2 VSPH 1791/2014-A-12
KSPH 68 INS 22251/2014 2 VSPH 1791/2014-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužnice BOLOGOE-PLAS, s.r.o. v likvidaci, sídlem Náměstí Míru 2799, Mělník, adresa pro doručování: Ing. Radomír Válek, likvidátor, Otradovice 37, pošta Předměřice nad Jizerou, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 22251/2014-A-7 ze dne 1. září 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 22251/2014-A-7 ze dne 1. září 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil BOLOGOE-PLAS, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice), jež se insolvenčním návrhem ze dne 4.8.2014 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud odkazuje na ust. § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zejména uvedl, že považuje-li to vzhledem k povaze dané věci za nezbytné, může navrhovateli (dlužníkovi) uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to ve výši odpovídající jejímu účelu, tj. k překlenutí nedostatku finančních prostředků a k umožnění výkon funkce insolvenčního správce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž k poskytnutí záruky úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty

Dále soud poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze, z níž kromě jiného dovodil, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, postrádá insolvenční řízení smyslu. Testem k tomu, aby insolvenční řízení sloužilo pouze k účelu výše naznačenému, je právě povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Při stanovení výše zálohy přihlédl soud zejména k tomu, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podala dlužnice včasné odvolání, v němž zdůraznila, že její likvidátor Ing. Radomír Válek (dále jen Likvidátor) nemůže postupovat podle ust. § 82 ZVR, neboť ust. § 3043 odst. 2 věty první občanského zákoníku (dále jen OZ) určuje, že pokud bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby (jako tomu bylo v případě dlužnice, jež byla zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.10.2012, jež nabylo právní moci dne 9.4.2013), postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona. Nová úprava tak podle ní odebírá likvidátorovi, jenž byl soudem jmenován podle obchodního zákoníku účinného do 31.12.2013 možnost ukončit likvidaci a dosáhnout výmaz likvidované společnosti z obchodního rejstříku postupem dle ust. § 144 IZ ve znění účinném do 31.12.2013. Zejména z těchto důvodů dlužnice navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se jí povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a z k němu připojených příloh (č.d. A-6) odvolací soud zjistil, že ačkoli má dlužnice vůči 3 věřitelům splatné závazky v celkové výši přes 160.000,-Kč, nevlastní (neeviduje) žádný majetek.

V této souvislosti je třeba uvést, že podle ust. § 144 IZ účinného od 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Insolvenční řízení s nedostatečným majetkem je tudíž třeba řešit (jako v tomto případě) konkursem, popř. nepatrným konkursem. Tomu odpovídá i již shora zmiňovaná úprava obsažená v ust. § 108 odst. 1 IZ, z níž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje povinnost k úhradě zálohy každého insolvenčního navrhovatele, jehož majetek nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Jinými slovy, výzva k zaplacení zálohy bude po splnění podmínek obsažených v ust. § 108 IZ namístě i tehdy, pokud dlužník (likvidovaná společnost) nemá majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení (jak tomu bylo v této věci). V takovém případě, jak uzavřel Vrchní soud v Praze např. již v usnesení sen. zn. 1 VSPH 238/2009-A ze dne 19.6.2009, je (bude) testem k tomu, aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, právě dlužnici uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li Likvidátor schopen takový majetek identifikovat a zaplatit z něj zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že Likvidátor nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že by další pokračování insolvenčního řízení bylo zjevným zneužitím postupů podle IZ k dokončení likvidace dlužnice. Za takové situace soud řízení zastaví a Likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci.

Odvolací námitka, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neměla být v tomto případě uložena, neboť Likvidátor nemůže dosáhnout výmazu dlužnice ani podle ust. § 144 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 ani podle ust. § 82 odst. 1 ZVR, jež nabyl účinnosti dne 1.1.2014, neobstojí již proto, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu) z obchodního rejstříku, nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (ust. § 1 IZ).

Nadto je odvolací soud toho názoru, že ust. § 3043 odst. 2 OZ, jež je přechodným ustanovením k OZ, nebrání tomu, aby byl aplikován postup podle ust. § 82 odst. 1 věty první ZVR-jež určuje, že pokud za právnickou osobu zrušenou rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci podal návrh na výmaz z veřejného rejstříku likvidátor jmenovaný soudem (jako tomu bylo v tomto případě) nebo jiným orgánem veřejné moci a je-li součástí takového návrhu prohlášení likvidátora o tom, že bezúspěšně prověřil možnost uplatnit neplatnost nebo neúčinnost právních jednání právnické osoby a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, soud provede zápis na základě tohoto návrhu-i v případě, kdy došlo ke zrušení právnické osoby před účinnosti ZVR. Přechodná ustanovení k ZVR obsažená v ust. § 119 a násl. totiž aplikaci ust. § 82 odst. 1 věty první u právnických osob zrušených před účinností tohoto zákona nevylučují (nevylučují obecně přípustný princip nepravé retroaktivity, podle něhož se od účinnosti nové právní normy i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou).

Tomu přitom odpovídá i ta část důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., jímž bylo s účinností od 1.1.2014 novelizováno ust. § 144 IZ, podle níž ustanovení likvidátoři, kteří využívali dosavadní úpravu ust. § 144 IZ v případě absence majetku likvidované společnosti budou nadále moci postupovat dle ZVR .

Ostatně k obdobným závěrům dospěla i judikatura Vrchního soudu v Olomouci prezentovaná např. usnesením sen. zn. 1 VSOL 166/2014-A ze dne 27.2.2014, podle něhož (citace z odůvodnění) :

Smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (ust. § 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná.

Zde odvolací soud s ohledem na odvolací námitky opět odkazuje na důvodovou zprávu k poslední novele IZ, v níž zákonodárce k ust. § 144 IZ dále vyložil, že nový ZVR (účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ust. § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů, proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (ust. § 82 ZVR).

Dále je třeba uvést, že jestliže by se v dalším řízení, po rozhodnutí o úpadku ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl .

Odvolací soud je se soudem zajedno v tom, že v tomto případě přichází v úvahu jako způsob řešení úpadku dlužnice toliko konkurs (popř. nepatrný konkurs), v němž tvoří náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i odměna insolvenčního správce, která dle ust. § 1 odst. 5 nebo § 2a Vyhlášky bude činit nejméně 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce vyžádá též vynaložení určitých hotových výdajů spojených např. se soupisem a správou majetkové podstaty nebo s přešetřením majetkových poměrů dlužnice, příp. jejích neúčinných právních úkonů.

Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, a nepochybil ani při stanovení její výše.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle ust. § 219 OSŘ je potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2014 Mgr. Tomáš B r a u n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vaněčková