2 VSPH 1874/2013-A-13
KSUL 77 INS 26073/2013 2 VSPH 1874/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Richarda Kříže, bytem Mikulášovice 703, adresa pro doručování: Školní 1436/22, Děčín, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 26073/2013-A-5 ze dne 24. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 26073/2013-A-5 ze dne 24. září 2013 se m ě n í jen tak, že se dlužníkovi ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Richardu Křížovi (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem ze dne 21.5.2013 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu (předběžnému) správci výkon jeho funkce s tím, že pokud by záloha nebyla zaplacena, musely by být náklady správce hrazeny ze státního rozpočtu. Zdůraznil, že dlužník, který není podnikatelem, může dle ust. § 389 IZ insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek řešil oddlužením, nesmí mít však závazky z podnikání (nesmí na věřitele přenášet své podnikatelské riziko).

V poměrech této věci vyšel soud zejména z toho, že dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že má závazky vzniklé ze své (dřívější) podnikatelské činnosti ve výši 113.429,-Kč, což je cca 26 % z celkové výše jeho nezajištěných závazků, jež činí 437.940,-Kč. Rozvedl, že za těchto okolností by oddlužení přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že by byl dlužník schopen uhradit všechny nebo téměř všechny závazky. Dlužník, který je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost, by však ze svého předpokládaného měsíčního příjmu (čisté mzdy ve výši 7.143,-Kč a důchodu ve výši 3.000,-Kč) po odečtení přednostních nároků insolvenčního správce v celkové výši 65.340,-Kč byl schopen za dobu 5 let trvání splátkového kalendáře zaplatit 157.740,-Kč, tedy toliko 36 % celkové výše svých nezajištěných závazků. Oddlužení dlužníka proto nelze povolit a jeho úpadek bude řešen konkursem. Se zřetelem k tomu, že dlužník nedisponuje zpeněžitelným majetkem a že odměna správce v konkursu činí (minimálně) 45.000,-Kč, rozhodl soud, jak výše uvedeno.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že soudem stanovená záloha je nepřiměřeně vysoká, že ji není schopen uhradit a že s ohledem na to, že nemá žádný postižitelný majetek, měl by být jeho úpadek řešen nikoli konkursem, ale oddlužením formou splátkového kalendáře. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu neuloží nebo ji uloží na spodní hranici zákonné sazby, anebo je zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě podal dlužník dne 19.9.2013 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z těchto návrhů a jejich příloh vyplývá, že je svobodný, že již není podnikatelem (jeho živnostenské oprávnění zaniklo dne 19.12.2011), že kromě věcí osobní potřeby nevlastní žádný majetek, že má měsíční čistý příjem ze mzdy ve výši 7.143,-Kč a že se Filip Kříž ve smlouvě o důchodu ze dne 29.5.2013 zavázal, že mu bude po dobu trvání oddlužení formou splátkového kalendáře poskytovat pravidelné měsíční plnění ve výši 3.000,-Kč. Své splatné nezajištěné závazky vůči 8 věřitelům vyčíslil dlužník na 437.940,-Kč.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně z toho, že dlužník nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že jeho

úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 IZ, neboť-i když již není podnikatelem-k návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 IZ oprávněn z toho důvodu, že podstatná část jeho závazků pochází z podnikání a že by schválené oddlužení nevedlo k plnému uspokojení věřitelů (čímž by odpadl důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno-nedošlo by k přenesení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na věřitele). Takový výklad subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení odpovídá ustáleným judikatorním závěrům (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněné pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení téhož soudu sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009-B ze dne 31.3.2011 uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž v posuzované věci odvolací soud shledal, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku oprávnění dlužníka k podání návrhu na oddlužení je opodstatněný.

Z tvrzení dlužníka a listin, jež k doložení svých závazků a příjmů předložil, je totiž zřejmé, že není schopen plně uspokojit pohledávky svých nezajištěných věřitelů a že jeho závazky vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 30.509,-Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení v Děčíně ve výši 38.430,-Kč a Finančnímu úřadu v Rumburku ve výši 44.490,-Kč pocházejí z podnikatelské činnosti. S ohledem na okolnost, že v porovnání s celkovou výší všech nezajištěných pohledávek věřitelů dlužníka tvoří tyto závazky z podnikání 25,90 % (113.429,-/ 437.940,-), tj. nikoli marginální část, jde zjevně o závazky, jež ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ vstupu dlužníka do oddlužení brání.

Dlužno dodat, že dlužník nesplňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení ani podle novelizovaného znění ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ, jež nabylo účinnosti dne 1.1.2014 a dle něhož nebrání dluh z podnikání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Dlužník totiž v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, v přílohách k těmto návrhům ani v odvolání netvrdí (netvrdil) skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že se věřitelé, vůči nimž má dluhy z podnikání, řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, resp. že s oddlužením souhlasí.

Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci je nutno očekávat odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v takovém případě nelze řešit úpadek dlužníka jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem). V konkursu tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované vyhlášky č. 313/2007 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a jež se dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. aplikuje v tomto případě, bude činit nejméně 45.000,-Kč. S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužníka ze mzdy (viz ust. § 207 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, a nepochybil ani při stanovení její výše. Vzhledem k tomu, že nesprávnost napadeného usnesení shledal odvolací soud jen v tom, že lhůta určená soudem prvního stupně k zaplacení zálohy je nepřiměřeně krátká, podle ust. § 220 odst. 1 OSŘ změnil napadené usnesení pouze v této části.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. února 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková