proto, že v dané věci lze bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku dlužnice a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení, shledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil napadené usnesení, jak uvedeno shora.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. ledna 2014

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová