2 VSPH 1847/2013-A-23
KSPH 36 INS 17523/2013 2 VSPH 1847/2013-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Zemědělského družstva se sídlem v Hořanech, sídlem Hořany 23, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 17523/2013-A-18 ze dne 27. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 17523/2013-A-18 ze dne 27. září 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 17523/2013-A-18 ze dne 27.9.2013 uložil Zemědělskému družstvu se sídlem v Hořanech (dále jen dlužník), jež se návrhem ze dne 21.6.2013 domáhalo vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 10 dnů od právní moci usnesení uhradilo zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména vyložil ust. § 108 insolvenčního zákona a účel zálohy s tím, že se úpadek dlužníka bude řešit konkursem, přičemž podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem minimálně 45.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že dlužník dle svého tvrzení nevlastní žádný hodnotnější majetek a není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje si vyžádá zjišťování majetkové podstaty, uložil soud dlužníkovi, aby uhradil zálohu ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud usnesení zrušil s poukazem na to, že více než 15 let nevyvíjí žádnou činnost, nemá prostředky na účtech a po 15 letech jsou zřejmě všechny jeho pohledávky i závazky promlčeny.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine insolvenčního zákona uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části nároků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Dále považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že v případě zjištění absence majetku dlužníka použitelného pro účely insolvenčního řízení neposkytuje insolvenční zákon podklad pro další pokračování v insolvenčním řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Disponuje-li dlužník takovým majetkem a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, lze pak požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že dlužník není schopen zálohu zaplatit, výsledek tohoto testu zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z insolvenčního návrhu a seznamů k němu připojených odvolací soud zjistil, že jediným majetkem dlužníka je obchodní podíl v rozsahu 30% v MAUZE, s.r.o. v likvidaci, zatímco vůči více než 100 věřitelům má splatné závazky v celkové výši přesahující 9,42 milionu Kč. Protože zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku bylo v daném případě v době vydání napadeného rozhodnutí vyloučeno, neboť nebyly splněny podmínky ust. § 144 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.12.2013 (dlužno přitom poznamenat, že od 1.1.2014 je zamítnutí insolvenčního návrhu bez dalšího vyloučeno i za situace, kdy je zřejmé, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení), a prostředky nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, soud prvního stupně nepochybil, když po dlužníkovi zaplacení zálohy požadoval. Vzhledem k počtu věřitelů a objemu závazků dlužníka jeví se odvolacímu soudu přiměřenou i stanovená výše zálohy.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. února 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková