2 VSPH 1914/2014-B-19
KSPH 65 INS 11289/2014 2 VSPH 1914/2014-B-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Pražského povstání 1982, Benešov, zast. advokátem Mgr. Liborem Hubáčkem, sídlem Malé náměstí 73, Benešov, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 11289/2014-B-10 ze dne 11. srpna 2014,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 65 INS 11289/2014-B-10 ze dne 11. srpna 2014 se v bodě II. výroku potvrzuje.

II. Odvolání proti bodu III. výroku téhož usnesení se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením v bodě I. výroku vzal na vědomí zpětvzetí návrhu Františka anonymizovano (dále jen dlužník) na povolení oddlužení a v bodech II. a III. výroku prohlásil na jeho majetek konkurs a rozhodl, že bude projednán jako nepatrný.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 19.5.2014 (č.d. A-8) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením, přičemž podáním, jež mu bylo doručeno dne 6.8.2014, vzal dlužník návrh na povolení oddlužení zpět. Dále uvedl, že dne 22.7.2014 bylo na přezkumném jednání a schůzi věřitelů zjištěno, že se do řízení přihlásilo 9 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.584.408,60 Kč (z toho 945.382,85 Kč tvoří pohledávky zajištěné a 639.025,75 Kč pohledávky nezajištěné), u nichž dlužník potvrdil, že mají původ v jeho podnikatelské činnosti. Zároveň konstatoval, že dlužník v určené lhůtě nedoložil souhlas všech věřitelů v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (dále jen IZ), že dluhy z podnikání budou hrazeny v oddlužení , a že při povolení oddlužení splátkovým kalendářem by zaplatil za dobu 5 let na úhradu závazků nezajištěných věřitelů 37,7 % .

Na to uzavřel, že je osvědčen úpadek dlužníka, a to ve formě platební neschopnosti, kdy dlužník má zcela nesporně nejméně dva věřitele, s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Soud proto postupoval v souladu s ust. § 136 IZ a rozhodl o úpadku dlužníka. Soud zároveň spojil rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem podle ust. § 148 odst. 1 IZ, neboť nelze opomenout skutečnost, že všechny závazky dlužníka pochází z jeho podnikatelské činnosti. Soudu rovněž nebyly předloženy souhlasy těchto věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením a lze předpokládat, že věřitelé, o jejichž pohledávky se jedná, nebudou souhlasit s tím, že tyto pohledávky budou podrobeny režimu oddlužení .

Závěrem uvedl, že konkurs dlužníka bude projednán jako nepatrný, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by postup podle § 314 IZ vylučovaly , a že v souladu s ust. § 394 odst. 2 IZ vzal zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení na vědomí, když tento byl vzat zpět ještě před rozhodnutím o schválení oddlužení .

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, jež dle obsahu směřuje proti bodům II. a III. výroku. V něm shrnul, že při přezkumném jednání vyšlo najevo, že jeho dluhy pocházejí z podnikání, a byl proto soudem vyzván, aby do tří týdnů předložil souhlas všech věřitelů s oddlužením; jelikož nebyl schopen tento souhlas obstarat, rozhodl se vzít svůj návrh zpět. Upozornil přitom na to, že jeho stávající majetek nedosahuje takové hodnoty, aby byly závazky věřitelů uspokojeny alespoň do 30 % jejich výše, a vyjádřil přesvědčení, že když bylo soudem prvého stupně konstatováno, že bude moct při povolení oddlužení splátkovým kalendářem za dobu 5 let svým nezajištěným věřitelům uhradit ze svého příjmu 37,7 % svých závazků, je tato skutečnost pro věřitele příznivější . Závěrem zdůraznil, že má v úmyslu jednat se svými věřiteli o možnosti splácení svých dluhů mimo insolvenční řízení a mimo prohlášený konkurs , a namítl, že u něj nejsou splněny podmínky prohlášení nepatrného konkursu dle ust. § 314 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 106 odst. 1 IZ musí dlužník, který hodlá řešit oddlužením svůj úpadek nebo hrozící úpadek, spojit s insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení. Dle ust. § 390 odst. 1 téhož zákona musí návrh na povolení oddlužení podat spolu s insolvenčním návrhem.

Podle ust. § 394 IZ může dlužník vzít zpět návrh na povolení oddlužení, dokud insolvenční soud nerozhodne o schválení oddlužení (odstavec 1). Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu není přípustné (odstavec 2). Vzal-li dlužník návrh na povolení oddlužení zpět, nemůže jej podat znovu (odst. 3).

Podle ust. § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podmínky přípustnosti oddlužení přitom soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, a to se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a insolvenčním návrhu, tak ve fázi následující po povolení oddlužení, a to na podkladě stávajícího stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci ověřil, že dlužník podal dne 23.4.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž na schůzi věřitelů konané po rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení dne 22.7.2014 potvrdil, že veškeré jeho dluhy pocházejí z podnikatelské činnosti; insolvenční soud proto o schválení oddlužení na této schůzi nerozhodl. Následně dlužník podáním ze dne 4.8.2014 (soudu doručeným dne 6.8.2014) vzal návrh na povolení oddlužení v celém rozsahu zpět s tím, že není schopen obstarat souhlasy věřitelů s řešením svého úpadku oddlužením.

Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 394 odst. 1 IZ je dispozičním oprávněním navrhovatele. Protože dlužník coby navrhovatel vzal svůj návrh na povolení oddlužení dobrovolně zpět před schválením oddlužení, přičemž tento úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 4 o.s.ř. podáním došlým nejpozději současně s tímto úkonem neodvolal, insolvenční soud nepochybil, když postupoval dle ust. § 394 odst. 2 IZ a vzal zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení na vědomí. Nepochybil ani v tom, že zároveň prohlásil na majetek dlužníka konkurs, neboť ust. § 396 IZ (citované shora) mu v závislosti na rozhodnutí o zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 394 odst. 2 IZ jiný postup neumožňuje.

K odvolací argumentaci je přitom třeba doplnit, že by úvahy o možném rozsahu uspokojení věřitelů při řešení úpadku dlužníka oddlužením měly své místo při rozhodování o schválení oddlužení; vzhledem k tomu, že návrh na povolení oddlužení vzal dlužník zpět před rozhodnutím o schválení oddlužení, však již postrádají jakoukoli relevanci (ze stejného důvodu je obsoletní i úvaha soudu prvého stupně na stejné téma).

Podle ust. § 314 odst. 2 IZ rozhodnutí o tom, že jde o nepatrný konkurs, může insolvenční soud vydat i bez návrhu a spojit je s prohlášením konkursu nebo je vydat kdykoli v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu; podle odst. 4 téhož ustanovení není proti tomuto rozhodnutí odvolání přípustné, rozhodnutí musí však být vždy odůvodněno.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že bod III. výroku, jímž soud prvého stupně rozhodl o tom, že konkurs na majetek dlužníka bude projednán jako nepatrný, odvoláním napadnout nelze. O tom ostatně soud prvého stupně dlužníka správně poučil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti bodu II. výroku důvodným, a proto usnesení soudu prvého stupně v tomto rozsahu podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil; odvolání proti bodu III. výroku podle ust. § 218 písm. c) o.s.ř. jako objektivně nepřípustné odmítl.

Závěrem považoval odvolací soud za potřebné soudu prvého stupně vytknout, že odůvodnění napadeného usnesení neodpovídá požadavkům ust. § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 314 odst. 4 IZ, neboť část odůvodnění týkající se úpadku dlužníka zjevně nesouvisí s žádným z výroků napadeného usnesení a aplikace ust. § 148 odst. 1 IZ v situaci, kdy byl úpadek dlužníka zjištěn již dne 19.5.2014, rovněž nepřipadala v úvahu; odůvodnění vycházející z konkrétních zjištěných skutkových okolností pak zcela absentuje u výroku o nepatrném konkursu, přestože povinnost odůvodnit jej z ust. § 314 odst. 4 IZ přímo vyplývá. K tomu považoval odvolací soud za potřebné dodat, že vyjde-li dodatečně najevo (např. i na základě informací podaných dlužníkem), že konkurs neměl být považován za nepatrný, insolvenční soud přijaté rozhodnutí dle ust. § 314 odst. 3 IZ bez zbytečného odkladu zruší; z odvolání se však prozatím žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by tento závěr vyplýval, nepodávají.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR. Proti bodu II. výroku tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2015

JUDr. Jiří K a r e t a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková