2 VSPH 1845/2014-13
KSPH 69 INS 22252/2014 2 VSPH 1845/2014-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Kláry Halové ve věci dlužnice KERAM-STUDIO, s.r.o. v likvidaci, sídlem Náměstí Republiky 760, Mladá Boleslav, IČO: 26124696, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 22252/2014-A-8 ze dne 21. srpna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 69 INS 22252/2014-A-8 ze dne 21. srpna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil KERAM-STUDIO, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem domáhala vydání rozhodnutí o zjištění svého úpadku, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poté, co poukázal na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a osvětlil účel a smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, zdůraznil, že zaplacená záloha umožní bezprostředně po rozhodnutí o úpadku aktivní činnost insolvenčního správce a bude navíc představovat jediné finanční prostředky v majetkové podstatě, neboť dlužnice nemá žádný hmotný ani nehmotný majetek. Výši zálohy pak určil s přihlédnutím k tomu, že minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice prostřednictvím svého likvidátora Ing. Radomíra Válka (dále jen likvidátor) včasné odvolání. V něm likvidátor uvedl, že dlužnice byla usnesením Městského soudu v Praze č.j. 81 Cm 212/2012-14 ze dne 28.2.2013, jež nabylo právní moci dne 4.6.2013, zrušena a on následně učinil veškeré potřebné kroky související se zahájením a dalším postupem likvidace, zejména šetření ohledně majetku a závazků dlužnice, přičemž žádný její majetek nezjistil. Protože však (naopak) zjistil, že dlužnice je v úpadku, přistoupil ke splnění své povinnosti podat insolvenční návrh.

Poukazoval přitom na to, že insolvenční návrh podal (již) za účinnosti nového občanského zákoníku-zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen NOZ), zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen ZVR) a novely IZ účinné od 1.4.2014, jež vypustila institut zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku obsažený v ust. § 144 IZ. Proto měl za to, že v případě dlužnice nemůže postupovat dle ust. § 82 ZVR, neboť platí ust. § 3043 odst. 2 NOZ, podle něhož bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona. Z toho dovozoval, že soudem ustanovený likvidátor může dosáhnout výmazu likvidované společnosti z veřejného rejstříku v případě existence neuhrazených závazků a absence jakéhokoliv majetku k uspokojení věřitelů postupem podle ust. § 82 ZVR mimo insolvenční řízení teprve tehdy, bylo-li o likvidaci rozhodnuto podle NOZ.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud považoval v první řadě za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1.1.2014 bylo ust. § 108 IZ kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek. Až na zákonem odůvodněné výjimky bude tedy povinnost k úhradě zálohy postihovat každého insolvenčního navrhovatele. Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník nemá (dostatečný) majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení.

Se soudem prvého stupně je přitom třeba souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu a k němu připojených příloh odvolací soud ověřil, že dlužnice nevlastní žádný majetek, zatímco má vůči 3 věřitelům 5 splatných (po dobu delší tří měsíců) závazků v celkové výši 11.885,14 Kč.

V této souvislosti je třeba uvést, jak správně poukazuje dlužnice v odvolání, že dle ust. § 144 IZ účinného od 1.1.2014 již vskutku nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem je tudíž třeba řešit (jako v tomto případě) konkursem, popř. nepatrným konkursem. Tomu odpovídá i již shora zmiňovaná úprava obsažená v ust. § 108 odst. 1 IZ, z níž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje povinnost k úhradě zálohy i každého takového insolvenčního navrhovatele, jehož majetek nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník (likvidovaná společnost) nemá majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení. V takovém případě, jak uzavřel Vrchní soud v Praze např. v usnesení sen. zn. 1 VSPH 238/2009 ze dne 19.6.2009, je (bude) testem k tomu, aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, právě dlužnici uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li likvidátor schopen takový majetek identifikovat a zaplatit z něj zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se však, že likvidátor nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že by další pokračování insolvenčního řízení bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ k dokončení likvidace dlužnice. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci.

Odvolací námitka, že není možno ukončit likvidaci dlužnice jinak než návrhem na zahájení insolvenčního řízení neobstojí již proto, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu) z obchodního rejstříku, nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (ust. § 1 IZ).

Nadto je odvolací soud narozdíl od dlužnice přesvědčen, že likvidátor může za dané situace postupovat dle ust. § 82 odst. 1 věty první ZVR-jež určuje, že podal-li za právnickou osobu zrušenou rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci návrh na výmaz z veřejného rejstříku likvidátor jmenovaný soudem (jako tomu bylo v tomto případě) nebo jiným orgánem veřejné moci a je-li součástí takového návrhu prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud provede zápis na základě tohoto návrhu-bez ohledu na to, že došlo ke zrušení dlužnice (4.6.2013) coby právnické osoby před účinností ZVR a NOZ. Přechodná ustanovení k ZVR (účinnému od 1.1.2014) obsažená v ust. § 119 a násl. totiž aplikaci ust. § 82 odst. 1 věty první u právnických osob zrušených před účinností tohoto zákona nevylučují (nevylučují obecně přípustný princip nepravé retroaktivity, podle něhož se od účinnosti nové právní normy i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou). Tomu odpovídá i ta část důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., jímž bylo s účinností od 1.1.2014 novelizováno ust. § 144 IZ, podle níž ustanovení likvidátoři, kteří využívali dosavadní úpravu ust. § 144 IZ v případě absence majetku likvidované společnosti, budou nadále moci postupovat dle ZVR .

Ostatně k obdobným závěrům dospěla i judikatura Vrchního soudu v Olomouci prezentovaná např. usnesením sen. zn. 1 VSOL 166/2014-A ze dne 27.2.2014, podle něhož Smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (ust. § 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná. Zde odvolací soud s ohledem na odvolací námitky opět odkazuje na důvodovou zprávu k poslední novele IZ, v níž zákonodárce k ust. § 144 IZ dále vyložil, že nový ZVR od 1.1.2014 přenáší úpravu obsaženou dosud v ust. § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů, proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (ust. § 82 ZVR). Dále je třeba uvést, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

Odvolací soud je se soudem prvého stupně za jedno v tom, že za dosavadního stavu věci nelze řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a novelizované vyhlášky č. 313/2007 Sb. (která nabyla účinnosti dne 1.1.2014 a dle článku II. vyhlášky č. 398/2013 Sb. se aplikuje v tomto případě) bude činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

Protože-s ohledem na neexistenci majetku dlužnice-nelze mít za odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetkové podstaty mohou být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud prvého stupně nepochybil, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve shora uvedené výši uložil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, a napadené usnesení proto jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. července 2015

Mgr. Tomáš B r a u n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná