2 VSPH 1931/2016-A-38
MSPH 95 INS 24724/2015 2 VSPH 1931/2016-A-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lišky a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice IN.ORG, s.r.o., sídlem Strojírenská 411/11, Praha 5, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 24724/2015-A-32 ze dne 5. září 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 24724/2015-

A-32 ze dne 5. září 2016 s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zastavil insolvenční řízení zahájené na návrh dlužnice IN.ORG s.r.o. (dále jen dlužnice).

V odůvodnění uvedl, že usnesením č.j. MSPH 95 INS 24724/2015-A-14 ze dne 25.1.2016 vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení a zároveň ji dle ust. § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) poučil, že může řízení zastavit, nebude-li záloha zaplacena. S poukazem na to, že odvolací soud usnesením ze dne 7.6.2016 (č.d. A-26) jeho rozhodnutí potvrdil, avšak dlužnice uloženou povinnost ve stanovené lhůtě nesplnila, rozhodl, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a žádala o zrušení povinnosti zaplatit zálohu ve výši 50.000,-Kč a o obnovení insolvenčního řízení ; argumentovala tím, že dne 30.9.2016 přihlásil do řízení pohledávku její bývalý zaměstnanec Libor Beneš, a z toho dovozovala, že se připojil k insolvenčnímu návrhu. isir.justi ce.cz

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a aniž v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) téhož zákona nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud ani dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V daném případě odvolací soud z obsahu spisu ověřil, že insolvenční soud uložil dlužnici usnesením ze dne 25.1.2016 (č.d. A-14), aby do pěti dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, a současně ji poučil o následku v případě nesplnění uložené povinnosti spočívajícím v možnosti zastavení insolvenčního řízení. Toto usnesení bylo k odvolání dlužnice potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7.6.2016 (č.d. A-26), jež bylo dlužnici doručeno do datové schránky dne 27.6.2016. Lhůta k zaplacení zálohy jí tak dle ust. § 74 odst. 2 IZ počala běžet dne 28.6.2016 a skončila dne 4.7.2016; záloha však zaplacena nebyla. Za této situace soud prvého stupně postupoval správně, když insolvenční řízení zastavil.

K odvolací argumentaci dlužnice považoval odvolací soud za potřebné uvést, že skutečnost, že její bývalý zaměstnanec podal dne 30.9.2016 přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení, důvod pro zrušení již pravomocného rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nezakládá. Ust. § 108 odst. 1 IZ sice vylučuje, aby povinnost zaplatit zálohu byla uložena zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (a aby v důsledku jejího nezaplacení bylo zastaveno řízení), avšak toliko v případě, že je insolvenčním navrhovatelem; tak tomu však v daném případě není, neboť bývalý zaměstnanec dlužnice Libor Beneš sice přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení (č.d. P2), avšak insolvenční návrh nepodal.

Protože ke změně stavu věci nedošlo ani v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Pro úplnost považoval odvolací soud za potřebné doplnit, že pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy, jímž se insolvenční řízení končí, nebrání tomu, aby dlužnice podala insolvenční návrh znovu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 24. října 2016

Mgr. Martin L i š k a , v.r. předseda senátu

Za správnost: J. Vlasáková