2 VSPH 1824/2014-A-20
KSHK 35 INS 20398/2013 2 VSPH 1824/2014-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice NUSS, s.r.o., sídlem Čajkovského 919, Hradec Králové, identifikační číslo: 25923200, zast. advokátem JUDr. Jiřím Slezákem, sídlem Ulrichovo nám. 737/7, Hradec Králové, zahájené na návrh Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Kladská 970/69, Hradec Králové, adresa pro doručování: Veverkova 1397, Hradec Králové, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 35 INS 20398/2013-A-13 ze dne 6. února 2014

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 35 INS 20398/2013-A-13 ze dne 6. února 2014 se v bodě II. výroku m ě n í tak, že navrhovatelka je povinna zaplatit dlužnici 4.114,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Slezáka; v bodě III. výroku se mění tak, že se navrhovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu neukládá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové v bodě I. výroku shora označeného usnesení zamítl insolvenční návrh, jímž se Iveta anonymizovano (dále jen Navrhovatelka) domáhala zjištění úpadku NUSS, s.r.o. (dále jen dlužnice) a prohlášení konkursu na její majetek. V bodě II. výroku rozhodl o tom, že Navrhovatelka je povinna zaplatit dlužnici 8.228,-Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího zástupce, a v bodě III. výroku Navrhovatelce uložil, aby České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové zaplatila soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Zamítnutí insolvenčního návrhu odůvodnil soud prvního stupně tím, že mzdové pohledávky Navrhovatelky jsou (byly) Úřadem práce České republiky-krajskou pobočkou v Hradci Králové již zčásti uspokojeny a ve zbývající části jsou sporné, neboť u Policie České republiky je vedeno řízení, v němž je řešeno trestněprávní jednání Navrhovatelky vůči dlužnici. Účelem insolvenčního řízení přitom podle soudu není provádění dokazování za účelem zjištění existence pohledávek navrhujícího věřitele proti dlužníkovi. Soud prvního stupně zdůraznil, že by Navrhovatelka měla uplatnit svůj nárok na zaplacení (tvrzené) dlužné mzdy v řízení před nalézacím soudem, jež je pro zjišťování sporných nároků primárně určeno.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) a procesně úspěšné dlužnici přiznal jejich náhradu v rozsahu odměny za zastupování advokátem dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif) ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé), 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600,-Kč, což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.428,-Kč, činí celkem 8.228,-Kč.

O povinnosti Navrhovatelky zaplatit soudní poplatek v souvislosti s rozhodnutím o insolvenčním návrhu rozhodl soud dle ust. § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích s tím, že jeho výši stanovil dle položky 4 bodu 1 písm. c) téhož zákona.

Proti bodům II. a III. výroku tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, podala Navrhovatelka včasné odvolání, v němž v první řadě upozornila na to, že v době podání insolvenčního návrhu měla za dlužnicí existující pohledávku, jež dlužnice ve svém vyjádření byť v nižší výši uznala. Navrhovatelka důrazně odmítla tvrzení, že by měla vůči dlužnici dluh z údajné trestné činnosti (potud uvedla, že Policie České republiky jí po podaném vysvětlení sdělila, že celá věc pro ni končí a že se na ni bude v dalším řízení nahlížet toliko jako na svědkyni) a nesouhlasila s tvrzením dlužnice, že vůči ní podala šikanózní insolvenční návrh.

Navrhovatelka dále konstatovala, že ačkoli nemá důvod zpochybňovat závěr soudu, že dlužnice není v úpadku, její pohledávka z titulu dlužných mzdových nároků nebyla uspokojena dlužnicí, nýbrž Úřadem práce České republiky dle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. V této souvislosti vyjádřila názor, že soud by měl přihlížet k tomu, zda se z pohledu zaměstnance jednalo o šikanózní výkon práva směřující k poškození práv zaměstnavatele, nebo naopak k ochraně mzdových nároků zaměstnance, které nejsou uspokojeny zaměstnavatelem, o němž se lze domnívat, že je v úpadku, či v úpadku hrozícím .

Navrhovatelka vyslovila přesvědčení, že za stavu, kdy podala insolvenční návrh v okamžiku, kdy byly splněny zákonné podmínky úpadku dlužnice ve smyslu ust. § 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a kdy dlužnice existenci její pohledávky uznala, lze důvodně pochybovat o tom, kdo měl ve věci úspěch. Podle ní jde zde o situaci obdobnou procesnímu zavinění zastavení řízení dle ust. § 130 odst. 5 IZ, podle něhož byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení. Jestliže soud zamítl její insolvenční návrh kromě jiného proto,

že byla uspokojena její pohledávka (i když nikoli dlužnicí), pak je podle Navrhovatelky zvláštní, pokud by ona měla nést procesní odpovědnost za zamítnutí návrhu. Zejména z těchto důvodů dovozovala, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 150 OSŘ.

Odvolání směřující proti výroku o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek v souvislosti s rozhodnutím o insolvenčním návrhu odůvodnila Navrhovatelka tím, že jí soud neumožnil tvrdit a prokázat skutečnosti osvědčující splnění podmínek pro osvobození od placení soudních poplatků, potud zdůraznila, že v rámci odvolání podala návrh na osvobození od placení soudních poplatků.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž nařizoval jednání, v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. e) OSŘ dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ust. § 7 věty první IZ před středníkem vyplývá, že nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení OSŘ týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Protože IZ kromě situace předvídané ust. § 130 odst. 5 IZ, kdy byl insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, jež však v této věci nelze, a to ani analogicky aplikovat, a Navrhovatelka se mýlí, usuzuje-li jinak, neupravuje speciální postup insolvenčního soudu při rozhodování o nákladech řízení v případě, kdy je insolvenční návrh zamítnut, je v takových případech třeba přiměřeně použít příslušná ustanovení OSŘ.

Z ust. § 142 odst. 1 OSŘ plyne, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V tomto ustanovení je upravena základní zásada ovládající rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, a to zásada úspěchu ve věci.

Podle ust. § 150 OSŘ jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V uvedeném ustanovení je upravena moderace náhrady nákladů řízení, jež je pro sporné věci upravena v ust. § 142, 143, 146 odst. 2, 146 odst. 3, 147 nebo 148 OSŘ, neboť se v konkrétním případě může jevit postup podle uvedené právní úpravy jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží soud v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ust. § 150 OSŘ jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Je třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, a ust. § 150 OSŘ zakládající diskreční oprávnění soudu je proto namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech.

Odvolací soud v první řadě předesílá, že v průběhu odvolacího řízení byla Navrhovatelka usnesením soudu prvního stupně ze dne 11.9.2014 (č.d. A-15) zcela osvobozena od povinnosti platit soudní poplatky s tím, že je (v době vydání napadeného usnesení byla-poznámka odvolacího soudu) evidována na Úřadu práce a nemá žádný příjem z pracovního poměru či ze samostatné výdělečné činnosti, přičemž její současný zdravotní stav jí neumožňuje najít si zaměstnání. Za těchto okolností je odvolací soud toho názoru, že aplikace ust. § 142 odst. 1 OSŘ, jež vyústila v uložení povinnosti v řízení neúspěšné Navrhovatelky zcela nahradit náklady řízení dlužnici, se jeví jako nepřiměřená tvrdost.

Odvolací soud je však současně přesvědčen o tom, že v posuzované věci jsou dány důvody pro aplikaci ust. § 150 OSŘ toliko v částečném rozsahu, neboť kromě nepříznivých majetkových a zdravotních poměrů Navrhovatelky nelze přehlédnout, že výrok o zamítnutí insolvenčního návrhu, jenž Navrhovatelka nenapadla odvoláním, odůvodnil soud prvního stupně nejen tím, že pohledávky Navrhovatelky byly Úřadem práce (zčásti) uspokojeny, nýbrž i tím, že ve zbývající části jsou sporné. Proto nelze přisvědčit té části odvolací argumentace, z níž plyne, že Navrhovatelka podala insolvenční návrh důvodně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě nepřiznat dlužnici částečně (v rozsahu jedné poloviny) náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 1, § 167 odst. 2 a § 150 OSŘ a napadené usnesení změnil v bodě II. výroku tak, že dlužnici přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu jedné poloviny odměny za zastupování advokátem dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu ve výši 3.100,-Kč za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé), jedné poloviny 2 náhrad hotových výdajů ve výši 300,-Kč, což s připočtením 21 % DPH ve výši 714,-Kč činí celkem 4.114,-Kč.

Při přezkoumání správnosti výroku, jímž soud uložil Navrhovatelce zaplatit soudní poplatek v souvislosti s rozhodnutím o insolvenčním návrhu, vyšel odvolací soud z toho, že dle ust. § 138 odst. 2 OSŘ má osvobození Navrhovatelky od placení soudních poplatků zpětnou účinnost. Proto podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 OSŘ změnil napadené usnesení v bodě III. výroku tak,

že se Navrhovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu neukládá.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 OSŘ, neboť poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran stejný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 21. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná