2 VSPH 1895/2013-B-119
KSPH 36 INS 10179/2010 2 VSPH 1895/2013-B-119

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Marka Šiňanského, bytem Velkoveská 131, Odolena Voda, zast. advokátkou Mgr. Barbarou Martinů, sídlem Na Vrstvách 827, Praha 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 10179/2010-B-108 ze dne 2.října 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 10179/2010-B-108 ze dne 2.října 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 10179/2010-B-108 ze dne 2.10.2013 zrušil schválené oddlužení Marka Šiňanského (dále jen dlužník) a prohlásil na jeho majetek konkurs s tím, že bude projednán jako nepatrný, a jeho účinky nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že usnesením ze dne 8.10.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno jeho řešení oddlužením a do funkce insolvenčního správce byl ustanoven JUDr. David Termer (dále též jen správce), usnesením ze dne 27.12.2010 schválil soud oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a usnesením ze dne 12.9.2011 vyhověl návrhu dlužníka na stanovení nižších než zákonných splátek, neboť dospěl k závěru, že lze předpokládat, že za 5 let trvání oddlužení uhradí dlužník 70 % svých závazků.

Podáním ze dne 27.8.2012 se dlužník domáhal zproštění JUDr. Davida Termera funkce a podáním ze dne 1.10.2012 požadoval, aby soud zrušil schválené oddlužení podle ust. § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Insolvenční soud usnesením ze dne 23.10.2012 návrh na zproštění funkce správce zamítl a týmž usnesením schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. K odvolání dlužníka přezkoumal toto usnesení Vrchní soud v Praze, jenž je v části, jíž byl zamítnut návrh na zproštění funkce správce, potvrdil, a v části, jíž bylo rozhodnuto o zrušení oddlužení a o prohlášení konkursu, je zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na jednání konaném dne 6.9.2013 dlužník ve shodě s obsahem svých dřívějších podání uvedl, že již uhradil 30 % pohledávek věřitelů, a tím splnil podmínky oddlužení. Kromě toho soudu sdělil, že je v současnosti bez zaměstnání, neboť měl rozpory se zaměstnavatelem, jenž mu plánoval směny na časy kolidující s jeho aktivitami. Správce uvedl, že od června 2013 neobdržel od dlužníka žádnou platbu, z jeho sdělení na jednání a z dříve předložené zprávy soud zjistil, že ke konci roku uspokojil dlužník pohledávky věřitelů v rozsahu necelých 20 %, po započtení dosud nerozdělených plateb poskytnutých následně by pak míra uspokojení pohledávek činila cca 28 %. Z toho, co dlužník uvedl na jednání, soud dovodil, že není ochoten hradit nadále stanovené splátky, že neuvedl nic, z čeho by šlo dovodit, že činí aktivní kroky k získání zaměstnání, resp. že mu ztráta zaměstnání naopak vyhovuje.

Soud uzavřel na tom, že dlužník neplní podmínky oddlužení, přičemž je zjevně ani plnit nechce, a za této situace zřejmě nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře. Z těchto důvodů rozhodl s poukazem na ust. § 418 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, jako uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítl, že soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil tím, že napadené rozhodnutí postavil na zjištěních týkajících se roku 2012, a nikoli roku 2013, když opomněl zjistit úhradu pohledávek věřitelů v roce 2013. Vyjádřil přesvědčení, že již uspokojil 30 % pohledávek věřitelů, a proto je závěr, že neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nesprávný. Skutečnost, že od června 2013 není zaměstnán, neodůvodňuje podle něj ani závěr, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. V této souvislosti poukázal dlužník na to, že v září 2013 uhradil na uspokojení pohledávek věřitelů 1.580,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Podle ust. § 418 odst. 1 insolvenčního zákona zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (písm. a), nebo se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit (písm. b), nebo v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (písm. c), anebo to navrhne dlužník (písm. d). Podle ust. § 418 odst. 3 téhož zákona může insolvenční soud vydat rozhodnutí podle odstavce 1, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční soud usnesením č.j. KSPH 36 INS 10179/2010-B-8 ze dne 27.12.2010 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře s tím, že prostřednictvím správce bude dlužník měsíčně po dobu oddlužení poskytovat plnění nezajištěným věřitelům a odměnu a hotové výdaje správci ze srážek mzdy, jež bude zaměstnavatel dlužníka Tesco Stores ČR, a.s. vyplácet na účet majetkové podstaty. Pod bodem VII. tohoto usnesení uložil soud správci, aby si ze srážky či jiného příjmu dlužníka, jenž bude zaslán na účet majetkové podstaty, vyplatil každý měsíc odměnu a hotové výdaje ve výši 900,-Kč s daní z přidané hodnoty a ze zbývající částky aby prováděl vyplácení nezajištěným věřitelům v poměru určeném v rozhodnutí. K žádosti dlužníka o změnu splátkového kalendáře rozhodl soud usnesením č.j. KSPH 36 INS 10179/2010-B-18 ze dne 12.9.2011 o změně bodu VIII. schváleného oddlužení a správci uložil, aby si ze srážky či jiného příjmu dlužníka, jenž bude zaslán na účet majetkové podstaty, vyplatil každý měsíc odměnu a hotové výdaje ve výši 900,-Kč s daní z přidané hodnoty, aby do 3 dnů od obdržení srážky vyplatil dlužníkovi částku v takové výši, aby se nezajištěným věřitelům dostalo uspokojení v rozsahu 50 % zjištěných pohledávek, a aby ze zbývající částky prováděl vyplácení nezajištěným věřitelům v poměru určeném v rozhodnutí.

Z obsahu spisu (zejména ze zprávy správce o plnění oddlužení v období od prosince 2011 do listopadu 2012) a z přehledu o platbách dlužníka na účet podstaty v období od prosince 2012 do ledna 2014 předloženého správcem na jednání odvolací soud zjistil, že od června 2013 neplní dlužník podstatné povinnosti schváleného způsobu oddlužení, když v období měsíců června až srpna 2013 neuhradil na plnění splátkového kalendáře nic, v období září až listopadu 2013 toliko splátky po 1.580,-Kč, v prosinci 2013 pouze 350,-Kč a v lednu 2014 pouze 150,-Kč. Vzhledem k tomu, že v červnu až srpnu 2013 neuhradil dlužník nic, je zjevné, že splátky uhrazené v dalším období nepostačují ani na uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou-dosud neuspokojených nároků správce, a na uspokojení pohledávek věřitelů tedy nepřipadlo nic. Tato zjištění po přihlédnutí k postoji dlužníka vyjádřenému v jeho podáních i na jednání před soudem prvního stupně vedla odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že byl prokázán důvod zrušení schváleného oddlužení dle ust. § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

V této souvislosti pak považoval odvolací soud za nutné připomenout, že dle ust. § 398 odst. 3 insolvenčního zákona je dlužník při oddlužení plněním splátkového kalendáře povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, resp. insolvenční soud může podle odst. 4 téhož ustanovení stanovit na žádost dlužníka jinou výši měsíčních splátek, lze-li předpokládat, že hodnota plnění, které obdrží nezajištění věřitelé při oddlužení bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přestože byl dlužníkovi v daném případě umožněn posledně zmíněný benefit v podobě nižších než zákonných splátek, je-jak popsáno výše-zjevné, že stanovené povinnosti neplní.

Co se týče závěru, že se v řízení ukázalo, že nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře, je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně na pochybách, zda tomu tak je. Pokud by totiž dlužník změnil svůj přístup k plnění oddlužení (během 2 let uspokojil pohledávky věřitelů téměř v rozsahu 30 %) a hradil by splátky ve stejném rozsahu jako v počátku oddlužení, pak by nepochybně mohl uspokojit pohledávky v rozsahu nejméně 50 %. Tato pochybnost však nic nemění na tom, že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl o zrušení schváleného oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka z důvodů popsaných výše.

Na rozdíl od soudu prvního stupně navíc odvolací soud neopomněl, že v daném případě je dán i další důvod zrušení schváleného oddlužení, a to dle ust. § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, neboť to navrhl dlužník podáním ze dne 1.10.2012. K této otázce se ostatně odvolací soud vyjádřil již v usnesení č.j. KSPH 36 INS 10179/2010, 2 VSPH 1665/2012-B-98 ze dne 23.4.2013, v němž mimo jiné uvedl, že platná právní úprava vymezuje v občanském soudním řízení podmínky, za nichž může být účastníkem učiněný procesní úkon odklizen či odvolán. Možnost odklizení dopadá na ty procesní úkony, u nichž občanský soudní řád či jiný procesní předpis (v případě insolvenčního řízení insolvenční zákon) připouští jejich odklizení formou zpětvzetí, typicky např. zpětvzetí žaloby či jiného návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání apod. V ostatních případech přichází v úvahu odvolání úkonu podle ust. § 41a odst. 4 občanského soudního řádu, přičemž úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Protože v případě návrhu dlužníka na zrušení schváleného oddlužení nepřipouští platná právní úprava možnost jeho zpětvzetí, soud prvního stupně nepochybil tím, že nereflektoval skutečnost, že dlužník podáním ze dne 30.10.2012 vzal zpět návrh na zrušení schváleného oddlužení ze dne 1.10.2012. Podání ze dne 30.10.2012 totiž nelze kvalifikovat jinak než jako odvolání návrhu na zrušení schváleného oddlužení, jež soudu došlo opožděně, a proto s ním nebyly (a nejsou) spojeny žádné účinky.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 7.února 2014

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová