2 VSPH 1939/2013-A-25
MSPH 94 INS 26930/2012 2 VSPH 1939/2013-A-25

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Jiřího Dohnala, bytem Haberská 761, Brtnice, adresa pro doručování: Křesomyslova 600/10, 140 00 Praha 4, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 26930/2012-A-20 ze dne 14. října 2013

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 26930/2012-A-20 ze dne 14. října 2013 se m ě n í tak, že se dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 94 INS 26930/2012-A-20 ze dne 14.10.2013 uložil Jiřímu Dohnalovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem doručeným dne 31.10.2012 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že povinnost zaplatit zálohu ukládá dlužníkovi proto, že je třeba zajistit prostředky k výkonu funkce insolvenčního správce v období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení. Z osobních, majetkových a výdělkových poměrů dlužníka soud dovodil, že dlužník nedisponuje likvidními prostředky, jež by bylo lze použít k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto je třeba vytvořit aspoň minimální finanční rezervu, aby náklady insolvenčního řízení nenesl stát.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že soud stanovil zálohu ve výši převyšující jeho aktuální finanční možnosti. Nadto vyslovil přesvědčení, že pokud insolvenčnímu správci vzniknou v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení oddlužení nějaké náklady, bude se jednat (maximálně) o poštovné, platby za telekomunikační poplatky a cestovné, jejichž výše nepřesáhne 2.000,-Kč, což je částka výrazně nižší než soudem prvního stupně požadovaných 5.000,-Kč. Na podporu tohoto závěru poukazoval jednak na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 40 INS 4970/2009, 2 VSOL 264/2009-A ze dne 29.10.2009 a sp. zn. KSBR 37 INS 6524/2009, 2 VSOL 347/2009-A ze dne 30.10.2009, kde podle něj odvolací soud uvedl, že lze-li předpokládat povolení oddlužení a následné rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je skutečně rozhodující především posouzení možné výše nákladů, které v tomto období insolvenčnímu správci vzniknou s tím, že jeho výdaje za dobu po schválení oddlužení (ve výši 150,-Kč za každý započatý měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) jsou hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek, takže zbývá poměrně krátké období, kdy správci vznikají zpravidla náklady pouze na úhradu poštovného a cestovních výdajů vzniklých v souvislosti s účastí na přezkumném jednání a schůzi věřitelů; v těchto případech by pak skutečná výše zálohy měla činit 2.000,-Kč , jednak na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010-B ze dne 25.8.2010, v němž odvolací soud ve skutkově obdobném případě přiznal správci náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem jeho funkce za období od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení způsobu oddlužení ve výši 1.945,-Kč. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil nebo aby je změnil tak, že zálohu sníží na 2.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení doplněno v odstavci 1 omezením, podle něhož povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka nebo tehdy, je-li jím dlužník, jenž splňuje podmínky oddlužení. Pro rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu je proto podstatné (pomineme-li prvou ze shora zmíněných situací), jaký způsob řešení úpadku lze očekávat.

V posuzované věci je přitom zřejmé, že předpoklad minimálního plnění nelze dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť dlužník vlastní jen věci osobní povahy a starší automobil tov. zn. Škoda Felicia. Jinak tomu ale je v případě uvažovaného oddlužení formou splátkového kalendáře. Z obsahu spisu a jeho příloh totiž plyne, že dlužník má měsíční příjem ze mzdy ve výši 11.500,-Kč a jeho závazky vůči šesti věřitelům činí

465.299,63 Kč. Měsíční splátka v tomto případě za podmínek obsažených v ust. § 279 odst. 1 občanského soudního řádu činí při zohlednění skutečnosti, že nemá žádnou vyživovací povinnost, částku 3.624,-Kč, a za 5 let by tak měl být schopen splatit 217.440,-Kč, zatímco 30 % jeho závazků činí 139.589,-Kč. V rozdílu splacené částky a částky 247.654,-Kč, tj. 77.851,-Kč, je současně i zdroj pro přednostní úhradu odměny a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč včetně daně z přidané hodnoty. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužník bude schopen uspokojit pohledávky svých (nezajištěných) věřitelů minimálně v rozsahu 30%.

Přestože soud prvního stupně zjevně nepochybil, když dlužníkovi uložil zaplatit zálohu ve stanovené výši, se zřetelem k novelizaci ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb. účinným od 1.1.2014, tj. proto, že se v dané věci lze bez zbytečného odkladu rozhodnout o úpadku dlužníka a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení, shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil napadené usnesení, jak uvedeno shora.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. ledna 2014

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová