2 VSPH 1880/2014-A-12
KSLB 54 INS 22396/2014 2 VSPH 1880/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníků a) Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Masarykova 248, Zbýšov, a b) Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , bytem Střelecká 1374/29, Jablonec nad Nisou, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 22396/2014-A-7 ze dne 3. září 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 22396/2014-A-7 ze dne 3. září 2014 se m ě n í tak, že se dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve výroku označeným usnesením uložil manželům Petru a Pavlíně anonymizovano (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), aby do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužníci podali společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a při rozhodování vyšel z toho, že jejich příjem tvoří toliko mzda dlužníka ve výši 11.651,-Kč, zatímco dlužnice je vedena na Úřadu práce a žádné příjmy nemá. Konstatoval přitom, že dlužník sice na podporu tvrzení, že jsou schopni uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek, předložil čestné prohlášení, jímž se zavázal poskytovat po dobu trvání oddlužení z diet vyplacených zaměstnavatelem za pracovní cesty částku 2.000,-Kč měsíčně, avšak soud k němu nepřihlédl, neboť takový postup by byl dle jeho názoru v rozporu s insolvenčním zákonem (dále jen IZ). Zároveň poukázal na to, že plnění dlužníkova prohlášení není vymahatelné, a že dlužníkům byla nabídnuta zákonem předjímaná možnost spočívající v uzavření darovací smlouvy či smlouvy o důchodu. Protože dlužníci přes výzvu a řádné poučení nedoložili splnění podmínky povolení oddlužení spočívající ve schopnosti uhradit alespoň 30 % nezajištěných závazků ani nepředložili souhlas věřitelů s uspokojením nižším, cituje ust. § 395 odst. 1 IZ dospěl soud k závěru, že jediným možným řešením jejich úpadku je konkurs. S ohledem na to, že nemají dostatek finančních prostředků k uhrazení počátečních nákladů, jež insolvenčnímu správci vzniknou v souvislosti se zjišťováním a zpeněžováním majetku podstaty, jim uložil uhradit zálohu ve shora uvedené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a posoudil, zda je možné zasílat splátky na základě čestného prohlášení. Vyjádřili přitom nesouhlas se závěry soudu prvého stupně, namítali, že i příjem z darovací smlouvy musí dlužník zasílat insolvenčnímu správci sám, a dovozovali, že shodným způsobem může dlužník zasílat mimořádnou splátku i z nepostižitelného příjmu. V té souvislosti zdůraznili, že stejný soud v jiných případech (např. v řízení vedeném pod sp. zn. KSLB 76 INS 22355/2014, KSLB 86 INS 18505/2014) naprosto stejné prohlášení akceptoval, a poukazovali na to, že příjem z diet je skutečným příjmem, jímž rodina disponuje a může jej použít k zasílání splátek insolvenčnímu správci. Uzavřeli proto, že jim soud prvého stupně svým postupem neposkytl možnost zasílat splátky dobrovolně a chce bez dalšího prohlásit konkurs.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady (k jejichž krytí záloha slouží) si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda-či do jaké míry-lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že se výše nákladů insolvenčního řízení odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), nýbrž i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud v dané věci zjistil, že dlužníci podali insolvenční návrh spojený se společným návrhem manželů na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, jenž ve spojení s připojenými řádnými seznamy obsahuje veškeré obligatorní náležitosti, je tedy způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužníků. Z návrhu přitom plyne, že dlužnice nemá žádné příjmy, je evidována na Úřadu práce a kromě manžela má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem z předchozího manželství. Dlužník pobírá mzdu v průměrné výši 11.651,-Kč a diety (stravné) za pracovní cesty v průměrné výši 15.334,-Kč měsíčně, vyživovací povinnost má toliko vůči manželce. Dlužníci vlastní pouze movitý majetek (domácí spotřebiče a drobnou elektroniku) v hodnotě cca 24.800,-Kč, nemají žádné pohledávky vůči dalším osobám. Ze seznamu závazků vyplývá, že vůči 13 věřitelům mají nezajištěné závazky ve výši 544.666,-Kč, jež jsou po splatnosti déle než 3 měsíce. K prokázání splnění podmínky uspokojení nezajištěných věřitelů v minimálním, zákonem požadovaném rozsahu 30 % doložil dlužník mj. přehled vyplacených cestovních náhrad (vystavený dne 15.8.2014 zaměstnavatelem) a čestné prohlášení opatřené jeho úředně ověřeným podpisem, v němž se pro případ schválení oddlužení zavázal poskytovat na účet insolvenčního správce pravidelné měsíční plnění ve výši 2.000,-Kč z proplacených diet za pracovní cesty.

K otázce využití některých příjmů dlužníka pro účely plnění oddlužení se již vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí č.j. KSUL 71 INS 32302/2013, 3 VSPH 1253/2014-B-14 ze dne 18.8.2014, v němž uzavřel, že odměna z dohody o provedení práce nepatří mezi příjmy, jež podléhají výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy dle ust. § 276 a násl. o.s.ř. (ve znění účinném do 31.8.2015), a tudíž v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nepodléhá postihu dle ust. § 398 odst. 3 IZ a § 406 odst. 3 písm. d) IZ. Tuto odměnu lze postihnout jedině výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (ust. § 312 a násl. o.s.ř.), na němž ale oddlužení ve formě splátkového kalendáře postaveno není. Při takovém oddlužení je proto dlužníkova odměna z dohody o provedení práce použitelná jen na základě jeho dobrovolné nabídky, a to pak i v plné výši. Tyto závěry jsou přitom plně aplikovatelné i v případě příjmů z titulu cestovních náhrad (mezi něž náleží i stravné), na něž dlužníkovi vznikl nárok podle příslušných ustanovení zákoníku práce (cestovní náhrady nejsou postižitelné výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy dle ust. § 276 a násl. o.s.ř. ani přikázáním pohledávky dle ust. § 312 a násl. o.s.ř.; blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3774/2013 ze dne 10.4.2014).

Předpokladem úspěšnosti návrhu na povolení oddlužení je vždy odůvodněný předpoklad, že dlužník bude schopen v rámci oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) nabídnout svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek alespoň v rozsahu 30 %. V posuzované věci je zřejmé, že tento zákonný předpoklad nelze dovozovat pro případ oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty dle ust. § 398 odst. 2 IZ, neboť dlužníci vlastní jen domácí spotřebiče a drobnou elektroniku v celkové hodnotě cca 24.800,-Kč. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře lze z příjmů dlužníka z pracovního poměru strhávat toliko 2.669,-Kč měsíčně (tj. 160.140,-Kč za pět let), dlužnice žádné příjmy nemá, tudíž jí nelze strhávat nic. Zohlední-li se však dobrovolný příspěvek dlužníka z cestovních náhrad, jenž dle čestného prohlášení činí 2.000,-Kč měsíčně (tj. 120.000,-Kč za pět let), zbývá po uspokojení přednostních pohledávek (odměny insolvenčního správce a náhrad jeho hotových výdajů ve výši 1.350,-Kč měsíčně a 21 % DPH, tj. za 60 měsíců ve výši 98.010,-Kč) na nezajištěné věřitele částka 182.130,-Kč představující 33,43 % sumy jejich pohledávek.

Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že je zde odůvodněný předpoklad, že dlužníci oddlužení splátkovým kalendářem dosáhnou, a že lze bez zbytečného odkladu rozhodnout o jejich úpadku a spojit s ním rozhodnutí o povolení oddlužení. Dle ust. § 108 odst. 1 věty poslední IZ jim tudíž nelze uložit povinnost zaplatit zálohu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. prosince 2015

JUDr. Jiří K a r e t a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná