2 VSPH 1835/2014-B-67
KSHK 45 INS 281/2009 2 VSPH 1835/2014-B-67

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka Emila Hörnera, bytem Pěkov 81, pošta Police nad Metují, o odvolání Raiffeisen stavební spořitelny, a.s., sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 281/2009-B-56 ze dne 16. července 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 281/2009-B-56 ze dne 16. července 2014 se v bodech III. a V. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 281/2009-B-56 ze dne 16.7.2014 rozhodl pod bodem I. výroku o tom, že bere na vědomí splnění oddlužení Emila Hörnera (dále jen dlužník), schválil insolvenčnímu správci JUDr. Jiřímu Jakoubkovi, Ph.D. (dále jen správce) přiznal odměnu a schválil hotové výdaje v celkové výši 59.202,-Kč s tím, že mu je dlužník v průběhu oddlužení již uhradil (bod II. výroku), zprostil správce funkce (bod III. výroku), rozhodl, že dlužníka osvobozuje od placení pohledávek věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelům, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, ač tak učinit měli, s tím, že se osvobození vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu (bod IV. výroku), a konstatoval, že právní mocí tohoto usnesení insolvenční řízení končí (bod V. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 23.2.2009 (č.d. A-11) rozhodl o úpadku dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správce do funkce, usnesením ze dne 3.4.2009 (č.d. B-14) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a usnesením ze dne 4.1.2011 (č.d. B-34) schválený splátkový kalendář změnil potud, že dlužníkovi uložil poukazovat na účet majetkové podstaty částku o 2.000,-Kč vyšší. Dle zpráv správce podávaných v průběhu oddlužení plnil dlužník v období od 15.5.2009 do 20.4.2014 své povinnosti dle schváleného způsobu oddlužení řádně. Podáním ze dne 25.6.2014 požádal dlužník soud o osvobození od placení pohledávek ve smyslu ust. § 414 insolvenčního zákona a správce dne 27.6.2014 soudu sdělil, že dlužník oddlužení splnil, když během 5 let uhradil na pohledávky nezajištěných věřitelů v celkové výši 486.296,07 Kč částku 193.258,38 Kč, přičemž uhradil i odměnu a hotové výdaje správce, a uspokojil tak pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 39,75 %. Současně informoval správce insolvenční soud o tom, že nezpeněžil nemovitosti v k.ú. Pěkov, obci Police nad Metují zajišťující pohledávku Raiffeisen stavební spořitelny, a.s.

Cituje ust. § 413 a § 414 insolvenčního zákona a ust. § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. uzavřel soud na tom, že v dané věci nejsou dány žádné skutečnosti, pro které by neměl dlužníkovi osvobození přiznat , vzal proto na vědomí splnění oddlužení dlužníkem a osvobodil ho od placení pohledávek uvedených v bodě IV. výroku. Současně rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů správce, zprostil ho funkce a konstatoval, že dle ust. § 413 insolvenčního zákona končí insolvenční řízení právní moci tohoto usnesení.

Proti tomu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a to výslovně v rozsahu bodů III. a V. výroku, se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud v tomto rozsahu zrušil, a umožnil tak správci zpeněžit nemovitosti zajišťující jeho pohledávku. V odvolání poukazoval na to, že jakožto zajištěný věřitel dal správci podáním ze dne 15.1.2013 pokyn ke zpeněžení nemovitostí, jenž co do výše minimální ceny změnil podáním ze dne 9.6.2014, leč správce je nezpeněžil. Odvolatel vyjádřil přesvědčení, že do zpeněžení nemovitostí nelze zprostit správce funkce a insolvenční řízení nemůže skončit.

Správce ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání není důvodné. Dle jeho názoru zůstává zajištěnému věřiteli právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky nejen v případech, kdy o to po schválení oddlužení nepožádal, jak výslovně stanoví ust. § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, ale i v případech, kdy o to požádal, ale ke zpeněžení předmětu zajištění v průběhu oddlužení nedošlo.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v části napadené odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 413 insolvenčního zákona vezme insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.

Podle ust. § 414 téhož zákona jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného plánu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachována právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

Odvolací soud považoval v této souvislosti za nutné připomenout, že se problematikou rozhodnutí, jímž insolvenční soud bere na vědomí o splnění oddlužení, rozhoduje o nárok insolvenčního správce a o jeho zproštění funkce dle ust. § 413 insolvenčního zákona, zabýval na jeho návrh Ústavní soud. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 40/13 ze dne 5.11.2013 přitom mj. uvedl, že v právo podat odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení, je ekvivalentem rozhodnutí o zrušení konkursu (ust. § 308 insolvenčního zákona) a rozhodnutí, kterým insolvenční soud bere na vědomí splnění reorganizace (ust. § 364 téhož zákona), přičemž proti žádnému z nich není odvolání přípustné. U rozhodnutí o zrušení konkursu to vyplývá z povahy věci a u rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění reorganizace nepřiznává právo podat odvolání žádnému z účastníků zákon (ust. § 364 odst. 2 IZ) obdobně jako v posuzované věci. Jestliže by mělo být proti usnesení o vzetí na vědomí splnění oddlužení přípustné odvolání, šlo by dle Ústavního soudu o nesystémový zásah do právního předpisu. Zachováním současného právního stavu nedochází k poškození věřitelů, neboť jim zůstává zachováno právo zpeněžit majetek dlužníka a domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku tohoto zpeněžení, když toto právo bylo dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci zesíleno zajištěním nemovitosti. Z tohoto usnesení Ústavního soudu lze sice dovodit, že insolvenční věřitelé bez rozdílu, zda se jedná o věřitele zajištěné či nezajištěné, mají právo napadnout odvoláním rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek dle ust. § 414 insolvenčního zákona; byť právě o tom, rozhodl soud prvního stupně od bodem IV. usnesení ze dne 16.7.2014, tuto část výroku odvolatel odvoláním nenapadl.

Dlužno dále poznamenat, že na rozdíl od úpravy obsažené v ust. § 313 insolvenčního zákona (kdy byl úpadek dlužníka řešen konkursem) v případě řešení úpadku oddlužením nepředpokládá insolvenční zákon, že by insolvenční správce vykonával funkci po skončení insolvenčního řízení. Dikce ust. § 413 insolvenčního zákona proto insolvenčnímu soudu neumožňuje uvážit, zda poté, co vezme na vědomí splnění oddlužení, zprostí insolvenčního správce funkce, či nikoli, ale výslovně mu ukládá, aby o zproštění rozhodl současně. Soud prvního stupně proto nepochybil, když napadeným výrokem zprostil správce funkce, a nepochybil ani tím, že současně v souladu s týmž ustanovením (viz část první věty za středníkem) konstatoval, že právní mocí tohoto usnesení insolvenční řízení končí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání odvolatele důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním jako věcně správné potvrdil.

Pouze pro úplnost považoval odvolací soud za nutné zmínit, že stejně jako správce je přesvědčen o tom, že nedošlo-li v průběhu oddlužení do skončení insolvenčního řízení ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zůstává zajištěnému věřiteli zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 18. září 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková