2 VSPH 1918/2016-A-17
KSPH 62 INS 19545/2016 2 VSPH 1918/2016-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků Arnošta Landy a Jany Landové, bytem Kamenitá 1121, Březová-Oleško, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 19545/2016-A-10 ze dne 13. září 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 19545/2016-A-10 ze dne 13. září 2016 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 62 INS 19545/2016-A-10 ze dne 13.9.2016 uložil manželům Arnoštovi a Janě Landovým (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), již se insolvenčním návrhem doručeným dne 23.8.2016 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužníci podali insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, z něhož plyne, že mají nezajištěné závazky v celkové výši 964.271,66 Kč, přičemž není zřejmé, zda závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní správě sociálního zabezpečení Sokolov a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR v celkové výši 546.108,-Kč nepocházejí z podnikatelské činnosti dlužníků. Dlužníci v návrhu tvrdili, že žádný z jejich závazků nepochází z podnikání, avšak současně uvedli, že si brali půjčky na opravu a koupi aut, jež slouží k výkonu jejich podnikatelské činnosti. Proto je soud vyzval usnesením ze dne 24.8.2016 (č.d. A-7), aby mu sdělili, zda závazky vůči těmto věřitelům vznikly z jejich předchozí podnikatelské činnosti; dlužníci se ve stanovené lhůtě k povaze svých závazků nevyjádřili. Soud dovodil, že za popsaného stavu nelze předjímat, zda bude úpadek dlužníků řešen oddlužením či konkursem, o čemž bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů, a proto uložil dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši, jež zajistí finanční prostředky nezbytné pro počáteční fázi insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby bylo v řízení pokračováno bez zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení . Poukazovali na to, že se svým příjmem a s pomocí darovací smlouvy splňují zákonné podmínky pro povolení oddlužení plněním splátkového isir.justi ce.cz kalendáře, a namítali, že požádali o rozložení zálohy na dvě splátky, ale soud jim vyhověl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v ust. § 389 insolvenčního zákona a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají jednak v tom, že je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem, a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) insolvenčního zákona, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí. K tomu současně ust. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi totiž věřitelé mohou dle ust. § 403 odst. 2 insolvenčního zákona uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 insolvenčního zákona, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ohledně dalších kritérií, za nichž lze dluhy z podnikání tolerovat.

Současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015 uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) následovně:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je již v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž podle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka nebo jeho hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle ust. § 389 insolvenčního zákona oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý ze závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tomto směru kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by posouzení toho, zda se u určitého závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, k němuž první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o návrhu dlužníka) zjevně není určena, ale lze je provést v další fázi řízení po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle ust. § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona s tím, že ve vztahu k věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost definitivně dořešit v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle ust. § 403 téhož zákona.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení (ani v připojeném seznamu závazků) dlužníci své závazky za podnikatelské neoznačili; naopak, výslovně uvedli, že žádné závazky z podnikání nemají (při popisu okolností, jež vedly k jejich úpadku, však uvedli, že si brali půjčky na opravu a koupi aut, jež si pořídili pro účely svého podnikání). Usnesením ze dne 24.8.2016 (č.d. A-7) je soud (mimo jiné) vyzval, aby mu sdělili, zda některé z jimi uvedených závazků (zejména vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní správě sociálního zabezpečení Sokolov a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR) pocházejí z jejich podnikatelské činnosti, a aby tato tvrzení eventuálně doložili listinami.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu ust. § 389 insolvenčního zákona, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž mohou být dluhy vzešlými z podnikání dlužníka i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které je nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt podnikání dlužníka (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v podnikání dlužníka potud, že nebýt podnikání dlužníka, povinnost takového zákonného odvodu by mu nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osob samostatně výdělečně činných (dále jen OSVČ) formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku i dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v ust. § 2 obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně mají nedoplatky na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, která konkrétní daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Dle odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud shora, shledal soud prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, na základě zjištění, že z tvrzení dlužníků není zřejmé, zda mají závazky z podnikání. Proto měl za to, že o insolvenčním návrhu nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, aniž by se blíže zabýval povahou těchto závazků nebo tím, zda v daném případě nejsou dány skutečnosti, pro něž tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle ust. § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně tedy náležitě neobjasnil předpoklad, že návrhu dlužníků na povolení oddlužení nebude vyhověno a jejich úpadek bude řešen konkursem a že je podle ust. § 108 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení na dlužnících možné požadovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníků důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a ust. § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 1. listopadu 2016

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík